Nově zveřejněná fakta potvrzují, že důvod americké invaze do Iráku nebyl jen fiktivní
Když Spojené státy na jaře 2003 podnikly invazi do Iráku a svrhly diktátora Saddáma Husajna, pochyboval málokdo, že ta akce byla oprávněná nebezpečím, které se skrývalo v jeho arsenálu chemických a biologických zbraní. Když se potom žádné takové zbraně nenašly, vysvětlovalo se to nejdříve tím, že je Husajn stačil včas odklidit do Sýrie, ale postupně dospívala zejména levicová média k přesvědčení, že údajná hrozba byla jen zástěrkou pro ovládnutí iráckých ropných polí Američany. Báchorku o chemických zbraních si prý vymysleli, aby před světovou veřejností zakryli své nenasytné imperialistické choutky. Netřeba zdůrazňovat, že pověst USA tím byla důkladně pošramocena.
Dnes tedy konečně víme trochu víc. List New York Times jako první přinesl svědectví amerických vojáků a iráckých policistů, kteří se s chemickou municí v Iráku osobně setkali, ale nesměli o tom mluvit. Snad ze strachu, aby munice nepadla do nesprávných rukou, byla její likvidace prováděna za naprostého utajení. Jednalo se o nějakých 2400 raket a 5000 dělostřeleckých granátů ráže 155 a 122 mm s hořčičným plynem a sarinem. (Což ovšem zdaleka neznamená, že už bylo nalezeno a zlikvidováno všechno, co měl Saddám k dispozici.) Nejméně dvacet vojáků se při manipulaci s chemickou municí přiotrávilo, ale tím se americká armáda pochopitelně taky nikdy nepochlubila. Pentagon tyto zprávy dodnes oficiálně nepotvrdil, ale i bez toho se zdá nepochybné, že Ústřední zpravodajská služba CIA se ve svém původním tvrzení nemýlila a Collin Powell v Radě bezpečnosti 5. února 2003 o iráckých zbraních hromadného ničení nelhal. Nebylo ostatně ještě zapomenuto nasazení chemických zbraní proti Kurdům 16. března 1988 v městečku Halabdža (operace Anfál, 5000 mrtvých a 10000 zraněných), označené organizací Human Rights Watch za genocidu, a odpor iráckého diktátora proti mezinárodní inspekci údajně zlikvidovaných zásob. Zdálo by se tedy, že USA a jejich invaze do Iráku se konečně dočkávají jakési rehabilitace, byť poněkud pozdní a s podstatně menší publicitou, než byla věnována obviněním z bezdůvodné agrese.
Je to jev bohužel až příliš dobře známý: I když se pomluva nakonec ukáže pomluvou, škoda už je napáchána a těžko se dá zahladit. Myslíte, že politici a komentátoři, kteří v té souvislosti pranýřovali Bushovu a Powellovu licoměrnost, se jim teď budou za to omlouvat? Chyba lávky! Najde se pořád ještě dost důvodů, proč si ti dva omluvu nezaslouží! Kdo byl jednou oštemplován jako zloduch, zloduchem zůstane, i kdyby se rozkrájel.
Ono je to celé vlastně o nezaujatém, přesném myšlení a vyjadřování. Z toho, že se v Iráku ani za rok, dva či tři nepodařilo žádné chemické zbraně najít, nijak nevyplývá, že tam žádné nebyly. A i kdyby tam opravdu nebyly, neplyne z toho ani za mák, že to americká vláda věděla. Mohla si poctivě myslet, že tam jsou, a přitom se mýlit. Pohříchu se však ukazuje, že se v tomto bodě nemýlila. Zároveň se ovšem může velice mýlit v jiných věcech, ba může dokonce i vědomě podvádět. Tady nám, čert ví proč, už dost dlouho tají, že se tam ty jedy skutečně našly, ačkoliv by člověk čekal, že to teď bude vítězoslavně roztrubovat. Nu což, musíme se smířit s tím, že veřejnost bude mít vždy jen neúplné informace a dělat z nich předčasné závěry může být velice ošidné. Což by si měli pamatovat hlavně ti, u kterých přání bývá otcem myšlenky.