Po Peresovi přišel na řadu Sisi
S trochou nadsázky lze říci, že kam přijede Erdogan, tam nuda rozhodně nehrozí. V roce 2009 způsobil, tehdy jako premiér, rozruch v Davosu, když se dostal do ostrého názorového konfliktu s tehdejším prezidentem Izraele. Tentokrát přilil olej do ohně už tak nedobrých vztahů s Egyptem.
Příčinou davoského incidentu byla tehdejší protiteroristická operace Izraele vedená proti Pásmu Gazy známá jako Cast Lead. Erdogan Peresovi vytkl: „Zabíjíte lidi.“ Peres opáčil: „Kdyby na Istanbul dopadaly rakety stejně, jak je střílí Hamas na Izrael, reagovalo by Turecko podobně.“ (A na to můžeme vzít jed, viz dlouholeté operace turecké armády proti Kurdům.)
Kouzlem nechtěného jsme byli svědky počátku ochlazení turecko-izraelských vztahů, které se dostaly na bod mrazu v roce 2010 po provokaci konvoje vedeného tureckou lodí Mavi Marmara, jehož cílem bylo prorazit blokádu teroristické enklávy Pásmo Gazy.
Málo platné, o Erdoganovi platí: bližší košile než kabát. Jako vůdce umírněné islamistické strany AKP nedokáže překročit svůj stín a až okatě sympatizuje se silami, které na Blízkém východě představují zřetelné zlo. V Pásmu Gazy s teroristickou organizací Hamas a v Egyptě s (mezitím zakázaným) Muslimským bratrstvem (MB).
Pro úplnost nutno dodat, že obě organizace jsou „pokrevně“ spojené: Hamas byl ustavena jako odbočka Muslimského bratrstva.
Není proto divu, že Erdogan nemůže přijít na jméno Abdalu Fattahu Sisimu, nynějšímu prezidentovi Egypta, který loni v létě jako šéf armády zbavil moci islamistického prezidenta Mursího (pocházejícího z politické líhně MB); svoji nenávist mu dal pocítit i na nynějším zasedání Valného shromáždění OSN.
Zatímco Sisi při projevu ve Spojených národech odstranění Mursího obhajoval logickým a srozumitelným argumentem (se zjevným pokazem na to, co se děje v Iráku a Sýrii, řekl: „Svět začáná chápat realitu a pochopil, proč Egypťané revoltovali proti extremismu, který chtěl rozbít jednotu národa.“), Erdogan, nyní v roli tureckého prezidenta, na Sisiho nevybíravě zaútočil.
Poukázal na to, že demokraticky zvolený prezident (Mursí) byl svržen převratem a že OSN a demokratické země se rozhodly legitimizovat vůdce převratu (Sisiho). Demagogicky tvrdil: „Měli bychom respektovat volbu lidí u hlasovacích uren. Jestli chceme podporovat převraty … proč existuje OSN?“
Nelze nepoložit rečnickou otázku. Byla by turecká armáda nečinná, kdyby ve volbách zvítězily síly, které by hnaly Turecko do občanské války a v ulicích 75milionové země by proti nim demonstrovaly desítky milionů občanů?
Rozumný státník Sisi ovšem zachoval klid a na Erdoganův výpad nereagoval. Uvedl, že s ohledem na zájmy země nebude odpovídat tomu, kdo ho uráží.
Nejsmutnější na Erdoganově vystupování je ovšem to, že mu vůbec nejde o demokracii. To jen tak navenek vypadá. Ve skutečnosti se nemůže smířit s tím, že jeho politický soukmenovec a s ním spojená politická síla byli odstraněni od moci dřív, než stačili uvrhnou Egypt do občanské války nikoli nepodobné té, která probíhá nyní v Sýrii. Je sice umírněný, ale přesto islamista a tato politická orientace mu neumožní vidět realitu: že se Egypt vydal na cestu demokracie, má za sebou plebiscitem schválenou ústavu, demokraticky zvoleného prezidenta a před sebou parlamentní volby.
Pokud si Sisi něco zaslouží, tak nikoli dehonestující nálepku pučisty, ale ocenění za to, že zachránil nejvýznamnější zemi arabského světa před fatální destabilizací. (Demokracie je sice úžasná věc, ale pokud si sama začne pod sebou podřezávat větev, bylo by pošetilé tomu nezabránit.)
Není to sice na pořadu dne, ale Turecko s lídrem, který má takovýto úsudek, bych si v Evropské unii vskutku nepřál.