Situace v Itálii není vážná, pouze beznadějná. Vládnutí není obtížné, toliko zbytečné. (Benito Mussolini)
Nepodařilo se mi vyzvědět, z jaké situace vyplynul citovaný výrok, ale o jednom svědčí: jeho autor, ať byl, jaký byl, měl vtip a dovedl se zasmát i vlastnímu dílu. Tím se liší od všech samovládců minulých i přítomných, figur prkenně vážných, bez vtipu a bez úsměvu. Stejně ojedinělý a neopakovatelný je – či spíš byl – plod jeho ducha, fašismus. Než se pustím dál, chci zdůraznit, že se nikterak nemíním fašismu zastávat, jaký dojem by snad mohl vzniknout; je mi jednou ze zvrácených filosofií, které uskutečněny přinesly vždy jen rozvrat a slzy. Ale jen jednou z nich; není mi pytlem, do nějž lze naskládat vše, co se kde děje podlého či násilného. To bych do něj musel nasypat například i pana Putina, čehož jsem opravdu, ale opravdu dalek.
Nelze se asi vyhnout tomu, aby se často užívaný, ba nadužívaný termín nestal politickou nálepkou, případně nadávkou. Ale kdo si jej bere do úst, měl by aspoň vědět, co značí, což je pro ledakoho asi příliš vysoký požadavek. Komunistům byl fašistou každý, kdo neskákal podle jejich noty, k tomu dokázali vynalézt dva (jen co já pamatuji) pozoruhodné kočkopsy, monarchofašismus a sociálfašismus. V současné ukrajinské krizi nadávání do fašistů jen tak prší a sám zmíněný již vládce svaté Rusi (věru ten pravý, řekl bych) vyhlásil, že hodlá bojovat proti západnímu fašismu, o všelijakých antifašistických pochodech a fašistůprostých zónách ani nemluvě, co je tak vídám načmárané po zdech. Kdo kde, u všech ďáblů, naposledy viděl živého fašistu? Kdo se kde k fašismu za posledních sedmdesát let osobně a veřejně přihlásil? Netroubí naši udatní antifašisté v boj s fantomem časů minulých, zatímco jim probíhají mezi nohami mnohem přítomnější i hrozivější potvory?
Mohli bychom se divit, proč se nadávkou pro všechny příležitosti stal ve srovnání s jinými diktátorskými systémy ještě relativně krotký fašismus a ne neporovnatelně krutější nacismus, avšak nedivme se. Slovo nacismus je zkratka; a dosti ošidného obsahu. Někdo by mohl přijít na nápad rozložit ji na prvočinitele a vyšel by mu, ouvej, ouvej, nacionální socialismus; a což teprve kdyby si ten někdo umanul, že půjde ještě o krok dál a rozloží zkratku Hitlerovy partaje NSDAP. National Sozialistische Deutsche Arbeiterpartei – Národně socialistická německá dělnická strana. Socialistická! Dělnická! Hned dva posvátné pojmy v názvu toho spolku hrdlořezů… nene, jen dejte pokoj s nacismem, to do fašistů je možno nadávat i všem chórům andělským bez obav, že se ozvěnou vrátí něco nepatřičného.
Nikoli bez důvodu píši o fašismu v čase minulém. Jiné světaspásné ideologie, o něž nebyla v běhu posledních dvou staletí žádná nouze, měly své předchůdce, všelijak se měnily a mísily, své zakladatele a proroky vesměs přežily, s větším či menším úspěchem sledovaly cíl stát se ideologií univerzální… to všechno pro fašismus neplatí. Byl a zůstal hnutím jedné doby, jedné země a jednoho muže. Jeho vnější formou se inspirovali v Evropě mnozí - ostatně i nejednomu z politických předáků meziválečného Československa nebylo proti mysli přimíchat do té poněkud fádní demokratické kaše trochu ostřejšího fašistického koření - ve svém hospodářsko-politicko-správním souhrnu však nepřekročil hranice Itálie.
Sledovat dějiny fašismu je totéž jako sledovat životní dráhu Benita Mussoliniho, s nímž započal i skončil; veškeré dnešní častování kdekoho tiulem fašisty je vyvoláváním duchů dávno pominuvších. Někoho možná překvapí, že Mussolini byl od svého vstupu do politiky (tehdy devatenáctiletý) socialistou, a to ve smyslu socialismu radikálního, řízně revolučního. Teprve katastrofální debakl italských vojsk na podzim r. 1917 a bezhlavý úprk před početně slabším rakousko-uherským protivníkem až k řece Piavě v něm vzbudil neméně radikální city nacionalistické. Po první poválečná léta se čert socialismu potýkal o jeho duši s belzebubem nacionalismu, až pověstným pochodem na Řím (Marcia su Roma) 1.2.1922 přešel na nacionálně-pravicovou pozici zcela a bez výhrad; lze říci, že ze všech, jimž je předhazován pravicový extremismus, jemu ten titul opravdu sedí. Královské jmenování ministerským předsedu mu pak otevřelo dveře k osobní diktatuře a k tomu, jak jeho postavu vnímáme dnes.
I když kdoví; možná by se Itálie, mocnost sice v první světové válce vítězná, ale nadobro rozvrácená, stala diktaturou i bez Mussoliniho. Rozčarování demokracií, dle úsudku mnohých příliš loudavé, nerozhodné a upovídané, zachvátilo téměř celou tehdejší Evropu, ledaže někde - v Československu například - bylo mnoho chuti zatočit s ní po bolševicku, kdežto jinde po fašisticku. Ostatně můžeme slýchat volání po silné ruce i za časů dnešních, v demokracii již upevněné, ne-li zposvátnělé; i nedivme se příliš našim dědečkům, že tak ochotně polykali udičku despocie, jedni takové, druzí onaké.
Demokracie měla – a dosud má – svá bolavá místa. Nikterak nelze říci, že na partajích založený vládní systém je vší dále již nezlepšitelné dokonalosti futrál, ani není rozumného důvodu, proč mají o osudech státu a společnosti spolurozhodovat ti, kdož k jejímu provozu halířkem nepřispějí; a daly by se najít i jiné chlupy v demokratické polívce. Ujav se vlády, jal se Mussolini řešit ten problém následovně: místo partajemi ovládané poslanecké sněmovny (zrušena r. 1938) pověřil výběrem lidových zástupců syndikáty – cosi na způsob odborů, ale bez stávkování, třídních bojů a jiného odborářského folkloru. Dělily se dle profesí: syndikát průmyslu, řemesel, zemědělství, obchodu etc., a zasedali v nich zástupci zaměstnanců rovným dílem se zástupci podnikatelů. Jak tedy vyplývá z povahy věci, kdo se nemohl vykázat žádnou profesí, neměl do veřejných záležitostí co mluvit. Vojsku a státnímu úřednictvu byla účast v syndikátním systému zapovězena. Aby se syndikáty svým relativně značným vlivem nemohly postavit proti zájmům fašistického státu, byly zřízeny na témže profesním principu tzv. korporace, státem už přímo řízené a jmenované.
Což by nakonec ještě nebylo tak úplně nejhorší. Zkostnatělý partajní systém si už dávno říká ne-li o náhradu, aspoň o kombinaci s principem jiným, proč tedy ne na profesním základě. Vyloučením osob na společenském bohatství se leda přiživujících, ať už záměrně nebo z nedostatku příležitosti, by se také nestalo nic děsného. Ba ani státního ouřednictva bych nijak zvlášť nelitoval, má moci a vlivu i bez všech syndikátů dost. Povýšení veřejného pořádku na první místo státního zájmu už drobet zapáchá (Mussolini: člověk cítí potřebu pořádku dříve než potřebu kultury. Strážník vždy v dějinách předcházel profesoru, protože není-li zde želízky ozbrojené rámě, zákony zůstávají mrtvou a zbabělou literou). Ale i pod to by za dnešních dnů ledakdo ochotně podepsal.
Pak už přituhuje (cituji z předválečné knihy J. Kaprase „Fašismus“): Vůdcovský princip… ne slepá, mechanická poslušnost, nýbrž dobrovolná a uvědomělá kázeň, s níž se jedinec podřizuje vůdci, ztělesnělému představiteli všech společných zájmů a nositeli všech břemen a starostí… ó běda. Kdo všechno už od nás také nechtěl dobrovolnou a uvědomělou kázeň, není-liž pravda. A vcelku čerta na tom záleží, jestli ten vůdce, co je nositelem všech břemen a starostí, se jmenuje Mussolini, Hitler nebo ÚV KSČ. Ať fašistický nebo komunistický stát, každý cítil potřebu do všeho zasahovat, nic nenechat přirozenému vývoji… to nemohlo dopadnout dobře a také nedopadlo. A může to být varováním i leckterému demokratu puncovanému času tohoto, kdy také státní moc jako by za každou cenu musela obsáhnout všechno do posledního občanova pšouku, nic neponechat jeho svobodnému rozhodnutí.
Přesto se ještě mohl Mussolini, podobně jako jeho o něco pozdější španělský blíženec Francisco Franco, dočkat konce svých dnů sice v opovržení a v izolaci, jinak ale nijak zvlášť neznepokojován, a podobně jako on stanovit svým nástupcen některého z princů královského rodu, ostatně měl cosi takového v plánu. Jenže byla výhybka, od níž už všechno jelo až k té benzinové pumpě na milánském náměstí Piazzale Loreto, z jejíž střechy byl pověšen nohama vzhůru. Onou výhybkou byl den, kdy se mu zalíbilo ve vizích zakladatele uměleckého futurismu F.T. Marinettiho. Válka je krásná, protože díky plynovým maskám, plamenometům a tankům umožňuje člověku vládu nad stroji… válka je krásná, když obohacuje kvetoucí louku o ohnivé orchideje kulometů… válka je krásná, vytvářeje novou architekturu tanků, leteckých švadron, kouřových spirál z hořících vsí… psal ten, řekněme, mírně vyšinutý muž, a zřejmě uhodil na strunu ukrytou v Mussoliniho hrudi. Třebaže zprvu pacifista – k válce r. 1911 s Tureckem o Libyi se ještě stavěl velmi záporně – válka mu poté už nebyla ani nutným zlem, ani posledním východiskem z jinak neřešitelné situace, ale inspirací a snad i potřebou. Navíc se mu válečnické nutkání spojilo s imperiálním – chtěl mít z Itálie světovou velmoc, ne-li už oživit slávu a moc antického Říma – což se ovšem nedalo s prostředky, jaké měl po ruce; po stránce průmyslové výroby měla Itálie do velmoci daleko a ani italský voják nebyl zrovna vzorem hrdiny a dobyvatele. Jeho rozvážnější souputník Franco odolal Hitlerovu naléhání a s výjimkou dobrovolnické (tzv. Modré) divize se do jeho válečné mašinerie nezapojil. Mussolini, ač věru žádný přítel Němectva, spatřil ve spolku s Hitlerem příležitost k uskutečnění svých imperiálních snů. Itálii hodlal zvětšit o Korsiku, Nizzu, Savojsko, na protějším jadranském břehu o Dalmácii a snad i o leccos jiného, rovněž italská, zatím poněkud hubená koloniální říše se měla dočkat rozšíření… Sen se utopil v pouštním písku u Tobruku a El Alameinu, pak už následoval jen ústup a sestup až k oné benzinové pumpě, jak již podotknuto. S Mussolinim zmizel v odkladišti dějin i fašismus, jakkoli úpěnlivě vyvoláván z říše duchů těmi, kdož neradi slyší pojem socialistický ve spojení s despocií.
Je málo toho, co po fašismu zůstalo až do dnů dnešních, snad jen s výjimkou názvosloví: také u nás se vyhlašoval boj o zrno (battaglia del grano), dodnes se chodí na brigády, aniž si kdo uvědomí, že i to je výpůjčka z fašistického slovníku, po Mussoliniho vzoru se opičili komunisté ve své vášni pro meliorace, až nebýt listopadového přelomu zmeliorovali by zemi českou do podoby vyprahlé polopouště… Leč ukončím už toto povídání. Jak tak sleduji dění blízké i vzdálené, nevoní budoucnost právě růžemi; i mohli bychom pomalu nechat tanců na hrobě nebožtíka fašismu a hledět si raději hrozeb reálných a velice přítomných. Není jich právě málo.
Hannover, 13. září 2014