Už se to blíží, dnes si připomínáme, že za čtyři roky tomu bude sto let od vzniku samostatného státu, který se dvakrát rozpadl. Vím, že odpůrci EU nenechají na tomto textu ani nit suchou, ale risknu to.
První samostatnost nám vydržela 21 let. Když zaniklo Československo poprvé, byla to v podstatě tragédie. Pro Čechy, Moravu a Slezsko naprosto jednoznačná, neboť tato území byla ve dnech 14.-15. března 1939 okupována nacistickým Německem a velká část Československa se tak stala Protektorátem Čechy a Morava. Ve stejnou dobu, 14. března 1939, vyhlásil Snem Slovenskej krajiny samostatný slovenský stát, čímž se druhá republika rozpadla definitivně. Důvody, které k tomuto aktu Slováky vedly, byly dlouhá léta nepřesně interpretovány, jakkoli i pro Slovensko šlo o tragédii.
Po druhé světové válce bylo obnoveno Československo s právní kontinuitou na první republiku. Druhá samostatnost nám vydržela plných 47 let. K 1. lednu 1993 zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika a nástupnickými státy se samostatnými subjekty mezinárodního práva se staly Česká republika a Slovenská republika. Tehdy to již taková tragédie nebyla, protože oba státy byly svobodné a měly namířeno do evropského společenství, jehož členy se staly k 1. květnu 2004 současně s Kyprem, Estonskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. O tři roky později se unie rozrostla ještě o Bulharsko a Rumunsko.
Po celou dobu existence (i neexistence) Československa jsme nebyli ochotni a schopni přiznat různá pochybení při vzniku státu založeného na zcestné teorii čechoslovakismu a ještě v devadesátých letech jsme se pokrytecky divili (my v Česku), „co že by to vlastně ti Slováci chtěli“.
Dokonce jsme tvrdili, že jejich poslední snaha o rozdělení státu byla zapříčiněna politikou Václava Havla, který se zasadil o významnou redukci zbrojního průmyslu na Slovensku (Václav Klaus) a na druhé straně se mimo jiné říkalo, že Češi připravovali v roce 1992 vystoupení z federace, o čemž nebylo na Slovensku nic známo (Vladimír Mečiar). Obojí je pochopitelně nesmysl. Jakož i další tvrzení Václava Klause, že vše zavinil Petr Pithart se svojí teorií dvojdomku nebo Václav Havel, který inicioval svržení Vladimíra Mečiara.
Slováci se jednoduše řečeno mohli v roce 1993 vrátit k představám z dob před rokem 1918 (například Pittsburské dohody) o tom, jak by měl samostatný slovenský stát vypadat. Jak se ukázalo, jde jim to, a v některých směrech lépe než Čechům.
Co nám zůstalo? Pochopitelně dobré přátelské vztahy se Slováky a úcta k jejich historii i k jejich práci. Vzpomínky na všechny klady společného žití v jednom státě, kterých bylo nesrovnatelně víc než záporů. Také nám zůstal slovenský jazykový zákon z roku 1995, který češtině přiznává postavení jazyka splňujícího požadavek základní srozumitelnosti z hlediska státního jazyka a umožňuje ji v mnoha případech používat rovnocenně ke slovenštině, což platí naopak i v Česku, pokud jde o slovenštinu.
Rozdělení Československa je ve světě známo pod názvem „Velvet Divorce“ (Sametový rozvod), což slouží mnoha separatistům a také odpůrcům evropské integrace jako argument. Nevědí bohužel nic o skutečných příčinách našeho rozcházení se. Konec konců o nich dnešní veřejnost také dohromady nic neví. Jednou to snad bude pravdivě popsáno v nějaké učebnici evropského dějepisu, samozřejmě v nějaké poznámce pod čarou.
Tuhle mi nějaký člověk tvrdil, že Evropská unie hodlá zrušit různé národní sportovní soutěže (například fotbalovou ligu) tak, aby existovala jakási výhradně jediná soutěž v rámci nějaké pomyslné evropské integrace. Je to nesmysl.
Sportovní soutěže, kulturní festivaly a jiné podobné záležitosti budou vždy organizovány na principu národním, jakkoli mizí cla, státní hranice, národní výrobní podniky a jiná podobná opatření, která kdysi dělala také stát státem. Logické evropské snahy integrační nikdy nebudou namířeny proti identitám evropských národů. To nikdy nikoho nenapadlo. A nenapadne.
Jenže počet odpůrců evropské integrace neklesá, někdy se mi zdá, že tak trochu roste. Příčin euroskepticismu je více, ale jednou ze základních je mýtus vtloukaný ve školách do hlav mnoha generací. Učili nás, že kapitalistické státy se integrují proto, aby skryly své vnitřní rozpory a oddálily tak chvíli, kdy i u nich zvítězí socialismus. Podle marxistického učení byla poctivá národní spojenectví kapitalistů nemožná, neboť jim to znemožňuje konkurenční boj a touha po stále větším a větším vykořisťování lidstva.
I v integrované Evropě se lišíme a budeme se lišit. To jinak ani nejde. Pouze některé hodnoty budeme sdílet. Jenže mnohé nám v tomto směru schází. Například rozvoj občanské společnosti.
O té si někteří lidé dělají takovou představu, že již vznikla tím, že jsou povolena občanská sdružení či spolky, které navíc většinou brzdí rozvoj společnosti (ekologové – baťužkáři s PET lahví minerálky). Jenže občanská společnost nejsou pouze ekologové, těch je co do počtu minimum a v jistých případech jsou také potřební.
Přitom smyslem občanské společnosti je něco, co u nás zdaleka ještě neexistuje. V demokratických státech je považováno za její základ to, že si občané sami nad sebou zřizují státní moc, která jim může lépe garantovat jejich přirozená a občanská práva. Tedy aby ve společnosti byly plně a jednoznačně uplatněny demokratické mravy a zvyky. O to se například občanské iniciativy zajímají nejvíce.
Má to svojí logiku - potřebné mravy a zvyky se vytvářejí především v široce strukturované občanské společnosti, v níž mají své nezastupitelné místo neziskové organizace, ale zrovna tak podnikatelské subjekty i subjekty státní a veřejné správy o zastupitelské samosprávě nemluvě. A politické strany? Jakkoli jsou nutné a potřebné, musí být především kontrolovány. Nikoli násilně pochopitelně, ale konfrontací hodnot. Toho se obávají také euroskeptikové. Ti často hovoří o výlučnosti postavení politických stran, přeloženo volně do češtiny, aby nám nakonec nemluvil do politiky každý.
Proč ona vize občanské společnosti nefunguje ihned, jakkoli se zdá logická? Inu právě proto, že častokrát v boji o vliv a o moc vítězí tendence omezit svobodu občanů tak, aby nemohli kontrolovat, zda se politikové skutečně starají o blaho občanů. V uzavřeném národním státě dochází snadněji ke zneužití demokracie. Právě proto v minulosti upadly i silné národní státy do léček totality. V širokém pojetí integrace se toto nebezpečí snižuje na minimum. Svého času prohlásil sám velký Vladimír Iljič, že každá kuchařka bude muset umět řídit stát. A současně se plnily sovětské gulagy lidmi, kteří se provinili třebas jen tím, že měli v knihovně anglicky psanou knihu.
Evropská integrace zároveň klade vyšší nároky na politiky. Ti jsou více kontrolováni a konfrontováni. Je na ně více vidět. I toho se euroskeptici bojí. Právě proto se oni sami rekrutují spíše z politických stran než z řad podnikatelů nebo z členů občanských sdružení. A lžou i v tom smyslu, že Evropská unie nám něco nařizuje, což je nesmysl, neboť vše platí až po souhlasu našich zástupců. Nebo že Evropská unie nikoli nepodobná RVHP, chce v Evropě nastolit socialismus. Jsou to hesla líbivá, leč nesmyslná. Mezi ně patří o výroky našich představitelů (Václav Klaus), že dotační peníze z EU jsou korupční. Jenže korupčními se peníze stávají teprve v rukách korupčníků. Jinak ty peníze za nic nemohou. Ale dobře se to poslouchá, že?
Jak říkala nedávno v Poslanecké sněmovně nová ministryně MMR, co budete dělat, až po roce 2020 nebudeme dostávat stovky miliard z Evropské unie? Jenže tak daleko naši politikové neuvažují, pro ně je základ čtyřleté volební období.
Řeknu vám velice upřímně, je mi docela líto, že se u nás od roku 1989 nenašel politik, který by nastínil vizi tohoto státu alespoň dvacet let dopředu. Na to bohužel nikdo ze stávajících politiku nemá. Prakticky, ani filozoficky.
Takže národní sportovní klání nebude nikdy nikdo rušit. Ale například společně sdílené uplatnění práva, vycházející z nejlepších tradic práva římského, řecké demokracie a civilizačních myšlenek křesťanských zaručuje plnohodnotný život občanům všech národů Evropy. Nikdo neskrývá, že to nejde snadno a rychle. Právě proto je třeba o tom psát, právě proto je třeba o tom veřejně a poctivě debatovat. To je základem Evropské unie, jejíž (naše společná) práce není bez chyb. Jsou to ale i chyby naše. Bohužel. Evropská unie nejsou ONI, Evropská unie jsme (zatím) i MY.
A tak zřejmě ještě pár našich vlád padne, pár jich toho ještě mnoho naslibuje, ale nakonec se budou muset postavit do čela státu a národa ti, kdož budou umět řešit problémy, do nichž se tato země řítí. A budou znát také například pravdu o tom, proč jsme se stále se Slováky rozcházeli, a nebudou si vymýšlet. A budou znát také i různé jiné skutečnosti, o nichž dnes bohužel nemají ani ponětí.
Vždycky to tak bylo. V některých zeměpisných šířkách tomu bylo často i jinak. Když si kmen zvolil slabého náčelníka, nesvolávali k tomu zvlášť schůze. Nechali ho radši padnout v boji a podruhé neudělali tutéž chybu. Byly také doby, kdy lid své náčelníky s chutí věšel. Teď jsme kultivovaní, tak to jde pomaleji. Je to lepší, než někoho pověsit neprávem. Ale s tím prověřením bojem to není zas tak špatné….