Je logické, že mír vybudovaný ekonomicky Evropa hájí ekonomickými nástroji
Soudě dle výzkumů veřejného míněni je česká veřejnost ve vztahu k válce na Ukrajině, ruské agresi a sankcím rozpolcená. V této situaci se většina poslanců i senátorů a minimálně část vlády opatrně a potichu, zato KSČM a prezident Zeman otevřeně a nahlas staví na stranu Moskvy. Sankce prý nefungují, Putinovi stoupá popularita, Ukrajinu rozkradli ukrajinští oligarchové, bez Ruska nemůžeme ekonomicky fungovat, jsme malí, slabí, ležíme blízko a jsme Slované.
Exprezident Klaus a část ekonomického establishmentu pak dodávají, že krizi rozpoutaly USA, NATO a EU. Velkým nevěříme, Poláci a Baltové jsou „geneticky“ protiruští a Západ Rusku nerozumí. Evropské těžké váhy se s Moskvou nakonec stejně nějak dohodnou, samozřejmě za našimi zády. Kdo bude bit? Čeští podnikatelé a zaměstnanci, tedy obyčejný český člověk, kterého všichni tihle moudří a zkušení politici a podnikatelé chrání, protože se tváří, že Rusku rozumí. Vzhledem k tomu, že se stejně chová Fico na Slovensku a Orbán v Maďarsku, tak to musí být pravda!
Finsko nesdílí „rozumné“ argumenty
Dovolte, abych na následujících řádcích představil několik myšlenek a argumentů, které minulý víkend na konferenci v Berlíně přednesl finský ministerský předseda Alexander Stubb.
Finsko je sice rozlehlá, ale počtem obyvatel, stejně jako Česko, malá země. Na rozdíl od nás neleží Rusku jen blízko, ale je to bezprostřední soused, který s RF sdílí delší společnou hranici, než všichni ostatní členové EU dohromady. Rusko je pro Finsko mnohem významnějším ekonomickým partnerem než pro nás a finská ekonomika byla ekonomickou krizí zasažena minimálně stejně jako ta naše. Zásadní rozdíl tedy spočívá v tom, že Finsko, na rozdíl od nás, nemá bezpečnostní záruky NATO a Finové nejsou Slované.
Přirozeně bychom tedy měli očekávat, že Finsko bude kvůli svým hospodářským zájmům, fyzické blízkosti a možné zranitelnosti vyznávat „rozumný“ přístup. Stubb však místo hokynářské „logiky“, vycházející ze „znalosti“ Ruska a slovanské vzájemnosti, argumentuje z pozic západního racionálního přístupu k mezinárodním politickým i ekonomickým vztahům, přičemž se opírá o základní hodnoty liberální demokracie, která na první místo staví svobodného jedince (společnost) a jeho přirozená, nezadatelná a nezcizitelná práva.
Prvním argumentem, k němuž se ne příliš ochotně přidala i naše vláda, ale nikoli prezident Zeman, je objektivní skutečnost ruské anexe části území Ukrajiny a aktivní destabilizace jejích dalších teritorií. Nemůže tedy být pochyb o tom, kdo je agresorem.
Moskva, která rozpoutala válku, se vehementně, stejně jako v dobách studené války, ohání mírem. Stubb však, zcela správně – a každý si to může ověřit, vynáší druhý silný argument, když tvrdí: Mír je základní, nejvyšší a trvalou hodnotou EU. Vznikli jsme z uhlí a oceli, a evropský mír jsme vybudovali na hospodářské bázi. Proto je zcela logické, že ekonomickými nástroji (tedy sankcemi) bojujeme i o jeho udržení. V tom spočívá naše největší moc, a proto se o ni EU musí opřít. Tuto moc jsme navíc uplatnili teprve tehdy, když politická jednání (po jejichž návratu na Rhodu špatnou ruštinou volal Miloš Zeman) selhala.
Náš spor s Ruskem není nějakou obchodní válkou, ale promyšlenou a na široké shodě založenou reakcí největšího ekonomického bloku světa proti aktérovi, který zaútočil na svého souseda a porušil jeho teritoriální celistvost. Ruská politika vůči EU není založena na důvěře, ale na podezíravosti. Unie neudělala chybu v tom, že jsme s Moskvou málo komunikovali, ostatně Moskva mohla o intenzivnější komunikaci kdykoli požádat, ale v tom, že jsme nebyli dostatečně vnímaví vůči změně v ruském způsobu uvažování, v němž spolupráce byla nahrazena důrazem na „hru s nulovým součtem“.
Výsledkem našich současných debat proto nesmí být postoj, který by Rusku dal právo veta vůči jakékoli politice Evropské unie. Zejména se tak nesmí stát proto, že jsme se z jeho strany dočkali útoku proti těm hodnotám, na kterých liberální demokracie stojí. Právě v tom je největší výzva současné krize, které musíme čelit ne kdesi za viditelným horizontem, ale přímo v Evropě.
V tomto kontextu je tedy zcela nepodstatné, že Ukrajina rozhodně není příkladem demokratického a právního státu, což je jeden z nejsilnějších argumentů, který používají naši kremlofilové v čele s bývalým prezidentem. Vůči Rusku jsme se nevymezili jen kvůli Ukrajině, ale kvůli hrozbě, kterou představuje pro západní liberální společnost a hodnoty, na kterých stojí.
Po přečtení celého Stubbova projevu se člověk nejenom stydí za Zemana, Klause, Mládka a další ruské exponenty v Česku, ale jeho argumentace zároveň umožňuje pochopit, proč se (nejen) tito chovají právě takhle. Zkuste si v souvislosti s nimi odmyslet princip rozděl a panuj, více či méně okázalé ignorováním norem a pravidel, používání síly. A co zbude? Vůbec nic.
LN, 4.10.2014
Autor je politolog