ZAKYNTHOS: Somnambulismus na řecký způsob (3)

Karikatura francouzského výtvarníka Henri Meyera nazvaná „Závody o obsazení Číny“ otištěná v listu Le Petit Journal v předvečer „boxerského povstání“ v Číně v podstatě demonstrovala vztahy mezi velmocemi koncem 19. století. Velká Británie (zleva) sleduje s obavami Německo, které si ukrajuje z čínského koláče svůj díl. Zprava se znepokojením hledí Rusko, jemuž Francie nabízí morální podporu.  Zcela vpravo nečinně přihlíží Japonsko a nad všemi lomí rukama zástupce dynastie Čchingů. Když se proti cizincům v roce 1899 vzbouřili čínští rolníci (hnutí I-che-tchuan – Pěst ve jménu míru a spravedlnosti – odtud boxeři) obsadili v létě 1900 Peking a v cizinecké čtvrti byl mimo jiné zabit i německý vyslanec.

Také proto bylo velení šedesátitisícové vojenské výpravy osmi velmocí (Italie, Rakouska - Uherska, Ruska, USA, Velké Británie, Japonska, Německa a Francie) svěřeno německému maršálovi Alfrédu von Waldersee. 14. srpna 1900 byl Peking dobyt, vydrancován a podobně dopadla i další ohniska odporu. Konec konců, není to tak dávno. Jedno století. 

Potlačení boxerského povstání vneslo do uvažování některých evropských států jednu stále sílící obavu. Obavu z Německa. Z jeho rostoucí hospodářské síly, z jeho námluv s Osmanskou říší a také z jeho touhy po větším podílu koloniálním. Takže spojenectví z počátku minulého století velice rychle vyprchalo. Mnohé události té doby se paradoxně podobají i dnešním. Když se britská politika začala orientovat více na Japonsko, aby čelila případným ruským imperiálním vlivům (především zde byla otázka Indie), napsal první náměstek britského ministra zahraničí sir Thomas Sanderson v dopise adresovaném britskému velvyslanci v Sankt Petěrburgu mimo jiné také toto: “Dokud Rusové nepochopí, že můžeme dávat svá prasata na jiný trh, pravděpodobně se nám nepodaří přivést je k odpovědnosti.“

V té době se v britských kruzích tvrdilo, že ruští diplomaté nejsou jen nepřátelští, rozpínaví a bezohlední, ale snadno podléhají sklonům k podvodné lstivosti a falešnému jednání. Když se projednávalo počátkem roku 1901 uspořádání záležitostí v Číně, napsal o zástupcích Ruska do jedné své zprávy lord George Hamilton, že „takové lhaní nemá obdobu dokonce ani v dosavadních dějinách ruské diplomacie“. A v roce 1903 píše indický místokrál George Curzon prvnímu lordu Admirality hraběti Selborneovi: „Ruská diplomacie, jak víte, je jedinečnou nekonečnou a mnohonásobnou lží.“

Lhaní bylo latentně přítomno i v červenci a srpnu 1914 na mnoha panovnických a různých vládních sídlech států Evropy, zhoubně působilo i na carském dvoře, umocněné obavami, co všechno by mohl ruskému báťuškovi provést jeho německý bratranec. Tady byla jedna z roznětek první světové války. Jenže vše pohřbila pozdější bolševická revoluce a na Sergeje Dimitrijeviče Sazonova (ruský ministr zahraničí 1910 - 1916) a jeho kolegy se tak nějak zapomnělo. Sazonov byl totiž bytostně přesvědčen o tom, že neústupnost Rakouska vůči Srbsku je ve skutečnosti projevem německé politiky, což se dostalo i do dějin.

Právě Sazonovovi vděčíme přinejmenším za eskalaci událostí započatých zavražděním arcivévody. Tohle všechno popisuje, v první části tohoto vyprávění zmíněná kniha profesora Christophera Clarka „Náměsíčníci“, která silně (jak známo z předchozích dílů) poznamenala moji letošní řeckou dovolenou.

Známou pravdou je, že když dne 29. července 1914 byl z hlavního telegrafického úřadu v Sankt Petěrburgu rozesílán rozkaz k všeobecné mobilizaci ruských vojsk (která byla de facto započata minimálně týden předtím), dostal car Mikuláš II. od svého německého bratrance, císaře Viléma II, telegram, v němž bylo psáno, že německá vláda stále doufám v dosažení „bezprostředního dorozumění“ mezi Vídní a Sankt Petěrburgem. 

V telegramu se doslova píše: „Vojenské kroky podnikané Ruskem, jež Rakousko může považovat za ohrožení, samozřejmě povedou ke katastrofě, jíž se oba chceme vyhnout a ohrozí mé postavení coby zprostředkovatele, kterého jsem se ochotně ujal po vašem apelu na mé přátelství a žádosti o mou pomoc.“

Po přečtení telegramu car doslova řekl: „Neponesu odpovědnost za nějaká příšerná jatka.“ A ruská mobilizace byla zastavena. Willy a Nicky si totiž velice intenzivně dopisovali (mimochodem anglicky) docela často. Jenže druhý den bylo všechno jinak. Sazonov argumentoval tím, že Němci chtějí, aby Rusko nemobilizovalo, a nevyžadují totéž po Rakousku. Zamlčel, že Rakousko zatím mobilizovalo ve spojitosti se Srbskem a s nikým jiným. Poté car změnil názor. I tak celková mobilizace rakouská následovala den po ruské.

Němci stále trvali na lokalizaci konfliktu. Tuto informaci dostali všichni velvyslanci v Římě, v Londýně a v Sankt Petěrburgu. Všichni němečtí vysocí vojenští velitelé dostali doporučení, aby nastoupili dovolenou. Také tak učinili. Císař Vilém II. se vydal na okružní plavbu po Baltském moři. Nešlo o lest. Němci byli přesvědčeni, že lokalizace konfliktu bude úspěšné. „Rakušané musí porazit Srby a rychle uzavřít mír, jako to udělaly v roce 1866 Prusko s Rakouskem,“ napsal náčelník pruského generálního štábu Helmuth von Moltke 13. července 1914 německému přidělenci ve Vídni a odejel na léčení do lázní v Karlových Varech. Němci se skutečně v té době domnívali, že Francie do konfliktu, jakkoli byla spojencem Ruska, nepůjde, a navíc dobře věděli, že rakouské obvinění Srbska je naprosto oprávněné.

Jenže běh událostí byl jiný. Carská vláda nakonec odmítla zastavit mobilizaci, a tak v sobotu 1. srpna 1914 vyhlásilo Německo válku Rusku. Ve stejný den, ale jako první, mobilizovala Francie. Jakkoli se zdálo, že Anglie do konfliktu nepůjde (což si přála většina ministrů ještě 31. července), v neděli 2. srpna vydala prohlášení, že při německém útoku na Francii „podnikne příslušné kroky“. Britský ministr zemědělství a rybolovu Walter Runciman se o vládě těch dnů vyjádřil, jako o „kabinetu, který rozhodl, že válka s Německem je nevyhnutelná“. A 4. srpna vyhlásila Velká Británie válku Německu. Proč? Někteří britští politikové měli zase obavy z toho, aby se někdy Německo nedomluvilo s Ruskem, což již v roce 1912 jednoznačně formuloval sir Artur Nicolson, britský velvyslanec v Rusku: „Bylo by mnohem nevýhodnější znepřátelit si Francii a Rusko, než Německo.“   A evropská řež byla spuštěna. Měla jistě hodně svých ale, také proto má také kniha „Náměsíčníci“ 669 stran, které se v mnohém rozcházejí s tím, co se doposud učí a vykládá o důvodech vzniku první světové války. Jen si dovoluji na to upozornit.

Mimochodem, po skončení první světové války byly velmi tvrdé podmínky uloženy nejen Německu a Maďarsku, ale také Turkům. Osmanská říše přišla o čtyři pětiny svého území, podobně jako Maďarsko. Řecký stát vyšel posílen a získal přístup k Černému moři. Turci se však nesmířili a později se dostalo Řecko do řecko-turecké války (1919-1922) s nesmírnými následky právě pro Řecko. A tak se střídaly monarchie s republikou i s diktaturou, až v prosinci 1974 se Řekové ve všelidovém hlasování rozhodli pro republikánské zřízení a udělali dobře.

Želví ostrov

Nu, a když tohle všechno čtete na Zakynthosu, tak si musíte opravovat i mýty o Řecku. Již jsem o tom psal v minulém vyprávění, avšak ještě něco. Především je tento ostrov naprosto čistý. Pokud použijete bankomat, najdete na konci stvrzenky hezkou větu „PLEASE KEEP GREECE TIDY“. Funguje to.

Na Zakynthosu nežijí jen turisté. V malých horských vesničkách se vyrábí olivový olej, tymiánový med, pralínes (mandle v cukru), koberce, rohože, keramika, kosmetika, výrobky z olivového dřeva (krájecí prkénka jsou úžasná) či mandoláto (našlehaný bílek s medem a s pistáciemi). Vynikající jsou zdejší vína – „bílou suchou“ Verdeu znali již Italové v době starého Řecka. Nebudete tomu věřit, ale pěstuje se zde celkem 110 odrůd vinné révy. Fungují zde tři vinařské závody, nejznámějším je snad Callinico v Kalipado.

Naproti našemu hotelu byla ještě před dvěma lety velká restaurace, která nebyla moc navštěvována, snad proto, že v ní dost nahlas hrála hudba. Loni jsme zaznamenali proměnu. Vznikl zde úžasný obchod s textilem a pochopitelně s nezbytnými drobnostmi. Jeho majitelku jsme znali z obchodu, který měla pár set metrů dále. A tak jsme se letos podívali do obou. V prvním, v tom větším obsluhuje majitelka s dvěma dcerami. Té nejmladší je devět let. Všechny tři se perfektně věnují zákazníkům a ta devítiletá dívka se vás perfektní angličtinou zeptá, zda máte zakoupené zboží jako dárek. Po kladné odpovědi odstraní cenovku a zabalí kupovaný předmět do papíru se symboly Zakynthosu. A to tak precizně, že ho radši nerozbalujete, protože to se nedá opakovat. V druhém obchodě pracuje tatínek s dvanáctiletým synem. Opět dobrá angličtina, perfektní chování.

V dáli Kefalonie

Na Zakynthos přijíždíme vždy v sobotu a těšíváme se na pondělí. Kousek od pláže je restaurace Planos beach. V sezóně zde každé pondělí večer v devět vystupuje Elvis Presley. Muž, který ho představuje, se mu pochopitelně vzdáleně podobá, ale kdybyste zavřeli oči, mohli byste se oddat představě, že se Elvis vrátil. Během jeho vystoupení se dává velice často do tance osazenstvo restauraci i lidé v okolí. Staré dámy, i mladé páry. Elvis vystupuje přes devadesát minut. Žádná přestávka. Žádné švindlování. Perfektní muzika, perfektní výslovnost. Kdo to je, nevíme. Ale nějaké příští pondělí na něj půjdeme zase. Mimochodem jeho vystoupení je zdarma. Je to dar restaurace Planos turistům.

Jeskyně s modrou vodou

Kousek dál je bar s názvem Jolly Roger. Vede ho podsaditý, nesmírně inteligentní Řek, rovněž s perfektní angličtinou. Jeho bar, stylizovaný do paluby korábu i se stěžni, je denně nabitý od devíti od rána až do jedné hodiny noční. Celou tu dobu zde hosté konzumují a Roger je baví. Neustále vymýšlí nové a nové hry, kouzla, překvapení. A má sloní paměť. Loni, téměř na konci pobytu, když jsme v tomto baru seděli, mi shodou okolností volal z tuzemska jeden přítel, s nímž si občas dáme skleničku jamajského rumu Captain Morgan. Tak jsem mu na konci rozhovoru řekl, že si na jeho zdraví dám jednoho „morgana“. A skutečně jsem tak udělal.

Letos jsme vešli do tohoto v tu chvíli téměř přeplněného baru a zpoza barového pultu na mě volá Roger. Hellou Captain Morgan. Nemohlo být jinak, myslel tím mě. 

Onen Solomos Dionysios (1798-1857), básník a rodák ze Zakynthosu, o němž jsem se zmínil v předchozích vyprávěních, v té básni, která se stala řeckou hymnou, také říká:

… odvaha je tlačí, tříští
přes všechny ty oběti
bojují zas pro své příští
muži, ženy i děti…

Zakynthos, září 2014