Pokud bychom použili medicínskou terminologii, je Evropa nemocnou pacientkou. V posledních letech se zdá, že nesměřuje k uzdravení, ale k asistované sebevraždě.
Evropa za posledních sto let prodělala několik vážných chorob, z nichž však - proti všem předpokladům - nevyšla imunitně posílena, ale spíše fyzicky i psychicky narušena. V posledních letech se zdá, že její konec je již prakticky na dohled a veškerá terapie se zatím míjí účinkem. Místo hledání léků na rozličné neduhy směřuje dobrovolně k aktu, který medicína označuje jako asistovaná sebevražda.
Bolševické pojetí státu na začátku 20. století v Rusku bylo zpočátku bagatelizováno. Je prokázaným historickým faktem, že Leninovi bylo umožněno projet vlakem nepřátelským územím, rovněž mu byl dán nemalý příspěvek na revoluční činnost. Mylná představa, že svržením cara a ukončením války na východě se Evropě uleví, znamenala v následném období katastrofu. O dvacet let později už tento bolševický stát anektoval okolní území a vykazoval veškeré prvky totalitní společnosti a imperiální rozpínavosti.
Rovněž vznik nacionálního socialismu v Německu a jeho rozmach v 30. letech byl demokratickými zeměmi špatně vyhodnocen. Politika appeasementu se opětovně ukázala jako naprosto impotentní. Po dvou letech od podpisu smlouvy v Mnichově, která měla uspokojit imperiální ambice rakouského čalouníka, se již Evropa topila v hrůzách války.
V obou případech světových válek Evropu zachránila pomoc ze Spojených států, odkud demokratické země dostávaly materiální i lidskou pomoc.
Po válce Evropa ochořela rozdělením na dvě zóny. V jedné - zejména poučením z let minulých - došlo k vývoji, který bychom mohli označit jako úspěšný. Demokratické mechanismy fungovaly, objevovali se opravdoví státníci, kteří nehleděli jen na svůj další mandát, ale snažili se o prosperitu své země. Díky tomu byla léta 1950-80 v této zóně ve znamení prudkého zvýšení životní úrovně a blahobytu.
V druhé zóně zavládl systém vykazující opět známky totalitního pojetí státu. Byla vytvořena neomylná státostrana, všichni si byli takzvaně rovni a deklarovaný stupeň svobody byl papírově ohromující. Ve skutečnosti vládla komunistická nomenklatura s přesně definovanou absolutní mocí. Lidé byli sledováni ve svých slovech a myšlenkách, člověku byla určena jeho dráha od narození až po poslední okamžik. Občané byli uvězněni ve svých zemích s kontrolovanou možností návštěvy i zemí pod ruským vlivem.
Vznik Evropské unie byl svou myšlenkou správný. Snaha o sjednocení demokratických zemí měla za úkol pozvednutí hospodářství všech států Unie, úplnou svobodu pohybu občanů mezi sebou a nastolení mechanismů důvěry jednotlivých členských států. Místo toho je Evropská unie dneška prakticky bezzubým molochem, v němž převládají socialistické prvky určování, co je pro občana dobré a co nikoli. Podstatou již není prosperita, ale rozdělování a přidělování dotací. U některých představitelů Unie není vůbec jasné, za koho vlastně lobbují. Nějaké vlastenecké ideály, na nichž stojí a padá každý stát, jsou v rámci společné Unie zcela vymizelé.
Evropa opět přihlíží, jak jeden stát v jejím teritoriu požírá druhý, a má obavu alespoň správně tento akt agrese pojmenovat, když už ne zaujmout rázné stanovisko. Občasná snaha o jednoznačné označení této skutečnosti jedním politikem je ihned zředěna vyjádřením jiného, který si to tak úplně nemyslí, respektive myslí si naprostý opak, což je pro agresora to nejlepší, co se mu může přihodit. Opakování stejné chyby potřetí v posledních sto letech evropských dějin může být tou poslední.
Evropa si neví rady ani s rostoucí skupinou muslimských přistěhovalců, kterým je neustále ustupováno, jejich slova a činy jsou bagatelizovány a omlouvány. Místo rázného postupu proti vnitřnímu nebezpečí, které tato skupina již zřetelně znamená, se nesmyslně negativně vymezuje vůči jednomu státu na Blízkém východě, který by měl být Evropě naopak vzorem jak ve smyslu, tak i ochraně vlastní existence.
Evropa v současné době hledá motiv ke svému bytí. Vzdala boj za vůdčí myšlenku, opustila staletím prověřené hodnoty a neumí obhájit svůj raison d´etre. V jejím čele nestojí státnici, kteří by jasně deklarovali svou vizi aspoň na dvacet let dopředu. Je nemocná a uzdravení není v dohledu.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora