Neviditelný pes

SVĚT: Je Rusko opravdu nepřítel Česka a západu?

12.9.2014

Nepřítel je základním pojmem pro politický vztah, je to jeho hlavní charakteristika, dokazoval svého času německý právní teoretik Carl Schmitt, ze kterého se stal jeden z ideologů nacismu. Osobně o tom nejsem přesvědčen, ale nechci tu rozvíjet téma, o němž existuje obsáhlá teoretická literatura.

Uvedl jsem to proto, že se v současné politické a mediální diskusi o Putinově Rusku a jeho úloze na Ukrajině i o současných a možných budoucích vztazích k EU a USA tato problematika objevuje. Někteří komentátoři ve snaze, aby svým názorům dodali na důležitosti, tvrdí, že si musíme uvědomit a přiznat, že Putinovo Rusko je nepřítel, a vyvodit z toho patřičné důsledky.

Přestanou zvát i ruské umělce?

Občané ČR, kteří ještě zažili – v té či oné míře – studenou válku a období normalizace, si dobře pamatují, že nepřítel, to byl základní pojem politické ideologie a propagandy. Pro ni to bylo jasné dělení, kdo je kdo, a mezi tím nic nebylo.

Po listopadu 1989 jsme měli za to, že studená válka skončila, a s ní i tato primitivní, ale nebezpečná polarita, že ve společnostech zbavených hrozby jaderného zničení, jež bylo součástí studené války, se budou vztahy mezi státy a národy i vztahy mezi lidmi vyvíjet svobodněji a budou mít i složitější a diferencovanější povahu než jen přítel-nepřítel.

V průběhu ukrajinské krize, jež má velmi negativní důsledky pro vztahy Ruska na jedné straně a EU a USA na straně druhé a zprostředkovaně značný vliv i na průběh politické a mediální diskuse u nás, se oživuje rétorika studené války i některé projevy chování typické pro onu dobu.

Uvedu nejprve méně vážný příklad. Podle primátora Hudečka rada hl. m. Prahy – zřejmě v duchu názoru, že Rusko je nepřítel – pozastavila partnerství s Moskvou a Petrohradem. Reálný význam tohoto činu není velký, ale symbolicky je značný.

Kdyby členové rady respektovali elementární zásady politické kultury, potom takové rozhodnutí neměli krátce před volbami přijmout. Ale zřejmě důležitější pro ně bylo ukázat „principiální postoj“. Co to však má znamenat? Přestaneme zvát např. ruské umělce? Mohou k nám třeba přijet Alexandrovci a mohl by s nimi např. vystoupit Karel Gott? Nebyla by to spolupráce s nepřítelem a zrada národních zájmů?

Vážnější je to, že v EU se zvažovalo, aby bylo Rusku pozastaveno členství v mezinárodních sportovních organizacích a aby mu například bylo odejmuto konání mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. FIFA se už proti tomu postavila a odmítla to.

Jsem uražen jako občan EU, kterým jsem z důvodu svého občanství v ČR, tímto jednáním představitelů Unie. Právě v době studené války byl sport zneužíván pro politické účely. Připomeňme bojkot olympiád v Moskvě a v USA – vždy poškodil nejen sportovce, ale otravoval celou společenskou atmosféru. To chceme obnovit?

Helmut Schmidt, bývalý německý kancléř a velmi zkušený politik, řekl před časem o ukrajinské krizi, že německý národ – a myslím, že se to vztahuje i na národ český – nechce žádnou studenou válku. Politické elity na západě se však možná rychleji vzdalují od mírového smýšlení svých národů.

Schmidt tu činí rozdíl mezi smýšlením lidí na západě a v Polsku i v pobaltských zemích. Osobně mám za to, že v této souvislosti patříme na západ, že historicky vzniklé nepřátelství k Rusku u nás ani po okupaci z roku 1968 nepřevažuje i přes značné úsilí pravicových médií a politiků.

Nekritická podpora

Je dobře, že Sobotkova vláda se v této složité situaci chová uvážlivě a zdrženlivě. Na rozdíl od pravicových politiků, kteří ji obviňují ze zbabělosti (Miroslav Kalousek), z toho, že má z ostudy kabát (Karel Schwarzenberg), v tom vidím její přednost. V kabátě z ostudy vězela ČR právě pro svůj vztah k EU za vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, kdy Schwarzenberg byl ministrem zahraničí.

I při žonglování s pojmy by měly existovat jisté meze. Pokud chce pravice „grilovat“ vládu ve Sněmovně pro její výhrady k sankcím EU, pak je na místě připomenout, že porušování mezinárodního práva v Kosovu v roce 1999 a v roce 2003 v Iráku vojenskou intervencí NATO a USA pravici tehdy nevadilo, naopak je morálně ospravedlňovala. Současný svět je plný paradoxů, a tak tu uvádím i malý paradox osobní. Přes zásadní názorové rozdíly dlouhodobého rázu mezi mnou a Václavem Klausem musím uznat, že pokud jde o ukrajinskou krizi, jsou naše názory blízké a shodují se i v kritice EU.

Na konání EU a jejích představitelů v průběhu ukrajinské krize je mnoho nejasného a těžko pochopitelného. Lze pochopit, že EU měla porozumění pro demonstranty z Majdanu v době, kdy vyjadřovali hlubokou lidovou nespokojenost s poměry v zemi.

Ale těžko už lze pochopit nekritickou podporu bez jakékoli distance k vládním orgánům vzniklým po protiústavním svržení prezidenta pod diktátem pravicových radikálů, kteří na Majdanu zbyli.

Petro Porošenko je pro EU legálním a legitimním prezidentem Ukrajiny, ale jakou legitimitu má předseda vlády Arsenij Jaceňuk? Může EU akceptovat jako přijatelné stanovisko předsedy vlády jeho tvrzení, že Rusko je teroristický stát?

Prudké zhoršení vztahů mezi EU a USA a Ruskem je ze všech důvodů a hledisek velmi negativním jevem, který nebude snadné překonat. Není však, jak se ve většině médií u nás tvrdí, na vině jen Rusko, ale i EU a NATO. Míru jejich viny a odpovědnosti posoudí historie.

Chci doufat, že lokální vojenský konflikt na Ukrajině se časem podaří uhasit a že nepřeroste v konflikt širší s důsledky vskutku nedozírnými.

Mezi Evropou a Asií

Změna vztahu k Rusku by neměla nutně znamenat vyhlášení nepřátelství. Rusko není součástí západoevropské civilizace, je to, jak říkal Lenin, něco mezi Evropou a Asií, což má důsledky ve všech sférách života ruské společnosti i fungování státu.

Ale Rusko je, a i bude, sousedem EU a NATO a dlouhodobě by mělo být v jejich oboustranném zájmu udržovat tyto vztahy pokud možno normální. V současném světě jsou i jiná a možná větší nebezpečí než současná krize vztahů EU a Ruska.

Na závěr poznamenávám, že dědictví Stěpana Bandery, který byl za prezidenta Juščenka prohlášen národním hrdinou a k němuž se hlásí hlavní síly ukrajinské vlády, nemůže patřit do ideově politických základů, na nichž spočívá EU. Dosavadní přehlížení těchto věcí ze strany EU v průběhu ukrajinské krize a složitých vztahů EU a Ruska k ničemu dobrému nevedlo.

Právo, 8.9.2014

Autor je ústavní právník, byl poslancem ČSSD



zpět na článek