Konec éry expedic v NATO bude řídit generál Pavel, zástupce armády, jež z expedic vznikla
Řekněme rovnou, že generál Petr Pavel je dobrý voják – asi nejlepší důstojník, jakého máme. Tak se alespoň jeví vnějšímu pozorovateli. Náčelník generálního štábu má své politické názory – v tom smyslu, že veřejně hájí, za čím si stojí, či kritizuje, s čím nesouhlasí. Ale není politický v tom smyslu, že by dával najevo svou stranickou afiliaci. Je tedy jeho jmenování předsedou vojenského výboru NATO jednoznačným důvodem k jásotu? Inu, jak se to vezme.
Je to velké plus pro obraz Česka. Dáváme spojencům kvalifikovaného generála schopného analýzy i rozhodování. Dokládáme, že česká armáda je schopná navázat na velká jména typu Otakar Husák, Josef Buršík či Karel Klapálek.
Ale může to být jisté minus pro samotnou armádu. V posledních letech sílí argument, že dáváme na obranu jen polovinu toho, k čemu jsme se spojencům zavázali, a že se nám to vymstí. Když se teď Petr Pavel stal de facto hlavním poradcem generálního tajemníka NATO, našinec už už slyší hlasy premiéra či ministra financí: „Jaképak vymstí? Vidíte, že armádní úspory prošly bez problémů.“
Na první pohled se zdá, že odchod náčelníka štábu do Bruselu armádu oslabí. Ale na druhou stranu – má-li armáda skutečně za něco stát, nemůže se opírat o jednoho nenahraditelného muže.
Stavět most z Polska k Maďarsku
Pavlovo jmenování (přesněji řečeno vítězství ve volbě z celkem tří kandidátů) má ovšem i širší souvislosti. Český generál v čele vojenského výboru NATO si bude klást důležité otázky a hledat na ně odpovědi. A to vše v době, kdy Aliance prochází zásadní proměnou své doktríny i pole působnosti.
Už nějaký čas je zřejmé, že končí dvacetiletá éra expedic, kdy jednotky NATO bojovaly mimo areál území členských států Aliance – mimo svrchované území těch zemí, jež mají z definice chránit před napadením. Je to vůbec Severoatlantická aliance, zasahuje-li na Balkáně, na Blízkém východě i v Afghánistánu? Takto se ptali mnozí a nyní se tak začíná ptát samo NATO. A i kdyby se neptalo, Rusko s Putinovou doktrínou revanše za rok 1989 mu tu otázku samo vnucuje.
Generál Pavel se ocitne ve funkci, v níž bude na ty otázky hledat odpovědi. Bude hledat i konsenzus mezi členskými státy, jak sám řekl. To je složitý úkol. Stačí se podívat, jak odlišně ruskou hrozbu vnímají a jak různě na ni reagují státy jako Polsko, Litva, Lotyšsko či Estonsko a na druhé straně státy jako Česko, Slovensko či Maďarsko. Tady se hledá konsenzus snáze s mandátem z Bruselu (NATO) než z Prahy.
Petr Pavel je přitom prvním zástupcem postkomunistické země v této funkci, tedy i prvním mužem se zkušeností z armády praktikující ruský model. (Za normalizace absolvoval vojenské gymnázium v Opavě, vojenskou vysokou školu ve Vyškově a vojenskou akademii v Brně.) Někdo by mohl říci, že tedy zná ruské vojenské struktury. Jiný by mohl dodat, že jimi načichl až příliš. To je ale 25 let po revoluci nesmysl. Jakkoliv se člověk kroutí, slyší-li chválu „profesionálů“ z éry normalizace (profesionálů typu Františka Čuby), u armády to tak zcela neplatí. Armádu nelze postavit zgruntu novou na zelené louce, není to vnitro, které šlo během pár let zcivilnit. Armáda staví na odborné kvalifikaci a tu Petr Pavel získal a dále rozvíjel. Komu se to stále nelíbí, ať si připomene výrok spolkového kancléře Konrada Adenauera z roku 1951: „Pánové, jsem přesvědčen, že NATO mi osmnáctileté generály nevezme.“ Tím sdělil, že ani bundeswehr, jeden z pilířů NATO, se neobejde bez důstojníků se zkušeností z wehrmachtu.
Ve stopách Otakara Husáka
V případě českého generála na špičce Aliance je zajímavější jiná věc. Zkuste si malý test: Která evropská armáda NATO má největší zkušenosti z expedic? Britská? Francouzská? Samá voda. Ve skutečnosti česká.
Už jsme na to málem zapomněli. Když se doktrína expedic v NATO šířila, neuvědomovali jsme si, že ji zosobňuje právě česká vojenská zkušenost. Počítáme-li to od konce středověku, pak první skutečně česká (přesněji československá) armáda začala vznikat jako expediční před sto lety. Legie byly vydupány ze země tisíce kilometrů od domova díky nadšení a politické vůli. Totéž se opakovalo o generaci později za druhé světové války. I tehdy to byly expedice daleko od vlasti – letci v Británii, tankisté v Rusku, pěšáci u Tobruku... A když o dvě generace později přišla svoboda definitivně, tak než se po rozdělení Československa stačila armáda upevnit, přišla opět éra expedic. To v ní se kvalifikoval Petr Pavel. Nejsou teď tyto zkušenosti k ničemu?
Troufneme si říci, že ne. Už proto, že právě na expedicích se naučil samostatně rozhodovat (třeba když v roce 1993 zachraňoval francouzské vojáky odříznuté v Chorvatsku). Takovou školu žádná vojenská akademie neposkytne. Před sto lety to platilo pro legionářského generála – a poté ministra obrany – Otakara Husáka. Není důvod, proč by to nyní neplatilo pro generála Petra Pavla.
LN, 25.9.2014