Neviditelný pes

WATERGATE: Nixon a spiklenci

16.8.2014

Pět mužů se vloupalo 17. června 1972 do volební centrály demokratů v kancelářském a hotelovém komplexu ve Washingtonu. Tím momentem se rozpoutal nejšpinavější politicko-kriminální skandál v moderní historii USA. Podle názvu futuristického komplexu budov dostala aféra název Watergate.

Stalo se to o víkendu a v redakci Washington Post měli tehdy službu dva velice mladí novináři Bob Woodward a Carl Bernstein. O loupež se začali zajímat. Při slyšení zatčených u soudu zazněl nepatrný, ale velice zajímavý detail: jeden ze zadržených mužů dříve pracoval u CIA. To signalizovalo možné napojení na vrcholné politiky z řad republikánů. Bílý dům se vzápětí samozřejmě od celé záležitosti distancoval.

Ovšem o dva roky později kvůli tomu musel Richard Nixon odstoupit z prezidentského postu a čtyřicet jeho spolupracovníků bylo uvězněno. Oba novináři se stali ikonami americké žurnalistiky, byl podle nich natočen film All the President’s Men s Dustinem Hoffmanem, který hrál Woodwarda. Bernstein zase posloužil Jacku Nicholsonovi jako předloha ve filmu Heatburn.

Význam tohoto skandálu shrnul v roce 1974 senátor Sam Ervin, bývalý předseda vyšetřovacího výboru: „Ve volebním boji v roce 1972 byla poničena integrita celého procesu počínaje nominacemi a konče volbou prezidenta.“ A Bernstein s Woodwardem napsali před několika dny, že Watergate představoval od Nixona nejodpornější bezostyšný útok na srdce americké demokracie: na ústavu a systém svobodných voleb.

Nahrávky z Oválné pracovny

Své tvrzení můžou dnes opřít o přepisy magnetofonových záznamů z Oválné pracovny Bílého domu (vše, co prezidenti projednávají ve své kanceláři, se nahrává a archivuje), o výpovědi svědků či jejich paměti. Za pět a půl roku, co byl Nixon u moci, vedl podle nich pět válek – proti odpůrcům nasazení armády ve Vietnamu, proti médiím, demokratům, justici a nakonec i proti minulosti. Pacifistické aktivity svých protivníků považoval za projevy nepřátelství proti státu. Již v roce 1970 byl vypracován takzvaný Huston-Plan (podle prezidentova poradce Thomase Charlese Hustona), kterým zmocnil tajné služby CIA, FBI a vojenskou službu k elektronickému sledování osobností, které lze označit za nepřátele veřejné bezpečnosti. Plán obsahoval mimo jiné kontrolu pošty, tajná vloupání a špionážní činnost ve firmách.

V praxi to vypadalo tak, že 17. června, tedy přesně rok před Watergate, se u prezidenta sešli jeho poradci H. R. Bob Haldeman a Henry Kissinger a radili se o tom, jak vydírat jeho předchůdce Lyndona B. Johnsona, který v roce 1968 vyhlásil zákaz bombardování ve Vietnamu. O jednání – jak z odposlechů vyplývá – existoval záznam uložený v trezoru a Nixon dal svým lidem povolení ke vloupání a otevření Johnsonova trezoru. Nakonec ale k tomu nikdy nedošlo.

Drink pro nepřátele

Druhou válku vyhlásil Nixon médiím, a to právě kvůli Vietnamu a kvůli rozrůstajícímu se protiválečnému hnutí. Nixon nechal vytvořit skupinu agentů, v níž byl bývalý člen CIA Howard Hunt (později velel skupině z Watergate) a bývalý agent FBI G. Gordon Liddy. Úkolem této speciální jednotky bylo diskreditovat Daniela Ellsberga, který předal v roce 1971 takzvanou Pentagon Papers, tajnou kroniku války ve Vietnamu, novinám New York Times a Washington Post. Za to ho Nixon proklel, jak vyplývá zase z magnetofonových záznamů, stejně jako celé protiválečné hnutí, média, Židy, levici a liberály v Kongresu. A to přesto, že na Ellsberga již byla podána žaloba.

Jak se později ukázalo, kvůli válce ve Vietnamu nechal Kissinger hned po Nixonově nástupu FBI odposlouchávat 17 novinářů a zaměstnanců Bílého domu, a to bez povolení soudu. Na záznamu z Oválné pracovny 1971 prezident říká: „Řečeno krátce, bylo by přece mnohem snazší vést tuto válku jako diktátor, ne? Všechny reportéry oddělat a tak podobně.“ O pět dní později na dalším magnetofonovém pásku Nixon říká: „Média jsou naším nepřítelem. Jsou to nepřátelé, rozumíte... Jenom se k nim tak nesmíme chovat. Dáme jim drink, budeme s nimi zacházet dobře, ale takovým bastardům nepomůžeme. Nikdy. Oni se vždy pokusí nám vrazit nůž do břicha.“

Třetí válku vyhlásil prezident demokratům, kteří bojovali proti jeho znovuzvolení. Na počátku roku 1972 představil Liddy milionový plán, kterým se měly financovat špionážní akce a sabotáže v blížící se předvolební kampani. Akce měla kódové označení Gemstone.

Dne 10. října 1972 reportéři Woodwarda Bernstein publikovali článek, v němž dokázali, že Watergate nebyl ojedinělým trestným činem, který podnikli lidé kolem Nixona: poukázali na další sabotáže a špionážní akce, do kterých bylo zapleteno více než padesát osob pod vedením kalifornského advokáta Donalda Segrettiho. O pár dní později pak poukázali na spojení mezi tímto advokátem a Dwightem Chapinem, osobním asistentem prezidenta. Vyšetřovací výbor Senátu později napočítal 50 sabotáží a Segretti za ně inkasoval 43 000 dolarů.

V okamžiku, kdy byli zatčeni lupiči z Nixonovy speciální jednotky, vyhlásil Nixon čtvrtou válku justici. Novináři píší, že to byla válka založená na lžích a uplácení za mlčenlivost. Šlo tedy o spiknutí, bez něhož by nebylo možné utajit spoluúčast vysokých úředníků Bílého domu na ilegální špionáži a politických sabotážích.

Na magnetofonovém pásku z 23. června 1972 varuje Haldeman Nixona: „Máme opět problém, FBI je mimo kontrolu: dostali se na stopu peněz, které měli naši hoši u sebe.“ Na této schůzce požádal Nixon Haldemana, aby šéf CIA Richard Helms tvrdě zasáhl proti FBI. Obsah toho pásku byl zveřejněn 5. srpna 1974 a čtyři dny poté Nixon odstoupil. Zároveň z nahrávky vyplývá, že Nixon chtěl na umlčení zadržených agentů uvolnit dva miliony dolarů.

Poslední, pátou válku vedl Nixon až do své smrti v roce 1994. Celý skandál se snažil bagatelizovat. Napsal dvě knihy: Memoirs of Richard Nixon a In the Arena, v nichž hovoří o mýtech kolem Watergate. Bezostyšně v nich popírá to, co slova na páskách dokazují. Ztracenou autoritu se mu ale nepodařilo už nikdy získat zpět.

LN, 9.8.2014



zpět na článek