Ve čtvrtek 18. září 2014 v televizních zprávách všemožného původu se opakovalo dnes již historické označení naší původní domoviny - ano, ČESKOSLOVENSKO, v anglické verzi ovšem Czechoslovakia. Důvodem bylo oznámení překvapivého výsledku referenda ve Skotsku, s rekordní účastí voličů (80 procent plus), kteří s téměř desetiprocentní převahou dali přednost tomu, aby se pokračovalo ve víc než tři století trvajícím britském manželství. Nijak povzbudivý to výsledek k inspiraci španělských Katalánců či belgických separatistů. A při té příležitosti komentátoři opakovali ono slůvko Czechoslovakia jako zcela poslední případ z roku 1993 na evropském kontinentu, kdy došlo k likvidaci státu, aniž však se zdůrazněním, že něco takového se povedlo hodně pacificky, bez jediného mordu, snad někde jen s vyvrknutím malíčku, a možná že i bez takové nepříjemnosti. Že by přece jen národ s pověstí oprávněně holubičí?
- - -
Již před mnoha lety jsem napsal příspěvek s názvem „Slova jako nedokonalý nástroj komunikace“ a něco snad relevantního bych teď ocitoval: I při nejlepší vůli dochází k nedorozuměním i v tomtéž jazyce za netotožného politického klimatu. Překážek ovšem přibývá v multilingválních podmínkách. Lidstvo údajně mluví 6701 jazyky (tak tvrdil časopis Time, 13.4.1998), aniž bychom též počítali přemnohé, i podstatně se lišící dialekty. Ale i politici, ovládající jazyk svých odpůrců, občas špatně interpretují jejich záměry a zapletou se do konfliktu, který si nikdo nepřál. Však to byl případ první světové války - miliony mrtvol, zánik čtyř říší, konec éry.
Čtvrt století poté započala jiná éra - věk atomový a k němu možná došlo rovněž nedorozuměním. Steward Chase v publikaci Power of Words (Moc slov) informuje, že na ultimatum z konference v Postupimi v létě 1945 složit zbraně Japonci odpověděli slovem "mokusatsu" - ve smyslu "prozatím bez komentáře, my to uvážíme". Z překladu ale vyšlo zcela negativní odmítnutí, něco jako "vlezte nám na záda, jděte někam". Výsledek dobře známe: rozkaz americkému letectvu, vzlet z ostrova Tinianu, odlet s bombou nad Hirošimu.
Svět tíhne ke společnému dorozumívacímu nástroji. Křesťanský středověk měl latinu, v 18. století ji dost vytlačila franština. Její převaha jako jazyka mezinárodní diplomacie začala ztrácet na síle po první světové válce a proces se ještě uspíšil po druhém světovém utkání. Angličtina teď dominuje v moderní technice, komunikacích, je univerzální řečí v mezinárodní letecké dopravě. Nedostatečná jazyková znalost například korejských a ruských posádek už způsobila nejedno neštěstí.
Francie reaguje na ztrátu svého primátu značně nelibě. Odmítá se zúčastnit konferencí, na nichž by franština nebyla jednou z oficiálních řečí. Při volbě generálního tajemníka OSN Francie oznámila své rozhodnutí automaticky vetovat i sebelepšího, leč franštiny neznalého kandidáta.
Schopnost vládnout mnoha jazyky není vždy zárukou žádoucího porozumění. Leckterý výraz i sebelepším překladem ztrácí své přesné mínění, pozbývá či naopak nabývá všelijakých nuancí. Například adjektivum aggressive míní vlastnost rozhodného, rezolutního počínání: třeba agresivně si počínající podomní obchodník, jehož se lze jen těžko zbavit. V ruštině nám z toho ale vyplyne strana připravená spáchat agresi.
Výrazová nepřesnost vůbec nemusí být důkazem lajdácké práce, ale naopak velmi bedlivé kalkulace, sémantické manipulace, případně i užitečného kompromisu. Poněvadž smlouvy mají stejnou váhu v kterékoliv z oficiálních řečí, lze tak dosáhnout dohody jinak nedosažitelné. Příkladem nám poslouží Rezoluce č.242, významný produkt OSN, o izraelském vyklizení (odsunu, opuštění) okupovaného palestinského území. V anglické verzi ono "území" je uvedeno bez určitého členu, což umožňuje eventualitu případné změny hranice. Ve francouzské verzi předchází "území" určitý člen, čímž nutno rozumět hranici beze změny, tak jak ji stanovila dohoda o příměří z r. 1949. Izrael se odvolává na anglickou a Arabové na francouzskou verzi. Obě se vzájemně vylučují a obě jsou stejně platné. Jiný příklad: Šanghajské komuniké II z roku 1982, když se Američané s Číňany dohodli na podmínkách spolupráce a porozumění též v otázce budoucnosti Tchaj-wanu - porozumění každý po svém. Proslulý sémantik S.I. Hayakawa, tehdejší senátor z Kalifornie, tento výsledek pochválil jako "krásně obojaký" (beautifully ambiguous).
Technické výrazy, odborná terminologie, představují zvlášť zapeklitý problém. V Ženevě na konferenci o odzbrojení se zúčastněné státy potýkaly s potíží, jak adekvátně přeložit novinku MIRV - Multiple Independently Targetable Re-Entry Vehicle, nepřeložitelné do ruštiny, Číňané protestovali, že se jim z toho točí hlava.
Překladatel (translator) se potýká se slovem psaným, tlumočník (interpreter) se slovem mluveným. Tlumočník je občas nucen improvizovat, snaží se vyjádřit nuance a odvrátit nejen nedorozumění, ale i nebezpečí příliš důkladného porozumění. Za Gorbačovovy návštěvy ve Washingtonu jeho hostitel Ronald Reagan příliš opakoval leninský požadavek o důvěřování a prověřování. Když Gorbačov zareagoval povzdechem ve smyslu "už zase kecáte", tlumočník to uhladil slovesem "opakujete". O jednu z proslulých verbálních potyček v Radě bezpečnosti se zasloužili sovětský delegát Malik a americký delegát, posléze velmi vlivný senátor Moynihan. Malikovo varování vyšlo v překladu jako "Dejte si pozor!" (take care) s dost zlověstným podtonem. Moynihan se ohradil, Malik vvsvětlil, že správně mělo být take heed ve smyslu "vezměte v úvahu, račte uvážit".
Ve vášnivé slovní přestřelce ledacos může v překladu uniknout, z důležitého "ale" se může stát ještě důležitější "ano" nebo "ne". I když se tlumočníci nedopustí nepřesností, bývají z nich dodatečně obviňováni, že byli misunderstood, misinterpreted. Někdy je taková kritika zcela oprávněná. Americký tlumočník Steven Seymour doprovázel v roce 1977 tehdejšího prezidenta Jimmy Cartera na oficiální návštěvě Polska. Když po přistání Carter prohlásil, jak je rád, že přijel, v Seymourově překladu z toho vzešlo, že Ameriku opustil, zavrhl. Carterovo prohlášení, jak je potěšen, že může obejmout, vzít do náruče polský lid - něco v tom smyslu, Seymour s tím naložil tak, že ve zpětném převodu do angličtiny máme prezidentovo potěšení to be grasping your private parts - uchopit vaše genitálie. Něco takového o generaci později v případě Billa Clintona by dávalo smysl. ale rozhodně ne v době onoho ctnostného baptisty.
Tlumočníci nenávidí obtížně přeložitelné citáty, často z bible či koránu, ošidné slovní hříčky či vtipkování. Nejraději mají pohřby. Tam bývá klid, harmonie, nehrozí nebezpečí slovních potyček. Proslovy předvidatelného obsahu plynou pomalým tempem.
- - -
Antiamerikanismu se vlastně vždycky znamenitě vedlo. Však kdo baží sdílet společné lože se slonem? Na světového policajta se dalo spoléhat a podle potřeby mu vynadat.
Jenže časy se teď značně mění. V Bílém domě usedl Barack Hussein Obama, laureát Nobelovy ceny míru, dvojnásobný vítěz ve volbách (2008, 2012), s aureolou téměř globálního Mesiáše, miláček davů včetně zahraničních, tedy i českých. V Praze roku 2009 uchvátil takto: "USA a Evropa musí k muslimům přistupovat jako k přátelům, sousedům a partnerům v boji s nespravedlností, netolerancí a násilím."
Před Prahou to byly jiné zastávky, v Káhiře velmi zdůrazňoval mohutné mohamedánské obohacení Ameriky, celého světa, přínosem jeho věd a umění.
Leckdo se takovým tvrzením podivil a z nejednoho důvodu tak nadále činí. Mnohého odpuzuje arabština, jazyk chrchlavý, prý s neexistujícími samohláskami. Méně než přátelské sousedské se jeví prosazování kalifátu (poslední v roce 1924 zrušil Mustafa Kemal Atatürk).
- - -
V týž den skotského překvápka jsem e-mailem via katolického Polska obdržel pozoruhodnou dokumentaci - GRAPHIC GRUESOME PHOTOS.
Nejposlednější novoty současného válečnictví - lapání civilistů, nabídka s výší výkupného, americký žurnalista James Foley byl na prodej za 125 milionů dolarů (čili za víc než dvě miliardy českých korun), z transakce sešlo, hlava mu uříznuta. Takové novinky s uřezáváním přemnohých hlav, s televizními záznamy takových příšerností. Též procedury ukřižování nevěřících či jen poněkud nesprávně věřících, prznění, vraždění žen a dětí. Jaké to změny v novém století a tisíciletí.
Fanatici ISIS, s takovou firmou několikrát již pozměněnou, oznamují své všesvětové ambice. S tím aby se potýkal totální diletant, který s vojenskou uniformou neměl ani den svého pohodlného podivného života nic společného. Tohle přece není válka - takto rozhodl. I jeho předchozí hodnocení Putinova Ruska v roce 2012 je neméně diletantské. Obama občas vydá ultimata, která druhá strana ignoruje s oprávněným vědomím slabosti takového protivníka. Syrský Assad, jehož odhadovaný počet 190 000 spoluobčanů již za této občanské války ztratil svůj život, poslouží příkladem.
Do řad ISIS se hrnou evropští úchyláci v různém počtu, mezi nimiž se Češi s takovými pudy snad dosud nevyskytují. Zájemcům postačí jednosměrná letenka do Istanbulu, kde pak již o ně bude postaráno, jak dodat k jatečním radovánkám. Přibývá ovšem i na zranitelnosti zdejšího amerického prostředí.
Ne všichni generálové jsou ochotni se diletantovi klanět. Ze scény odešel intelektuál velitel David Petraeus, znelíbil se výtečný komandant Stanley A. McChrystal. Robert Gates, bývalý ministr národní obrany, též šéf CIA, dal přednost jiným zájmům. Generál John Allen setrvává, jakož i Martin E. Dempsey, v roli vojenské nejvyšší ( Joint Chiefs of Staff). Generálové, kteří zanechali činné služby, nezanechali svého oprávněného nedostatku obliby, respektu pro takového nejvyššího politického komandanta - zasloužilí odborníci, bojovníci jako Patrick Brady, William G. Boykin. Generál Paul E. Vallely není ten jediný, kdo naléhá, aby diletant rezignoval. Což ovšem on jako Mesiáš přece neudělá.
Bude pokračovat ve svém opakovaném zdůrazňování, že islám je náboženstvím míru - jakkoliv slova se s činy rozcházejí.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče