Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 297

Plastic Jesus byl hit v roce 1972 a zpívala to dnes zapomenutá skupina King Earle Boogie Band. Slova této písničky byla inspirována stejnojmennou novelou od Poppy Z. Brita z roku 1957. Já jsem si na ni vzpomněl v království plastu, v USA. Všude vám dají kafe a čaj do polystyrenových kelímků a jídlo na talíře ze stejného materálu. Netuším, jak dlouho se tato hmota v přírodě rozkládá, ale za den tohoto odpadu musí vychrlit stravovací zařízení milióny tun. K tomu vám všude dají spoustu papírových ubrousků. Dokonce R., jedna známá, která žije trvale v USA, když byla v poprvé od emigrace v Praze, prohlásila památnou větu: „To teda čumím, vy ste první rodina v Česku, která používá ubrousky!“ Tahle nablblost mi natolik utkvěla v paměti, že když Zuzana dává ubrousky na stůl, říkám, že dělá dobře, že jsem slyšel, že R. je na okraji Prahy a co kdyby se zastavila. Když jsem ve Spokojených státech, tak první, co si koupím, je hrnek, protože odmítám pít kávu nebo čaj z plastu. Dokonce i v motelích, kde jsou na pokoji keramické či porcelánové hrnky, dávají snídani v plastu! To nějak nechápu.

Před několika léty v televizi jakási americká baba zastupující u nás kávový řetězec Starbucks vyprávěla, že přijela do Prahy naučit Čechy pít kávu. I když vím, že ten řetězec vaří dobré kafe, tak jsem vylít až ke stropu a zařval jsem: „Babo, u nás i v zaplivané čtyřce dostanu kafe do porcelánu, naučte se napřed dávat kafe do hrnků a pak přijeď někoho poučovat!“ To, z čeho piju, je pro mne klíčové! Samozřejmě, že když si chci vzít kafe na ulici, tak počítám s papundeklem, ale když si ho chci vypít v podniku, tak samozřejmě vyžaduji hrnek. Papundeklová kultura mně u nás opravdu nechybí.

Další strašná umělotina jsou „continental breakfests“. To je ve většině motelů. Radím každému, komu není lhostejno, co snídají, takovým se vyhněte! Zvolte ty, kde inzerují hot breakfest, tam jsou párky a vajíčka. Růžové, kropenaté, oranžové a jiné odporné barvy donuts, čili koblihy, nebo muffiny, které jsou sladkým, ba přeslazeným hnusem. K tomu cosi, čemu říkají juice, ale ovoce to nevidělo ani z rychlíku z postmixu. V USA je pitná voda většinou silně chlórovaná, a tak tento juice vyniká zejména touto pikantní chutí! Zapijete to kávou, která je tak slabá, že by to mohla i nemluvňata.

Ovšem výhodou většiny motelů, ve kterých jsme bydleli, jsou úžasně pohodlné postele. Měkké akorát a velké, takže se tam i takový rozměrný člověk, jakým jsem já, pohodlně vyspí.

Po Route 66 jsme se dostali do Grand Canyonu, kde jsem již jednou byl, ale stejně mne to opět uchvátilo. Je to neuvěřitelný přírodní úkaz! Z Williamsu se dojede do nadmořské výšky 1500 metrů a tam se vám pod nohama v obrovské hloubce mihotá hladina Colorada. V městečku Page tvoří v kaňonu řeka Colorado meandr ve tvaru koňské podkovy, také se tomu tak říká. Je to dost daleko od silnice a jde se tam hlubokým jemným pískem. „Do Prčic, kam mě to táhnou, vždyť tady nic není!“ Cestou nás předeběho několik lidí, kteří vláčeli stativy s fotoaparáty. „Abyste se nepo...!“ jsem brblal. Když jsem se dostal až tam, kde ti lidé rozestavovali své nádobíčko, padla mi brada! Stál jsem na hraně propasti a hluboko pode mnou se kroutila řeka, do toho zapadalo slunce! Nádhera! Protože nikde nebylo žádné zábradlí, žádná zábrana, napadlo mě: Kolik lidí tam již spadlo? Na Ameriku neuvěřitelné! Zuzana na mne zezadu volala, abych nechodil tak na kraj, ale jak jinak udělat fotku, kde by ta krása byla vidět? Nedokážu odhandnout, jak hluboko pod mýma nohama řeka tekla, podle wikipedie to je 300 metrů. Jak zapadalo slunce, měnila se i barva vody a skal. Přestal jsem brlblat a jenom jsem zíral. Udělal jsem místo dalším fotografům, neb jest to slušností. Museli jsme se vrátit, než nastane úplná tma, protože kousek cesty vede přes skalnatý úsek a to není potmě to nejlepší.

Když jsme jeli z Flagstaffu do Sedony, poslal nás kamarád Bubák po úžasné silnici: „Je to delší cesta, ale bude se vám to líbit!“ Přejeli jsme přes hřeben vyprahlých hor a na druhé straně se nám otevřelo lesnaté údolí, kam jsme serpentinami sjeli. Z kamenitých hor na Šumavu v několika málo kilometrech! Nádhera! Sedona je městečko v mexickém stylu. Zlomil jsem Honzu, který není přítelem vysedávání v kavárnách, na kafe na terase nad silnicí. Vedle byla půjčovna harleyů, 160 USD na den. Vzdáleně to připomínalo drahotu v porovnání s půjčovným našeho auta.

Monument Valley je místo, kde vznikaly westerny. Je to stejně krásné ve skutečnosti, jako ve filmu. Jezdí se tady po neupravených cestách, kde se za auty zvedají oblaka prachu. Naštěstí není sezóna, a tak stačilo chvilku počkat, až prach sedne, a dala se fotka udělat. Úžasné jsou cedule, jako že toto bylo oblíbené místo Johna Wayna, tady sedával Steve McQueen a tak dále. A já jsem je tam viděl! V restauraci nahoře na kopci je seznam fimů, které se tam točily, včetně lokací. Neuvěřitelné skalní útvary vznikaly erozí způsobenou vnitrozemským mořem. Když člověk viděl tu vyprahlou poušť,nechtělo se mu věřit, že tam bylo kdysi moře! Dámy musely jako obvykle na toalety, a tak jsme na ně čekali na vyhlídce a koukali dolů do červené pustiny. To jejich čůrání jsme si užili po svém: mlčeli jsme a jenom jsme se kochali. Díky nonverbální komunikaci jsme s Honzou mysleli na to, jak tam jenom chybí ti koně, padouši a hrdinové, ale mám za to, že jsme je tam stejně viděli.

Foto: Jan Čech