Slovo k novému roku
Kalendářní systém není pouze jeden. Jak rozmanitě se vyvíjela lidská společnost, vznikly i rozmanité způsoby členění času. Svůj kalendář má také judaismus. V něm začíná den vlastně předchozím večerem. Včera večer začal 1. tišri, tedy Roš Hašana. Židovský nový rok 5775.
Židé si nepřejí šťastný nový rok, ale šana tova – dobrý rok. Znamená to snad, že pro ně štěstí nemá žádnou hodnotu?
Jistěže ne.
Na slovenském webu Delet jsme se k tomuto tématu mohli v tomto týdnu dočíst (autor rabín Benjamín Blech):
Naším najvyšším cieľom je zmysluplný život a v našom úsilí o „dobrý“ život získavame ako odmenu šťastie. Prajme si teda vzájomne šana tova, nech je náš ďalší rok zmysluplný. Potom príde aj šťastie.
Tedy štěstí nikoli jako něco prvoplánového, ale jako ovoce smysluplného života, něco, co je jeho součástí – jako jeden z kamínků mozaiky.
Židé prominou, ale napadla mě v této souvislosti stará protestantská zásada: nekonám dobré skutky proto, abych byl spasen, ale jsem spasen – a proto konám dobré skutky. Hluboká moudrost, hluboké tajemství. Stejně tak je to i se štěstím ve vztahu k židovské novoroční gratulaci.
Hovoříme-li o Židech, potažmo o jejich vlasti Izraeli, nemůžeme pominout slovo mír. To je hodnota, kterou izraelský národ, blízkovýchodní region a celý svět tak naléhavě potřebuje. A které se mu zoufale nedostává.
Mír je slovo veskrze lidské – a také veskrze politické. Je nedílnou součástí politiky: jaká je tam či jinde politika, jaký tam vládne politický systém, takové tam panují poměry, které způsobují, že mír buď je, nebo není. Případně se udržuje jakýsi mezistav – příměří. Tak jako nyní mezi Izraelem a Hamasem, chcete-li mezi Hamasem a Izraelem.
Jak docílit na Blízkém východě, přesněji mezi Izraelem a Araby, trvalého míru? Dnes neposkytnu recept, ale vyjádřím velké rozčarování. Nehodí se k novému roku, ale ilustruje absurditu naší doby.
Včera (24/9 – tedy na prahu židovského nového roku) se v sále budovy OSN, kde zasedá Valné shromáždění, střídali u mikrofonu světoví státníci. Projev amerického prezidenta jsme mohli sledovat (téměř celý) ve vysílání zpravodajského kanálu ČT24. Zasloužil by si podrobnější rozbor, protože Obamovo poselství v sobě skrývalo čertovo kopýtko paradoxu doby – jde o nekončící polemiku, jestli je islám ve své podstatě, na základě učení Koránu, takový, jak ho prezentují teroristé Islámského státu a jim podobní, anebo zda je islám „učením míru“ a to, co představuje Islámský stát, je toliko ďábelský exces.
Toto dilema nechám povolanějším a zaměřím se na záležitost, která je po mém soudu méně komplikovaná.
Obamova slova jsem sledoval velice pozorně, ovšem kromě toho mě snad ještě více zajímalo, co řeknou vrcholní představitelé dvou arabských států, které mohou ostatním posloužil jako příklad, neboť mají s Izraelem podepsanou mírovou smlouvu. Oba, jak prezident Egypta Abdal Fattah Sisi, tak panovník Jordánského hašemitského království Abdalláh II., vznesli požadavek, který mír přinést ze své podstaty nemůže: vyzvali Izrael, aby se stáhl na hranici linie příměří z roku 1967 (myšleno před šestidenní válkou) a aby se tím pádem východní Jeruzalém stal hlavním městem státu Palestina.
Při vší úctě, a píše se o tom také v rezoluci 242/1967, která spatřila světlo světa nedaleko místa, kde oba státníci hovořili, trvalý mír mezi Izraelem a Araby je pouze jednou stranou mince, kterou můžeme nazvat „komplexní řešení“. Tou druhou jsou bezpečné a respektované hranice. Linie příměří platná do 4. června 1967 bezpečnou hranicí není – kdyby platil opak, šestidenní válka 1967 by nikdy nevypukla a v oblasti by panovaly poněkud jiné poměry. Arabové by si ušetřili ostudnou porážku, součástí Jordánska by nebylo pouze Zajordánsko, ale také Západní břeh, Sýrie by nepřišla o část Golan.
Nynější situace vznikla mimo jiné proto, že linie příměří platná do roku 1967 nepředstavovala bezpečnou hranici a vyústila v ozbrojený konflikt. Logicky z toho vyplývá, že budoucí mírové a smluvně garantované hranice musí být jiné. Výzva k návratu na „nebezpečnou“ hranici (a každý, kdo se podívá na mapu Svaté země pochopí, o čem tady píšu) není krokem k míru.
Protože oba arabští státníci, vůči nimž chovám osobně velký respekt a úctu (byť s nimi v mnohém nesouhlasím), vyzvali k tomu, co jsem popsal výše, shodou okolností na začátku nového roku 5775, učinil jsem z toho pro sebe jasný závěr: bude-li v arabském táboře přetrvávat takovýto způsob uvažování (dodejme: u těch nejrozumějších arabských politiků ze všech rozumných), pak se v nadcházejícím židovském roce k trvalému míru příliš (vlastně vůbec) nepřiblížíme.