HISTORIE: Jak to bylo s Krymem

Od Chruščova k Poťomkinovi a zpět k Putinovi

Je zajímavé, jak se lidé rádi zmocňují nepravd, které vyhovují jejich nejrůznějším teoriím. V souvislosti s ukrajinskou krizí se v debatách také sem tam objeví jméno Nikity Sergejeviče Chruščova (1894-1971). Jeho jméno je spojené se spoustou nejrůznějších mýtů a polopravd. Proto bude třeba u tohoto politika začít od počátku. A připomenout si také, že v letošním roce uplynulo 120 let od jeho narození a 50 let od doby, kdy na jeho místo nastoupil stejně nevzdělaný, leč o dvanáct let mladší neostalinista, Ukrajinec Leonid Iljič Brežněv (1906-1982), kterého Chruščov nazýval „úlisným hadem“.

Především je třeba říci, že na rozdíl od Brežněva nebyl Chruščov nikdy Ukrajinec. I v jeho oficiálním životopise si můžeme přečíst, že se narodil v ruské vesnici Kalinovka v Kurské gubernii. Je pravdou, že na Ukrajině před druhou světovou válkou i krátce po ní organizoval rozsáhlé stranické čistky. Když byl v dobrém rozmaru, popisoval, že svou kariéru začínal jako pasáček vepřů.

Naše generace se s jeho jménem setkala poprvé v roce 1956, když na XX. sjezdu sovětských komunistů odsoudil zločinné diktátorské praktiky Stalinovy. Již tehdy okolo něj vznikaly mýty. Vyprávělo se, že se zahraniční novináři ptali, jak se zbavil dalšího žijícího zločince, Beriji. Údajně jim Chruščov řekl, že si vzal na zasedání ústředního výboru pod kabát samopal a Beriju zastřelil. Pochopitelně, že tomu bylo jinak. Pravdou je, že Chruščov nechal hned v březnu 1953, pár dní po Stalinově smrti, Leontije Pavloviče Beriju (1899-1953) zatknout a 23. prosince 1953 po „řádném“ soudu i zastřelit. Nebo spíše odstřelit.

Posléze jsme o Chruščovovi slyšeli v říjnu 1960, kdy měl údajně na 902. zasedání Valného shromáždění OSN bušit vlastní botou do řečnického pultu. Na www.abcHistory.cz jsou videa z toho zasedání, jakési bušení čímsi do lavice tam vidět je. Důležité je, co vlastně Chruščova rozčílilo. Vedoucí filipínské delegace Lorenzo Sumulong se ve svém projevu podivil, že Sovětský svaz kritizuje imperialismus, když sám pohltil střední a východní Evropu, kterou zbavil občanských a politických práv. „Jseš chudej Filipíňák! Blbej poskok a lokaj imperialistů!“ měl tehdy reagovat sovětský vůdce. Bůh ví, jak to tedy bylo. Existuje o tom i anglicky psaný článek Chruščovovy vnučky Niny, ale světlo do této epizody nepřináší.

Člověk by na Chruščova již zapomněl. Ale četl jsem onehdá knihu amerického vědce a spisovatele dr. Bertranda M. Patenaude, kterou pod názvem Trockij: Pád revolucionáře vydala v roce 2011 Paseka. Skvělá kniha. I na Nikitu Sergejeviče se dostalo. Autor hned v úvodu popisuje druhý moskevský proces, který započal 23. ledna 1937. Pod taktovkou Vyšinského soudili trockistické spiklenecké centrum. Za týden dostala většina z nich tresty smrti. Andrej Januarevič Vyšinskij (1883-1954) se s nikým nemazlil, však jeho teorie byly (a možná ještě jsou) pro mnohé naše komunistické právníky přímo biblí. „Nejdůležitějším důkazem o vině obviněného, je jeho přiznání,“ říkával s oblibou.

Autor píše doslova:
Rozsudky byly obžalovaným sděleny 30. ledna časně ráno. Vyjma čtyř byli všichni odsouzeni k trestu smrti. Později téhož dne na mrazivém Rudém náměstí, kde se teplota vzduchu pohybovala kolem minus sedmadvaceti stupňů Celsia, měl moskevský tajemník strany Nikita Chruščov proslov k davu dvou set tisíců manifestujících. Někteří drželi transparenty s heslem „Rozhodnutí soudu je rozhodnutím lidu“. Chruščov odsoudil obžalované jako nástroje „jidáše Trockého“. „Stalin je náš vůdce,“ burácel. „Stalin je naše vůle, Stalin je naše vítězství.“

Na a o něco později přinesla naše média zprávy o tom, že Krym vlastně Ukrajině nepatří, protože jí ho kdysi v opilosti věnoval Chruščov. Čímž chtěl někdo zřejmě zmírnit Putinovu agresi. Dokonce v oficiálním článku Wikipedie pod heslem Chruščov najdeme tuto větu: Během své vlády v roce 1954 daroval Ukrajině poloostrov Krym, při příležitosti 300 let od připojení Ukrajiny k Ruskému impériu. V jiných životopisech se opisuje totéž, pouze se přidává stav opilosti.

Tohle snad jeden z posledních mýtů o Chruščovovi. Bohužel, všechno o darování Krymu Ukrajině je holý nesmysl mající zřejmě skutečně zastínit podstatu ruské agrese.

Poloostrov Krym, který Rusku nikdy historicky nepatřil, byl kořistí Kateřiny II., která Krym vlastně 2. února 1783 pro sebe zabrala. Ale k tomu se ještě vrátím. Převod tehdejší tzv. Krymské oblasti do Ukrajinské SSR trval celkem půl roku (od ledna 1954 do června 1954) a za tu dobu prošel všemi stádii schvalování, včetně změn v tehdejší sovětské ústavě. Všichni to chtěli a nebyla to vůbec záležitost jednoho soudruha, byť jakkoli vysoce postaveného. I totalitní stát občas zachovává jakási pravidla.

Proč tedy Krym Ukrajině? To jsou již zajímavější fakta. V té době na Krymu bylo minimum obyvatel, kteří navíc neuměli hospodařit, takže zemědělská výroba naprosto zkrachovala. V květnu 1944 nechal Stalin z Krymu doslova vyhnat 220 tisíc Tatarů a ostatních národností pro údajnou kolaboraci s Němci. Do Uzbekistánu, na Ural a na Sibiř je deportovali během 60 hodin, když na sbalení věcí dostali půl hodiny. Čtyřicet procent jich v této souvislosti zahynulo. Místo nich byli na Krym přesídleni jiní obyvatelé, Rusové, kteří zdejší poměry neznali. Současně bylo výhodnější napojit infrastrukturu Krymu na ukrajinské zdroje. Existují ještě další důvody, především mezinárodně ekonomické, ale pravdou je, že sovětští soudruzi shodili balvan, který je dusil. A to před šedesáti lety. Takže jak vidno, všechno bylo jinak. I ti Rusové na Krymu jsou tam jaksi na návštěvě. Když dostali svého času Krymští Tataři možnost se vrátit, zjistili, že v jejich domech bydlí Rusové.

Nu a ještě, jak to bylo s Krymem, zvaným kdysi Tauris, vůbec. Kdyby šlo o to, kdo ho původně vlastnil, tak bychom ho měli vrátit neandrtálcům. Je to frekventované místo, píše o něm již Homér. V devátém století se dokonce přes Krym začalo do Ruska šířit křesťanství. Navíc tudy vedla známá Hedvábná stezka, později se ve 14. století odtud rozšířil mor zvaný černá smrt, jemuž v Evropě podlehlo 75 milionů lidí.

V roce 1441 byl na tomto území Tatary ustaven Krymský chanát a Tauridě se začalo říkat Krym podle jejího hlavního města. Rusové a Tataři spolu často bojovali, v jedné z válek rusko- tatarských (1768-1774) prohráli Tataři, ale muslimský chanát zůstal nezávislý. Rusové tehdy odtud vystěhovali asi 30 000 křesťanů (uměli to již před Stalinem) a Krym se opět ekonomicky propadal.

Nu a v tu dobu přišla chvíle dalšího podvodníka. V únoru 1783 vlastním rozhodnutím přijala ruská císařovna Kateřina II. Veliká Krym do své říše jako Tauridskou oblast. Zbytek muslimů se začal stěhovat do Turecka a poloostrov byl téměř vylidněný. Začali přicházet dosídlenci nejen z Ruska, ale i z jiných zemí, mimochodem také Češi.

Od roku 1775 byl Kateřininým milencem Grigorij Alexandrovič Poťomkin-Tavričeskij (1739 – 1791), později, zejména když zbohatl a byl obdařen tituly, vybíral Kateřině milence sám. Tu stál mimo jiné strašné peníze, a když už mu také udělila titul kníže Tauridský, tak chtěla vidět nějaké výsledky. Zejména, když kníže zde chtěl vytvořit nejbohatší kraj Ruska. Proto sem také zval kolonisty. Jenže peněz nebylo tolik.

V roce 1787 pozval Poťomkin Kateřinu na inspekční cestu na Krym, při které ji představil dnes již známé „Potěmkinovy vesnice“.

Od té doby je Krym (a země kolem) plný Potěmkinových vesnic. V době jejich zrodu šlo o podvůdek, při němž nikdo zřejmě nezahynul. V dalších dobách šlo o podvody doprovázené desítkami tisíc mrtvých. A tak se to má s Krymem doposud. Od Chruščova jsme se přes Poťomkina (kterému nakonec praskl v roce 1791 žlučník) dostali až k Putinovi.

P.S. Poťomkin je správně.

Co si “pasáček vepřů“ asi mohl povídat s absolventem Harvardu? Chruščov s americkým presidentem Kennedym.

Kníže Poťomkin založil tradici vesnic, které neexistovaly. Po něm to přebírali i ruští bolševici. Hlásali pravdy, které neexistovaly. Myslíte, že to již skončilo?