Neviditelný pes

SVĚT: Bez moře třeba neznamená být bez zájmu 1

21.10.2014

Velká většína všech států má aspoň kus mořského břehu, od nějž lze odplout do dálav. Tou menšinou (v počtu asi třiceti) jsou tzv. landlocked státy - odříznuté, což jim zavinila buď historie, nebo příroda. Jakožto někdejší rakousko-uherští poddaní jsme měli přístup ke středozemnímu Jadranu, až někam k Terstu, o což jsme ale přišli zánikem monarchie. Stejný osud postihl třeba jihoamerickou Bolívii, její prohranou zbytečnou válkou v devatenáctém století, tak pozbyvší pořádný kus území včetně svého původního mořského břehu. Dodnes se se ztrátou nesmířili. Jsou pak i státy jako třeba Nepál či Mongolsko, od všech moří příliš vzdálené, a tudíž beznadějně suchozemské.

I ten od všech moří co nejvíc vzdálený stát má obyčejovým právem zaručenou pravomoc potrestat prchajícího piráta, v případě jeho dopadnutí právě na takovém území. Podle klasické definice, pirátství je „násilný akt v mezinárodních vodách soukromým plavidlem proti jinému plavidlu za účelem lupu (animus furandi). Pirátství jako zcela první bylo povýšeno na mezinárodní zločin (druhým pak bylo otrokářství), jeho provozovatelé se stali „vyvrheli, psanci lidstva“ a kterýkoliv stát, včetně toho nejvíc suchozemského, je může pravomocně potrestat.

Koncem 15. století se Španělé a Portugalci s papežským požehnáním pokusili rozdělit si veškerá moře světa mezi sebe. Proti takovému zálusku se postavila Británie, Francie a Nizozemí, jehož jurista Hugo Grotius v roce 1609 publikoval slavné dílo Mare liberum. Jeho koncept svobody moří nabyl všeobecnou platnost a jakž tak vydržel až do dnešní doby.

Zájmy států se liší a při jednání o formulaci závazných pravidel dochází k prapodivným aliancím: Polsko ruku v ruce se Singapurem, Švýcarsko s Ugandou. Ke kodifikaci konvence existujícícho mezinárodního námořního práva (UNCLOS) došlo na Jamajce, po níž následovaly dodatečné konference za účelem vylepšování již platného kodexu. (V této souvislosti neodolám zmínit se o této absurditce: V roce 1978 jsem působil jako poradce sira Alberta R. Henryho, premiéra Cookových ostrovů v jižním Pacifiku, v době, kdy se zrovna plánovala konference UNCLOS ve Venezuele a mínili jsme tam tehdy zamířit. Předpokládal jsem, že u velikého stolu budou delegace sedět v abecedním pořádku, takže jsem se těšil: Cook Islands, Cuba, Cyprus, Czechoslovakia, a já že jako česky mluvící pacifický domorodec půjdu oslovit poinvazní znormalizované emisary jejich mateřtinou.)

Při jiné příležitosti jsem letěl z Bornea do Honkongu a z okénka za výtečné viditelnosti postřehl jakési tečky, miniostrůvky, které jsem ale na mapě neměl. Zeptal jsem se letušky, komu to tam dole patří. Nevěděla, ale odspěchala zeptat se kapitána. Ten pokud věděl, tak nepověděl. ¨

Po návratu domů jsem se pustil do pátrání a objevil přemnohá jablka sváru. Napočítal jsem jich v Pacifiku kolem čtyřiceti.

Lze ostrovy nabývat? Samozřejmě. V Mikronésii v dávném již roce 1971 mi nabízeli na prodej ostrůvek Pissiwi za pakatel 4000 dolarů - palmy, písek, lahodná pláž, ale co s tím, když je tak žalostně z ruky? Nabývat lze koupí, darem, lupem, zděděním. Zejména v dřívějších dobách též objevem (discovery). Vše již sice bylo objeveno, ale občas zásluhou vulkanické exploze dochází ke zrodu nových ostrůvků. Z hlubin se vynoří něco nijak příliš vábného, ale může postačit k prosazení práva objevitele, nového majitele, který pak vztyčí vlajku svého státu a tak vznikne legitimní vlastnický nárok. Váhám odpovědět na otázku, zda i suchozemští Češi by se bohužel či bohudík mohli potýkat s takovými starostmi.

- - -

Žádný stát, z jakéhokoliv důvodu znevýhodněný, nemůže být vyloučen ze společenství národů, tak stanoví mezinárodní právo - buď jeho tradiční obyčej, nebo méně historická mezinárodní smlouva. Pouze relativně úzký pás pobřežních vod je ve výlučném vlastnictví toho kterého státu, kdežto přilehlá, značně rozsáhlejší oblast - tzv. high seas - patří všemu lidstvu, bez možnosti jeho sebemenší část oprávněně považovat za svůj výlučný majetek.

Z důvodů zejména ekonomických dochází ke snaze zmenšovat toto společné bohatství lidstva. Pilně se již z mořských hlubin těží nerosty, získává spousta ropy a zemního plynu, jejichž zásoby jsou podle odhadů větší než zdroje na souši. Mezi ustanoveními konvence existujícího mezinárodního námořního práva (onen UNCLOS - Law of the Sea Treaty) je i pravidlo, že vlastnictví toho kterého ostrůvku opravňuje i k nároku tzv. EEZ - Exclusive Economic Zone, výlučné domény s právem v ní lovit (nebo takové právo za pořádnou sumu peněz pronajmout cizímu zájemci), pod povrchem vrtat a z hlubin získávat zdroje energie, jíž potřebujeme stále víc.

Proto nepřekvapuje úsilí zmocnit se sebeubožejšího útesu. Je v tom ale háček v podobě článku 121 oné konvence: „Útesy neschopné k udržení lidského života (Rocks which cannot sustain human habitation) nebo vlastní hospodářskou existenci, nekvalifikují na uznání statusu výlučné ekonomické zony.“

Snaha uspokojit takový požadavek vede k bizárním iniciativám. V hromadách své všelijaké dokumentace mám například fotografii útesu o velikosti veřejného záchodku, v podobě bambusové chýše, nad níž plápolá rudý čínský prápor za přítomnosti dvou zcela neveselých střežících vojáčků. Japonci se rozhodli utratit spoustu peněz na zmohutnění 1300 mil vzdáleného ostrůvku o velitosti jedné postele. Flotila 17 lodí a 200 pracovníků vytvořila kruh ze železa a betonu, aby tak pro svou vlast zajistila výlučné právo lovu a též dobývání minerálů v rozsahu 163 000 čtverečních mil šírého oceánu.

Miniaturní neobydlitelné útesy, přetvořené ve vojenské pevnůstky s potenciálem pořádných explozivních střetů. Týká se to zejména dvou takových oblastí - jižního pseudosouostroví Spratly Islands, tako pojmenovaného po bezvýznamném britském kapitánovi z devatenáctého století, a severnější Paracel Islands, z nichž v roce 1974 Maova Čína nijak šetrně vypudila jihovietnamské antikomunisty krátce před kolapsem jejich režimu na domácí půdě. V době následující, po sjednocení celé země pod Ho či minovým neméně rudým praporem, dochází ke srážkám s použitím water canons - dělostřelectvo vzájemně se do čínských soudruhů téže víry se strefující mocnými dávkami mořské vody - a navíc i se vzájemnými srážkami s pomocí svých člunů. Toť ve vodách s notnými zásobami ropy a plynu, ve snaze oblast předělat v bonanzu příštího Perského zálivu. K pořádné, hodně krvavé bitvě došlo v roce 1988 v oné jižní Spratly Islands končině.

Čínské jižní moře je zdrojem vzájemně se vylučujících nároků, mezinárodního bolehlavu, jímž aby se zabývalo téměř tucet členů oblastni organizace ASEAN (Association of South-East Asian Nations). Jde zejména či téměř výlučně o střet se zájmy velikánské Číny proti těm ostatním - Brunei miniaturní, ale přebohaté, Malajsie, Indonésie, nejpočetnější muslimský stát světě, Vietnam, též Filipiny s víc než 100 miliony obyvatel převážně křesťanské náboženské orientace.

Pew Reserch Center v nedávném průzkumu obyvatelstva v jedenácti asijských státech došel k zjištění, že podle přesvědčení většiny obyvatelstva územní spory povedou k vojenskému konfliktu. Na Filipínách takové obavy sdílí obrovská většina - 93 procent, patrně zásluhou nijak vyhaslé rivality čínsko-americké. V roce 1999 se Washington zbavil své lodi Sierra Madre z doby druhé světové války: scuttled in the Second Thomas shoal (“mělčina, písčina“), a nyní začátkem roku 2014 čínské lodi zabránily dodávce potřebných zásob tamější filipínské strážní a údržbářské vojenské jednotce. Záležitost EEZ, což Čína nepopírá, ale odmítá respektovat její interpretaci. Pokračuje blokování dodávek zásob, nutno spoléhat na helikoptéry. Filipíny se domáhají řešení před mezinárodním tribunálem. Čína již předem odpověděla, že jakékoliv rozhodnutí ve prospěch Filipín bude ignorovat.

Nejen touto podivnou záležitostí se bude zabývat příští pokračování.

Pokračování příště

Neoficiální stránky Oty Ulče



zpět na článek