O povědomí běžného lidského jedince o vnějším světě z velké části rozhodují novináři výběrem tematických okruhů a zeměpisných oblastí, z nichž sbírají informace. Příkladem je informovanost průměrného českého občana o dění ve Španělsku: turisty hojně navštěvovaná země je například z hlediska znalosti vnitropolitických událostí pro velkou část české veřejnosti terra incognita. Novináře příliš nezajímá. Jako by Pyreneje byly stále hrází oddělující Španělsko od větší části Evropy. Za těchto okolností se nemůžeme divit, že se naše veřejnost nedověděla o krátké návštěvě Angely Merkelové v Madridu za účelem významných konzultací s jejím španělským protějškem Mariano Rajoyem před setkáním státníků v Minsku.
To je ovšem naprostá drobnost proti přehlížení skandálu v Katalánsku, jehož skutkový základ je tak děsivý, že při seznámení s ním se nelze vyhnout otázce, jak je možné, že významný státní činitel se mohl řadu let dopouštět daňových a jiných nepravostí a přitom si zachovat oblibu veřejnosti a neposkvrněnou tvář počestného občana. Z toho důvodu stojí případ „Pujol“ za pozornost bez ohledu na to, že jeho dopady sotva ovlivní život u nás. V každém případě může posloužit jako zdroj poučení a inspirace pro občany i pro orgány činné v trestním řízení.
Kauza nazrávala od roku 2012, kdy padlo první trestní oznámení, a naplno propukla veřejným doznáním podezřelého dne 25. července 2014.
Ústřední postavou je 84letý Jordi Pujol i Soley, zakladatel katalánské autonomistické strany a po dobu 23 let předseda katalánské autonomní vlády.
Je charismatická osobnost požívající respekt i u svých odpůrců. Vysoce inteligentní, vzdělaný a cílevědomý politik se silným „tahem na branku“, pravicově smýšlející praktikující katolík, přivedl svou stranu k opakovaným volebním vítězstvím a vládl Katalánsku 23 let. Má nesporně obrovskou osobní zásluhu na tom, že se Katalánsko stalo nejrozvinutější autonomní oblastí Španělska a dosáhlo takového stupně autonomie, že mu do postavení samostatného státu chybí již jen krůček.
Vedle kladných stránek se ale někdy projevoval jako ctižádostivec se sklonem k povýšenectví, jenž dokázal urazit nebo zesměšnit buď přímo nebo prostřednictvím autonomních orgánů a sympatizujících novinářů. Například při návštěvě Gorbačova a Ševarnadzeho v Barceloně, při které byl oficiálním hostitelem princ Filip, z programu z organizačních důvodů vypadlo plánované půlhodinové setkání „presidenta“ s postsovětským hostem. Výsledkem bylo něco na způsob diplomatické bitvy mezi katalánskou autonomní a ústřední španělskou vládou, vedené jak cestou výměny nevlídné úřední korespondence, tak i přes média. Vyvrcholila oficiálním sdělením z Barcelony do Madridu, že princ Filip není ústavní činitel, a proto napříště nesmí doprovázet do Barcelony státní návštěvy.
Komická příhoda, která jej charakterizuje možná ještě lépe, se stala při shromáždění několika set významných katalánských osobností, jehož se zúčastnila u samostatného stolu také delegace ústřední vlády. Hlavním řečníkem byl Jordi Pujol, který na sebe nechal asi hodinu čekat, a pak přednesl velmi dlouhou řeč střídavě v katalánštině, španělštině a francouzštině. Zakončil brilantní francouzštinou, a pak se obrátil španělsky na vládní delegáty poznámkou: „doufám, že jste všemu rozuměli, jste přece z Madridu“.
Humorné příběhy „ze života velikána“ nyní nahradily v centru pozornosti novinářů neuvěřitelné zprávy o finančních nekalostech rodiny Pujol. Provalila se nemilá skutečnost, že otec rodu držel po dobu 34 let na tajných kontech ve švýcarských a andorských bankách několikamilionový nezdaněný majetek. Podle jeho vysvětlení jde o dědictví po otci, „pro jehož zdanění se nenašla vhodná příležitost“, ačkoli během uvedené doby proběhly tří daňové amnestie španělské vlády. O pravdivosti vysvětlení jsou pochybnosti. Dále vyšlo najevo, že za jeho panování se za přidělení státní zakázky vybíraly od zájemců tzv. nezákonné provize (česky podle galérky: úplatky) ve výši až 20% z její ceny. Z hodnoty každé uzavřené smlouvy na státní zakázku měla dostat tři procenta Pujolova vládnoucí strana. Je podezření, že „el presidente“ měl podíl na čerpání nelegálních provizí. Hotové peníze z nich odvážela do zahraničí služební auta autonomní vlády. Pokud nedojde k nějaké zásadní změně okolností, během druhé poloviny měsíce září bude muset Jordi Pujol předstoupit před parlament a podat vysvětlení.
K jeho smůle se ve Španělsku připravuje novelizace právní úpravy imunity, kterou se má počet chráněných osob snížit ze 17.621 na 22.
Daná odhalení vyvolala velké pobouření katalánské veřejnosti, která se ptá, zda jsou takto zkorumpovaní všichni politici. Několik nevládních organizací se dožaduje důkladného vyšetření. Nejvíce si pospíšila organizace s příznačným názvem Čisté ruce (Mano limpia), jež na Jordi Pujola podala trestní oznámení. Již je vyšetřuje jeden z barcelonských vyšetřovacích soudů (pozn. u nás dnes neznámá instituce, zlikvidovaná komunisty jako překážka rychlého stíhání třídních nepřátel). Občané soudí, že v současnosti končí posledními výhonky proces přechodu od frankismu k demokracii a společnost musí jít do další etapy vývoje očištěná od nezákonných praktik, které určitý chaos přechodného období umožňoval.
Aby toho nebylo málo, do potíží se dostal také „prezidentův“ prvorozený syn Jordi Pujol Ferrusola. Vyšetřuje ho španělská obdoba naší protikorupční policie kvůli podezření z praní špinavých peněz a přijímání nezákonných provizí a již je známo datum zahájení soudního řízení.
Od 25. července 2014, kdy Jordi Pujol veřejně přiznal existenci obrovského nezdaněného majetku v zahraničí, se z všeobecně uznávané ctihodné osobnosti stal téměř běžencem: přesouvá se z místa na místo, aby si uchránil aspoň trochu klidu. V médiích se hovoří o jeho „občanské smrti“, přestože také ve Španělsku platí presumpce neviny a trestní řízení je teprve v počátcích. K jeho ostouzení se televizním vystoupením připojila i bývalá intimní přítelkyně souzeného syna.
Skandál vyvolal paniku v jeho politické straně, protože zpochybnil její důvěryhodnost. Ve vztahu k jeho osobě strana zareagovala zrušením jeho osobní kanceláře a zbavila jej čestného titulu „předseda-zakladatel“. Souvisí s tím i odebrání práva na čestné oslovení «Molt Honorable Senyor» (katalánsky: velmi vážený pán) a odebrání zlaté medaile katalánské autonomní vlády.
„Kauza Pujol“ vypukla v politicky vypjatém období. V listopadu 2014 má proběhnout referendum o osamostatnění Katalánska, vyhlášené katalánskou autonomní vládou. Ústřední vláda se mu snaží za každou cenu zabránit. Jeho vyvolání napadla ústavní stížností. Každé oslabení autonomistů je proto v této situaci velmi bolestivé. Osamostatnění Katalánska by bylo přirozeným vyústěním mnohaletého politického usilování Jordi Pujola. Je ironií osudu, že odhalení jeho údajné trestné činnosti právě v době, kdy autonomistům jde o vše, může zmařit nebo oddálit dosažení jeho životního cíle.
Na okraj uvedených událostí poznamenávám, že poskytování peněžitého plnění jako protihodnoty za zvýhodnění v soutěži o státní zakázku obvykle kvalifikujeme jako uplácení. Španělština samozřejmě zná výraz „úplatek“. Podle našeho pojetí „nezákonné provize“, o nichž se jedná v „kauze Pujol“ bychom právem označili za úplatek. Zdvořilí španělští novináři ale úkaz důsledně opisují pojmem „nezákonná provize“. Rozdíl mezi „úplatkem“ a „nezákonnou provizí“ je jen formulační, ale v případě záměny pojmů „pozvání na kobereček“ a „pozvání na informativní rozhovor“ se jedná hlavně o citelný rozdíl významový. Zdvořilosti není nikdy dost.