Zestátnění 400 hektarů pozemků v oblasti sídliště Guš Ecion ve východním Jeruzalémě vyvolalo opět prudké reakce v USA i EU. Přivlastnil si stát Izrael ilegálně cizí území?
Zopakujme si trochu historii. Po první světové válce vítězné mocnosti, včetně USA, Velké Británie a Francie, rozdělily území, která dříve byla součástí Osmanské říše, na konferenci konané v roce 1920 v San Remu. Nárok na celé území (zejména včetně Jeruzaléma) západně od řeky Jordánu, které předtím bylo součástí Osmanské říše, byl uznán pod britskou mandátní správou, ukončenou 14. května 1948, jako národní domov židovského národa úmluvou v San Remu, stvrzenou nejprve článkem 22 Společností národů v roce 1922 a následně potvrzenou článkem 80 Charty Organizace spojených národů. Je pozoruhodné, že v San Remu Arabové také vznesli značné nároky na osmanské území, ale nikoli na Jeruzalém, nebo dokonce Palestinu, o kterou v té době neměli zřejmě žádný zájem. Arabské nároky v San Remu vyústily ve zřízení Iráku a Sýrie. Následná nelegální okupace Samařska, přejmenovaného okupanty na Západní břeh Jordánu, a Jeruzaléma transjordánskými silami v roce 1948, nebyla nikdy mezinárodně uznána a nemohla zrušit vlastnické právo na západní břeh Jordánu a Jeruzalém, které náleželo Izraeli.
Zajímavé je, že v letech 1948 až 1967 žádná arabská země nebo palestinský stát na územích nyní známých jako Západní břeh a Pásmo Gazy nevznikl. Naopak, v bodě 24 charty OOP z r. 1964 se Palestinci výslovně vzdali všech práv na Západním břehu Jordánu i v Pásmu Gazy:
Článek 24: Tato organizace nevykonává žádnou územní suverenitu nad Západním břehem v Jordánském hášimovském království, v Pásmu Gazy nebo v prostoru himmy. Její působení bude na lidově národní úrovni, v osvobozenecké, organizační, politické a finanční oblasti.
V tomto dokumentu z r. 1964 OOP nezmiňuje ani žádný nárok na Jeruzalém.
Palestinci začali vznášet nároky na Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy a Jeruzalém teprve poté, co Izrael tato území dobyl zpět v roce 1967. Do té doby je nepovažovala za palestinské území žádná ze zemi, které jsou dnes součástí EU, ani sami Palestinci neměli zájem nebo nárok!!! Takže na základě čeho EU prohlašuje izraelskou legální přítomnost na Západním břehu Jordánu a části Jeruzaléma za nezákonnou? Na jakém právním základě podporuje EU nárok Palestinců na Západní břeh, který se vynořil zčistajasna po červnu 1967 poté, co Izrael získal zpět západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém, a není založen na nároku nebo jakémkoli jiném zákonném právu do r. 1967 ani na tehdy platné chartě OOP? Jak je uvedeno výše, samotná OOP popřela jakýkoli svůj nárok na západním břehu Jordánu. EU kromě svých deklarací nikdy nepředložila nějaké právní stanovisko k doložení svého postoje, že izraelské požadavky jsou nezákonné nebo že palestinské nároky jsou legální.
Je tedy zřejmé, že nárok na Západní břeh a celý Jeruzalém zůstává Izraeli a jeho přítomnost na Západním břehu Jordánu a v Jeruzalémě je legální. V roce 1995 Izrael a Palestinská samospráva podepsaly v Oslu dohodu, jejímž svědkem byla i EU, podle níž Palestinci, USA i Rusko uznávají izraelskou přítomnost v územích typu C, a že spor je třeba řešit v souladu se zásadami stanovenými v rezoluci OSN 242 a v Oslu. Poukazovat na jeho NELEGÁLNÍ přítomnost nebo požadovat od Izraele jednostranné stažení je pro EU ve světle jasného právního titulu ze San Rema a jeho práva spravovat oblasti C dle dohod z Osla nejen kontraproduktivní, ale je to úmyslné porušení mezinárodního práva (San Remo), rezoluce 242 a dohod z Osla.
Je zřetelné, že v izraelsko-palestinském sporu požaduje EU na Izraeli pouze jeho stažení, zatímco ohledně Palestinců se vůbec nezmiňuje o dalších požadavcích rezoluce 242 (kterými se řídí Oslo 2, jak je uvedeno v preambuli), a to právo na uznání suverenity Izraele v bezpečných hranicích (NE v linii příměří 1967), bez nároků a hrozby silou z demilitarizovaného palestinského území.
Až do své nelegální okupace trans-jordánskými silami v roce 1948, kdy byl protiprávně napaden v rozporu s rezolucí OSN č. 181, Jeruzalém nikdy nebyl rozděleným městem. Má dokumentovanou židovskou většinu již od počátku 19. století. Podle dohody ze San Rema a charty Společnosti národů a charty OSN, právní nárok má jednoznačně Izrael. Před 1967 Jeruzalém nikdy nebyl hlavním městem jakéhokoliv suverénního státu s výjimkou Izraele, ani si Jeruzalém nikdy nepřivlastňoval jako své hlavní město žádný jiný subjekt, panovník nebo země, ani nebyl nikdy uměle rozdělen na západní a východní Jeruzalém. Přesto po vypuzení nelegálních jordánských okupačních sil Izraelem považuje EU za vhodné legalizovat nezákonné odtržení části Jeruzaléma a popřít zákonné právo Izraele. EU tak legalizuje nezákonnost.
Dr. Jacques Gauthier, kanadský právník, který se specializuje na mezinárodní právo, uvedl, že kdyby stoprocentně objektivní soud prostudoval pouze právně relevantní skutečnosti a ignoroval politiku, shledal by jednoznačně, že výhradní nárok na Jeruzalém má pouze Izrael. Gauthier uzavírá svůj rozbor odmítnutím domněnky, že by případné pozdější události, jako je plán OSN na rozdělení, rezoluce OSN 242, nebo dohoda z Osla mohly anulovat nárok Izraele na Jeruzalém.
Na celém světě je mnoho územních sporů; dokonce i uvnitř EU jsou územní spory, jako je Severní Kypr, který je nezákonně okupován Tureckem. Přesto si EU troufá diskriminovat jeden stát vydáním zvláštních směrnic EU pouze o způsobilosti izraelských subjektů na územích okupovaných Izraelem od června 1967, když na rozdíl od mnoha jiných územních sporů nárok na území patří Izraeli a není nijak sporný a značná část pozemků má své židovské majitele.
Zdá se také, že EU neuznává vlastnická práva, poprvé v moderní jurisprudenci. Uveďme si příklady. Může mi někdo vysvětlit, proč izraelské sídlo Guš Ecion je diskriminováno za to, že bylo nejprve založeno už v roce 1927 a následně obnoveno v roce 1940 na pozemcích legálně zakoupených židovskými subjekty v letech 1920 až 1930? Od 29. listopadu 1947 byl Kfar Ecion v obležení nelegálně útočících transjordánských sil pod britským velením (Arabská Legie) a odříznut od Jeruzaléma. 13. května 1948, kdy se obec vzdala, 127 židovských obyvatel bylo zmasakrováno Arabskou legií. Ostatní vesnice se vzdaly následující den. Obyvatelé byli vzati do zajetí a domy byly vypleněny a spáleny. Vezměte prosím na vědomí, že ty vesnice dnešního Guš Ecion byly zničeny invazní Arabskou legií (v rozporu s rezolucí Valného shromáždění OSN 181) ještě předtím, než „oficiálně“ vypukla arabsko-izraelská válka dne 15. května 1948 (prohlášení nezávislosti Izraele). Území Guš Ecion, což je území ve vlastnictví Židů, bylo nelegálně obsazeno Transjordánskem a neexistuje žádný pádný důvod k pochybnostem o legitimitě obnovení izraelského vlastnictví této půdy po roce 1967. Po zabrání území západně od řeky Jordánu okupanti změnili jméno nezákonně okupovaného Samařska a Judeje na Západní břeh k odlišení od zajordánského teritoria východně od Jordánu a v dubnu 1949 změnili název své země z Transjordánska na Jordánsko.
Kromě oblasti Guš Ecion jsou i další pozemky v takzvaném Východním Jeruzalémě, stovky akrů v Šoafatu a Kalandiji, které jsou ve vlastnictví Židovského národního fondu (JNF), neziskového subjektu, který nakupoval nemovitosti počátkem 20. století. Během jordánské ilegální okupace byly tyto pozemky využity pro nelegální výstavbu desítek arabských bytových domů, uprchlického tábora a školy OSN. V Abú Dis, místě navrhovaného palestinského parlamentu, nějakých 600 dunamů půdy je vlastně židovským majetkem.
Kromě židovského vlastnictví půdy v té části města, kterou EU nazývá Východním Jeruzalémem, je dalších více než 16 milionů dunamů židovských pozemků na venkově Západního břehu – včetně Guš Ecion, území mezi Nablusem, Džanínem a Tulkarmem, a dále v Betlémě a Hebronu – které byly nelegálně zabrány Jordánci po roce 1948. Na jakém právním nebo morálním základě EU označuje takové oblasti jako „nelegálně obsazené“ a upírá Izraelcům právo vstupu na jejich vlastní pozemek? V očích EU se zákonné stalo nezákonným.
Mohu si dovolit tu smělost a zeptat se, kdy EU požádá OSN, aby vyklidila své nelegální osady na pozemcích JNF a vrátila je jeho zákonnému majiteli? Očekával bych přinejmenším, že alespoň úředníci EU se budou nyní vyhýbat vstupu na pozemky JNF nelegálně zabrané po květnu 1948. Možná, že by si Evropská unie mohla rovněž položit nesnadnou otázku, proč žádný arabský stát v této oblasti nevznikl mezi rokem 1948 a 1967. Pro EU se nezákonné stalo zákonným.
Rád bych upozornil, že dokonce i Palestinská samospráva [PA] uznává židovská vlastnická práva v této oblasti nazývané Západním břehem. PA vypracovala materiál, popisující podrobně zákonná práva Židů k pozemkům, které vlastnili před 1948. Nese název „Koncept NSU k otázce práv Židů na okupovaných územích nabytých před rokem 1967“, a je shrnut takto: „Návrh memoranda NSU palestinskému vyjednávacímu týmu, který popisuje možnosti pro řešení majetkových nároků Židů v okupovaném palestinském území (OPT) nabytých před začátkem okupace, zahrnující otomanské i britské období, jordánskou správu západního břehu Jordánu a egyptskou vládu v Gaze.“
Zdá se, že je to pouze EU, kdo neuznává židovská vlastnická práva, a dále jen EU uznává jako legální ono nezákonné vyvlastnění židovského majetku, o němž i PA ví, že bylo protiprávní. Z memoranda, které lze nalézt na adrese http://www.ajtransparency.com/en/projects/thepalestinepapers/201218203525218283.html, je zřejmé, že v letech 1948 až 1967, jak dokonce i Palestinská samospráva přiznává, Jordánsko, které nelegálně okupovalo území, jež se mělo stát „arabským státem“ v roce 1948, a Egypt, nelegálně okupující pásmo Gazy, konfiskovaly židovský majetek v rozporu s mezinárodním humanitárním právem. Teď tedy došlo k tomu, že se půda byla vrátila jejím oprávněným vlastníkům. To je podle všeho pro EU velký problém.
Je také velmi důležité upozornit na skutečnost, že dohody z Osla nezakazují ani neomezují zakládání nebo rozšiřování židovských obcí v Judeji, Samařsku a Gaze. Otázku židovských osad, stejně jako Jeruzaléma a bezpečných hranic, je spíše třeba řešit v konečné podobě jednáním mezi samotnými stranami (článek XXXI (5)). Je rozumné se zeptat, z jakého důvodu si EU uzurpuje pro sebe právo určovat hranice Izraele, a to i před zřízením demilitarizovaných zón, jak to předpokládá rezoluce 242, v rozporu s dohodou mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou.
Nedávno přijatá směrnice Evropské unie o financování subjektů sídlících mimo „hraniční“ čáru 1967 včetně Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a Golanských výšin vyžaduje, aby veškeré smlouvy mezi členskými státy EU a Izraelem nadále obsahovaly klauzuli, že Východní Jeruzalém a Západní břeh nejsou součástí státu Izrael. EU tak nelegálně mění linii příměří na státní hranici a zároveň (a dost nestydatě) se pokouší donutit Izrael, aby se vzdal svých zákonných práv na území získaná zpět v roce 1967. Jediným výkladem této přesilovky ze strany EU je, že EU je si z právního hlediska vědoma slabosti svého postavení, které se nikdy nepokusila doložit co do „souladu s mezinárodním právem“. Prostřednictvím těchto pokynů se EU evidentně snaží donutit Izrael, aby zákonné uznal za nezákonné.
Mezitím EU zcela přehlíží a ignoruje, že úředníci PA popírají právo Izraele na existenci. Jen jeden příklad: Sám Mahmúd Abbás prohlásil v roce 2009: „Palestinský lid nebude nikdy akceptovat právo židovského národa na vlastní stát. Ani za 1000 let.“ To jenom nádavkem k jeho široce publikovanému ujištění, že v Palestině nebude smět bydlet ani jeden Žid. V přímém rozporu s rezolucí 242 prohlášení PA k jejímu lidu v arabštině i nadále popírají právo Izraele na existenci, definují konflikt s Izraelem jako náboženskou válku ve jménu Boha, démonizací protivníka podněcují nenávist a podporují teror a násilí. V oficiální palestinské televizi je Izrael označován jako Palestina; mapy oblasti mezi Středozemním mořem a Jordánem v kancelářích PA, učebnicích a na televizních obrazovkách vyznačují celé území jako palestinské; vzdělávací politiku a učebnice PA tehdejší senátorka Hillary Clintonová okomentovala slovy: „Tyto učebnice nedávají palestinským dětem vzdělání; dávají jim indoktrinaci.“
Svým mlčením k mnoha dalším zásadám rezoluce 242 vedle otázky území se EU připojila k ilegálnímu jednání PA (ve světle rezoluce 242 a dohod z Osla). Svou jednostranností v otázce bezpečných hranic a svým nesprávným a zkreslujícím důrazem na „hranici před rokem 1967“ (pojem, který se neobjevuje ani v nadřazené rezoluci 242 ani v dohodách z Osla) EU vystupuje jako obhájce jedné ze stran sporu. Její dvojí metr pro vydávání pokynů ohledně územního sporu mezi PA a Izraelem, kde ani jedna ze stran není členem EU, a současné ignorování územních sporů přímo v rámci EU, prokazuje jasné předsudky a zaujatost EU vůči Izraeli. EU již očividně nelze považovat za nestranného arbitra v izraelsko-palestinském sporu, jak to vyžaduje jeho role jakožto člena Kvartetu.
Článek byl původně zaslán jako dopis ministryni zahraničí EU Catharine Ashtonové v březnu 2013.
Dodnes zůstal bez odpovědi.
Přeloženo s laskavým svolením, mírně zkráceno. Přeložil Pavel Mareš.