Oklikou oznamuji, co že se mi nedávno stalo. V červnu letošního roku, po návratu z rodné končiny, jsem se pustil do zápolení s periodiky, dohánět zmeškané výtisky. Při tomto úsilí jsem se též seznámil s textem s názvem TO DEFEAT THE ISLAMIC STATE, autorem známý Pat Buchanan. Tento proslulý konzervativec dělá jakousi optimistickou inventuru jak porazit, knockoutovat Islámský stát. Následovaly historické příklady z dvacátého století, jak který záměr že vyšel či nevyšel.
Začínáno Sarejevem s následnými nepovedenými kalkulacemi německého císaře.
Rok 1939, londýnská záruka ve prospěch Polska a značně v neprospěch tehdy ještě Velké Británie.
Za necelé tři roky Hitlerova výprava východním ruským směrem.
Za pouhou polovinu jednoho roku japonské úspěšné bombardování Pearl Harboru a po následném čtyřročním úsilí nukleární nijak happy end v Hirošimě.
Velikánské spojenecké vítězství zmrazené válkou studenou a končící kolapsem experimentu s vědeckým socialismem, jemuž vaz zlomila nehorázně nevědecká internacionální výpomoc s příjezdem tanků do Afghánistánu, svým primitivismem neporazitelného.
Texasan George W. Bush trval na dodržení svého slibu vytvořit mírumilovnou mezopotámskou demokracii, která se stane neodolatelným magnetem pro veškerý arabský svět, čímž se dostávám k jménu svého bývalého spolužáka na Kolumbijské univerzitě: Bill Odom, jeden z mála, s nímž jsem se častěji vídal, ve West Pointu, prestižní vojenské akademii, ho navštívil. Dost popíjení a klábosení, a dosud mi v paměti uvízla jeho půvabná žena, občas pokuřující lulku, fajfku, takovouto neobvyklost. To byla léta raně šedesátá, kdy se na Kolumbii objevili první sovětští studenti, vesměs či spíš z výlučně kágébácké líhně. Jakovlev, posléze tuze blízký spolupracovník Gorbačova, neméně nenáviděn zaputilými stalinoidy, a z jejich hlediska ještě zkázonosněji se uplatnil Oleg Kalugin, bývalý generál KGB, posléze naturalizovaný americký občan (taktéž, pokud se nemýlím, se zamerikanizoval syn Nikity Sergejeviče Chruščova).
S Odomem jsme absolvovali řadu stejných akademických kurzů, seminářů, on Anglosas ovládal ruský jazyk líp než já, v roce 1962 si udělal M.A. v ruských studiích, já pokračoval trápit se s doktorátem v mezinárodním právu, on se stal liason u sovětské mise v Postupimi v Dederonii. Začátkem let sedmdesátých, když jsem začal dost pobíhat po světě, tehdejší podplukovník Odom v roli military attache fungoval na americkém velvyslanectví v Moskvě. Následovala jiná povýšení, se zpožděním několika roků se k doktorátu rovněž proklestil. Vzdor značnému úsilí zalíbit se mému idolu Brzezinskému nikdy se mi to na rozdíl od Odoma nepovedlo, on si ho vybral do svého institutu. (Tamtéž uspěla Madléna Abrightová původně Korbelová, která posléze tohoto svého učitele přetrumfla svým jmenováním jako Secretary of State - kýžená meta, kterou on nikdy nedocílil.)
Plným jménem William Eldgridge Odom, narozen v Cookville, stát Tennessee, v rodině vědce v oboru rurálního bádání. Syn absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu, v uniformě si odsloužil 31 roků, dosáhl hodnosti tříhvězdičkového generála se specializací military intelligence. Prezident Reagan ho jmenoval ředitelem NSA (National Security Agency, 1985-1988), kolosu většího rozsahu než ve veřejném povědomí líp známá špionážné centrála CIA.
Do národního povědomí se značně zapsal svou říznou kritikou rozhodnutí Bushovy administrativy v roce 2003 zahájit válečné tažení za účelem svrhnout iráckého tyrana Saddama Husseina. Podle Odoma to byl ten nejkatastrofálnější blunder - omyl, chyba, kiks - v americké historii. Tak se několikrát vyjádřil v nejvlivnějších sdělovacích zdrojích ("Victory Is Not an Option", The Washington Post, Feb. 2007, "Cut and Run? You Bet!"Foreign Policy, May 2006).
Jak již zmíněno, v červnu letošního roku 2014 se vracím z Prahy do amerického domova, snažím se dohnat mnohé zmeškané a při té příležitosti zahlédnu text Pat Buchanana, zmínku o Odomovi a u toho přívlastek late - s nejedním významem: nejen že "pozdní" například dostavení na schůzku nebo "zemřelý" - zásah osudu. Tak se stalo už v roce 2008, což jsem zmeškal, v té době jsem putoval po bojištích druhé světové války v Pacifiku a od té doby jsem s ním nebyl v kontaktu.
S malým úspěchem se prohrabuji v krabicích s nevyhozenou korespondencí.
Prozatím jsem tu objevil Jiřího Pelikána, z exstalinisty přetvořeného europoslance, zdatného reprezentanta italských voličů.
- - -
Spolužáka, tříhvězdičkového generála Odoma, osud o několik měsíců ušetřil éry Baracka Husseina Obamy. Center for Army Lessons Learned, odnož Pentagonu, vydala guidelines - instrukce pro armádu, letectvo, námořnictvo. Mezi nimi například toto: "Jestliže je nevyhnutelné, abyste předešel muže pohrouženého do modlitby, učiňte tak s úctyhodným odstupem. Nikdy nemíjejte modlícího muže tak, abyste mu vstoupil do cesty směrem, v němž je Mekka. Vždy kráčejte za ním. Nedotkněte se Koránu či koberce určeného k modlitbě (prayer rug)."
Smrt močitelům nesprávným směrem! "Islám" doslova znamená "podřízení". Tak se podřiďte.
V terénu tak explozivním je radno pohybovat se s mimořádnou opatrností. Neradostnou zkušeností může posloužit podplukovník Matthew Dooley, dekorován, povyšován, v oprávněném očekávání stát se velitelem praporu (battalion) - k čemuž ale nedošlo, vzdor těm nejvřelejším doporučením jeho nadřízených. Ohrožení jeho kariéry započalo dopisem 57 amerických islámských organizací usilujících o změny ve výuce islámu.. Bílý dům vyhověl.
Druhý armádní případ je lépe znám: Nidal Malik Hasan, 42 roků, v USA narozený syn palestinských přistěhovalců, psychiatr, v hodnosti majora. Též zbožný muslim, jehož inspirací byl Anwar al-Awlaki, velmi zarputilý nepřítel všeho amerického, prominentní osobnost al-Kájdy v Jemenu (posléze zlikvidován zásahem letadla bez pilota - onen drone). Na texaské vojenské bázi Fort Hood se nijak netajil svým islámským fanatismem, což jeho nadřízení, s politicky korektními obavami z obvinění z islamofobie, dávali přednost nevnímat. Což však skončilo 5. listopadu 2009, když Hasan, pokládající se se Alláhova bojovníka, se slovy "Allahu Akbar" se pustil do boje, zastřelil 13 mužů a žen a zranil dalších 30 osob ve vojenských uniformách.
Hasan se hrdě hlásil ke svému činu. Soud 24. srpna 2013 rozhodl o vině, již nikdo, včetně obviněného, nezpochybňoval. Doba od dne zločinu do vynesení rozsudku byla delší než celé úsilí USA za druhé světové války v boji proti Japonsku, od přepadení Pearl Harboru 7.12.1941 až po Hirošimu a podepsání kapitulace na palubě Missouri v září 1945.
Do celou tu dobu střelec Hasan pobíral svůj důstojnický plat. Bude nadále svůj plat inkasovat a že by dokonce přispěl na hrazení soudních výloh? Nebylo by to porušováním jeho občanských práv?
- - -
Hasan se v listopadu 2009 zasloužil o třináct smrtí, Khalid Sheikh Mohammed v září 2001 o víc než tři tisíce smrtí. A jeho soud doprovází - s notnou asistencí amerických obhájců - potupná šaráda průtahů, zesměšňování soudu, svědků, všeho možného. A soud blahovolně vyhovuje - například požadavku číst jména všech obětí, jež se podařilo připravit o život.
V průběhu procesu obžalovaní si rozvinou kobereček a začnou se hlasitě modlit.
Nebo si z papíru vytvářejí šipky: namířit je do řad přítomné veřejnosti - hodně z nich pozůstalých, co z dálav přilétli do Guantánama zúčastnit se tohoto tyjátru. Šipky připomínající letadla, jež se do mrakodrapů trefila. Obhajoba rovněž přišla s námitkou, že mezi personálem soudu jsou příslušnice ženského pohlaví nedostatečně zahalené, což uráží jemnocit háklivých teroristů. Další takové potupné provokace a soud nemíní zasáhnout, s provokatéry pořádně zatočit.
K osudu chudáků, hladem na Guantanamu protestujících: "Let Them Starve: Gitmo Swindlers Strike Again." (The Washington Times, 15.7.2013). Spěchám vyjádřit souhlas s hlasy, protestujícími proti nešetrnému, až prý nelidskému způsobu, jímž jsou hladující krmeni. Umřít hladem je jejich právo a je naprosto nehumánní je o ně připravovat.
- - -
Jiné soudní rozhodnutí, jež vyvolalo značnou mediální pozornost: Bradley Manning, mladíček vojáček dost miniatrurní velikosti, shledán vinen zveřejněním obrovského (přes 300 000 stran) množství tajných materiálů, k podstatné škodě amerického státu a mnohých jedinců. Rekordní tento výkon ho v ultrapokrokových kruzích kalifornského Berkeley a Oaklandu povýšil mezi nejoslavovanější geroje. A teď dostal třicet či kolik roků basy.
Co dělat? Správná leninská otázka. Manning vymyslel něco unikátního: prohlásil se za ženu, není již Bradley, ale Chelsea. Jako takový či potenciálně taková se domáhá příslušného genitálního předělání a jeho advokát již prohlásil, že tuze bude bojovat za dosažení povinnosti státu, aby mu hradil všechny tyto finančně značné náklady.
Multivrah Hasan teď započal s jinou iniciativou: nejen požadavkem, aby byl propuštěn, ale aby směl bojovat po boku ISIS proti americkým utlačovatelům.
Nepochybuji, že se najde dostatečné množství politicky korektních idiotů, kteří se budou bít za prosazení tak humanistického požadavku.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče