Když tak člověk pocestuje kus světa, zjistí, že některé jeho kouty má rád víc, některé méně, některé vůbec ne. Sám jsem si během svých toulek vytvořil takový žebříček sympatií; a jednu z nejvyšších příček mi na něm zaujímá Skotsko. Země prosáklá pohnutou historií jako málokterá, plná tradic, osobitého svérázu i jisté, jen citem vnímatelné vzrušivé atmosféry, nemá-li pozorovatel duši pařezu; ne nadarmo je Skotsko zemí s nejhustším výskytem duchů, strašidel a přízraků všeho druhu. Pravda, na druhé straně Cheviotských vrchů také poutník nalezne dost strašidelných zámků a jiného nadpřirozeného folkloru, ale kam se Angličani hrabou na Skotsko. Přál bych Skotům, aby si i po další staletí zachovali své dudy a kilty, svou mluvu scotch, která je o něco víc než jen nářečí, a vůbec vše, čím se odlišují od svých jižnějších sousedů. Končin do nerozeznatelna zmodernizovaných je na světě všude dost.
Přesto jsem přijal s uspokojením výsledek referenda, v němž Skotové mírnou, ale rozhodující většinou 55 % hlasů zamítli vystoupení ze svazku Velké Británie. Nezdálo se mi totiž, že by na tom nějak zvlášť vydělali; suverenita je pěkná věc, někdy však přináší víc starostí než užitku. Rozmnožily se suverenity tohoto světa za posledních šedesát let nejméně na dvojnásobek, takže by měli být všichni šťastní a svobodní, ale nejsou. Bídy, nesvobody, pranic a nenávistí nijak neubylo, spíš jako by se osamostatněním kdekoho otevřela brána pekelná. Kdepak, suverenita sama o sobě neznamená nic, a často i méně než nic. Naštěstí ví mírně nadpoloviční většina Skotů, co má, neví však, co může ztratit; i je s vyvěšováním praporu nezávislosti opatrná. Ostatně nejen Skotů. Také ve frankofonní kanadské provincii Québec, kudy jsem se pocourával loni, si zastánci odtržení od anglicky mluvící většiny země opakovaně vynutili referendum; a projeli je v téměř stejném poměru. Následky se ale pochytat nedaly, velké firmy, vyplašené nepředvídatelností dalšího vývoje Quèbec horempádem opouštěly a stěhovaly se jinam, místo Montréalu se centrem kanadského průmyslu a obchodu stalo Toronto… nepokládal bych za vyloučené, že ti ze Skotů, kteří dohlédnou dál než ke dveřím své oblíbené hospody, s tímto příkladem před očima hlasovali, jak hlasovali.
Jsou i jiné důvody, proč je radno být zdrženliv s vyhlašováním samostatnosti. Čím starší je svazek, tím složitější je rozvazování jeho uzlů a uzlíků, a nejen materiálních; ona i dušička si zvykne, třebaže občas remcává. Spojení Skotska s Anglií trvá navzdory větším či menším vzpourám a nepokojům už od roku 1603, kdy si Angličané zvolili za krále Jakuba I. ze skotského královského rodu Stuartovců; a dnes už je velmi obtížné jak oddělit skotské právní a jiné normy od anglických, tak i vymazat si z duší čtyřsetletou sounáležitost. Navíc bývá vztyčení praporu nezávislosti signálem různým radikálům a jiným bláznům k vyhlašování extrémních požadavků, které kdyby měly být naplněny, uvrhly by zemi do zmatku zoufalejšího, než na jaký se zmůže kterýkoliv cizák a podmanitel. Ba ne. Co staletími zrálo, osvědčuje se; co povstalo náhlým vzkypěním vlastenecké mysli, málokdy nahradí předešlý stav něčím lepším. Však ani v tuzemsku nejsou sto let po podobném rozvodu k přeslechnutí hlasy, že se tisíciletá koruna království českého neměla jen tak bez rozmyslu házet mezi historické haraburdí, ani bourat staré, byť i drobátko připlesnivělé Rakousko, zejména když je nenahradilo nic funkčnějšího, neřku-li stabilnějšího. Ostatně i různá arabská jara skýtají velmi výmluvný příklad toho, jak snadno a téměř zpravidla může být zítřek horší dneška.
Skotští separatisté vstupovali do referenda s vidinou úžasných zisků, když teď ropné bohatství Severního moře poplyne do pokladnic jejich nezávislého státu. To ovšem je mečík dvojího ostří; vlastním úsilím nevysloužené bohatství může být příčinou blahobytu, ale také úpadku. Lid, uvyklý přílivu ropných dolarů a jimi financovaných sociálních dobrodiní zpohodlní, vytrácí se mu souvislost mezi peněženkou a prací, domnívá se mít nárok na vysoký životní standard a zlobí se převelice, ztenčí-li se jednoho dne dolarové požehnání a je nutno se, běda, běda, uskrovnit ve spotřebních nárocích. Takový boží mlýn může semlít i Skoty; dříve či později – ale spíš dříve - se severomořská ložiska dotěží a jak říkávaly babičky, po tom ejchuchů přijde to ouvej. Ve svazku s desetinásobně lidnatější Anglií se zmíněné ouvej přiměřeně naředí, třebaže asi ne k radosti Angličanů; kdoví, jestli pak nebudou volat po referendu pro změnu zase oni. Hrdě nezávislé Skotsko by se ale muselo vyrovnat s pohromou samo, a bylo by to sakramentské vyrovnávání. Díky předvídavosti nadpoloviční většiny svých občanů bohdá muset nebude. Leda by si separatisté vykřičeli pořádání referenda znovu a zase znovu, až by to jednou vyšlo; ale tak hloupě poddajná snad vláda Jejího Veličenstva není.
Samostatnost sama o sobě není zárukou lepší či svobodnější budoucnosti. Lze být velmi svobodný i zámožný v širším svazku, stejně jako být chudý a zotročený pod praporem nezávislosti; ne na formě, nýbrž na obsahu záleží. Nebo aspoň je tomu tak dnes. Bývaly doby, kdy bylo snahou vládců pokořit, zašlapat svébytnost národů dostavších se pod jejich pantofel; to už ale platí leda v Číně nebo v putinském Rusku, a ještě s obtížemi. Kdekoli jinde si mohou národy i beze všech praporů, hymen a houfu pozlacených generálů pěstovat svůj svéráz, tradice a jazyk; a jestliže některému zplaní, zhulvátští či naopak zpanští přejímkami z jazyků cizích, nebývá to vinou cizáckého uzurpátora, nýbrž svou vlastní. Pakli vážený čtenář tuší, že mám na mysli osud jazyka českého, tuší správně.
Abych vše nějak zakončil… současný svět není přízniv zakuklování do hrdých suverenit, každá národnost a národnůstka do své vlastní. Ruské imperiální choutky, bezohledná čínská konkurence, zatím jen ekonomická, ale kdoví, z řetězu utržený islám, rostoucí počet tzv. failed states, nadobro rozpadlých států, kterým už nepomůže Bůh ani ďábel, stovky jiných ohnisk neklidu… začíná toho být jaksi moc na tu naši civilizaci. Zatím hasíme požáry v různých beznadějných koncích světa, možná je ale nablízku čas, kdy nám nezbude než se začít starat sami o sebe. Semknout se do obranného kruhu proti všem hrozbám, jimž jsme vystaveni a jichž, obávám se, bude spíš přibývat; kdo zůstane mimo něj, sám na sebe odkázán a bez pomoci, tomu nebude do zpěvu. Zatím obranný kruh nese jména Nato a Evropská unie; jest otázkou, bude-li to stačit. Nevynutí-li si sama nezbytnost, než se desítiletí s desítiletím sejde, ještě o stupeň užší sepětí sil Západu, i kdyby lecčí suverenitě hrdý hřebínek poblednouti měl. Nepochybuji, že tímto závěrem vzbudím nelibost stoupenců klausismu-bobošismu, ale té jsem už za ta léta uvykl a nevadí mi; spíš mi kejhot potrefených husí potvrzuje, že jsem se nenamáhal zbytečně.
Hannover, 21. září 2014