Pan prezident Miloš Zeman nám vysvětlil, jak je to vlastně s tou Ukrajinou. Situaci v ní přirovnal k občanské válce ve Španělsku, kde, jak nám se svojí nenapodobitelnou dikcí a intelektuální převahou vysvětlil, se dělo něco podobného jako v občanské válce na Ukrajině. I tam prý bojovaly dvě strany , na jedné Německo s Itálií a na druhé Rusové a Francouzi.
Doufám, že se nedopustím zločinu urážky majestátu, když napíšu, že pan prezident řekl hloupost. Dokonce kolosální. Dvěma bojujícími stranami ve Španělsku byli levicoví republikáni bojující na straně oficiální vlády druhé španělské republiky (zejména socialisté, komunisté, trockisté a anarchisté, baskičtí a katalánští nacionalisté) a pravicoví povstalci (španělští nacionalisté, křesťanští demokraté a roajalisté), kteří byli později nazýváni frankisté podle generála Francisca Franca, který se v průběhu války stal po generálu José Sanjurovi hlavním povstaleckým vůdcem. Na straně republikánů bojovaly tzv. Interbrigády složené z levicových dobrovolníků z různých zemí, samozřejmě i z Ruska, Francie, Itálie i Německa a dalších zemí včetně Československa. Povstalci nazývali tuto válku bojem mezi tyranií a demokracií, republikáni bojem mezi fašismem a svobodou. Historik Zeman přišel s dalším výkladem; byla to válka mezi Němci a Italy proti Rusům a Francouzům. Je sice pravda, že na straně frankistů od prvopočátku konfliktu stály Německo a Itálie, na straně republikánů pak od října 1936 SSSR a Mexiko. Ještě by nám pan prezident měl říci, kdo vyhrál. Asi Němci, Mexičané určitě ne. Jistě, Italové a Francouzi, zejména jako členové interbrigád, tam bojovali také, ale jako jedinci, ne jako válečná strana.
Od politiků se nechce, aby suplovali historiky. Ale základní povědomí o historii by měli mít. Zejména u nás, kde si prezident de facto prohodil funkce s ministrem zahraničí - prezident se vyjadřuje jako ministr zahraničí a Zaorálek téměř zmizel. Španělská občanská válka by do tohoto základního povědomí politiků měla patřit. Generalissimus Francisco Franco byl bezesporu zajímavá postava - již tím, že přežil jak svého „přítele“ Hitlera, tak nepřítele Stalina. Ten mu ovšem v likvidaci jeho nepřátel vydatně pomáhal a v 50. letech bylo označení „Španělák“ nebo Interbrigadista vstupenkou do komunistického kriminálu. Dodejme, že ona sovětská pomoc (zbraněmi, vojenským materiálem, proviantem, léky apod.) nebyla nezištná - všechno, co SSSR republikánům dodal, bylo zaplaceno ze španělského zlatého pokladu, který Stalinovi agenti republikánské vládě ukradli.
Ač se diktátor dokázal proměnit v autoritativního generála, nakonec, jaký paradox, připravil půdu pro návrat demokracie, byť v monarchické formě. Mezi jeho politické „přednosti“ patřila vychytralost, česky spíše vyčůranost, když si dovedl spočítat, kdo ve druhé světové válce nakonec zvítězí. Poslal sice Modrou divizi (modrou díky modrým košilím) složenou ze španělských dobrovolníků na východní frontu, aby Hitlerovi splatil jeho pomoc v boji proti republikánům, zejména leteckou, známou jako Legie Condor, ale dobrovolníkům to přece nemohl zakázat, že? Franco, který nechal v letech 1939-1943 popravit 150 000 zajatých republikánů, počátkem 50. let uzavřel konkordát s Vatikánem a pak se za poskytnutí vojenských základen dohodl i s Američany. Nakonec předal v roce 1975 moc králi Juanu Carlosovi I.
Něco z toho by měl český prezident vědět, a ne ex cathedra pronášet historické nesmysly a k tomu si moudře pokyvovat hlavou. Je-li však hloupost pronášena prezidentem a k tomu z výšin Hradu, pak je nutno se obávat toho, že podle parafráze známé televizní hlášky Miloše Kopeckého „kdyby hloupost nadnášela, poletoval by Hrad jako holubička“.
Jak se vůbec bránit takovým autoritativním nevědomostem pronášeným státním majestátem, nad kterým vlaje standarta s nápisem „Pravda vítězí“? I prezident Václav Klaus jich měl za sebou celou řadu. Vzpomínám na jeho odpověď na otázku, kterou dostal od jednoho studenta střední školy, již navštívil při zahájení školního roku: „Pane prezidente, jste pro bonapartismus?“ Odpověděl: „Ne, nejsem, já jsem spíše pro silného prezidenta.“ Jen sociálně demokratický hejtman Martínek se za jeho zády odvážil špitnout: „Ale to je to samé.“ Může vůbec prezident odpovědět „nevím“ či „jsem ekonom, nejsem historik“?
Zdá se, že s prezidentským úřadem přechází na prvního muže ve státě i ono božské posvěcení neomylnosti a všeznalosti. Tím ale netrpí jen vládci Hradčan, vzpomeňme na výrok prezidenta Obamy, že auto bylo vynalezeno v USA. Nejlépe se s tímto prezidentským všeználkovským komplexem vyrovnával prezident Ronald Reagan: „Před několika měsíci jsem řekl americkému lidu, že jsem nevyměňoval zbraně za rukojmí. Mé srdce a mé nejlepší úmysly mi stále praví, že je to pravda, ale fakta a důkazy mi sdělují, že to pravda není.“ (Projev o skandálu Írán-contra, 1987.) Pokud prezidenti z Hradu takto nedokáží v případě nouze odpovídat, měl by se nápis na prezidentské standartě změnit na „Moje pravda vítězí“.