V počáteční fázi „arabského jara“ jsem se účastnil několika konferencí a diskuzních shromáždění na téma přechodu diktátorských režimů ke svobodě a demokracii. Moderátoři a přednášející na těchto akcích s nadšením vítali svržení autoritářských režimů jako překážky na cestě ke svobodě, prosperitě a spokojenosti. Za nejdůležitější faktor při přechodu ke svobodné a demokratické společnosti v těchto zemích byl považován institut svobodných voleb. Ty měly zajistit výběr zvolených osobností, jejichž politika bude občany přijímána na základě mandátu, získaného od voličů, na rozdíl od dosavadních autoritářských vlád.
Řada mladých českých aktivistů a aktivistek se dokonce vypravila např. do Egypta za účelem předávání zkušeností z přechodu od totality k demokracii podle vzoru ČR. S odstupem několika let se ale ukazuje, že výsledek, navzdory uskutečnění svobodných a demokratických voleb v zemích „arabského jara“, je jiný, než byly prognózy politiků, politologů a novinářů. Ukázalo se, že v zemích, kde je identita jednotlivce v rámci státu určována především jeho příslušností k jeho kmeni, národnosti nebo náboženství, přichází po pádu vlády autoritářského prezidenta ke vzniku politických stran a organizací na základě těchto dílčích identit, bez originálních politických programů kulturního a ekonomického rozvoje státu jako celku. Voliči ve volbách pak dávají svůj hlas podle klíče příslušné identity, a tak se demokratické volby stávají pouze jakýmsi paralelním sčítáním obyvatel a ne vyjádřením výběru směřování státu. Protože často vztahy mezi jednotlivými skupinami občanů nejsou navzájem tolerantní, ale spíše konfliktní, je zřejmé, že zejména menšiny se cítí v nové situaci diskriminovány či dokonce ohroženy ve své existenci. A tak rozpory, pocit nespravedlnosti a napětí uvnitř státu po pádu totality nemizí, jen mění svoji formu. V Egyptu se po demokratických volbách několikrát zásadně změnil charakter vlády a situace má daleko k trvalejší stabilitě, v Iráku volby přinesly dominanci většinových šíitů na úkor sunnitů a jejich následný protivládní odboj. Libye se po změně režimu a po volbách stala nefungujícím státem roztrhaným na kmenová území, provázeným separatistickými snahami a ovládaným kmenovými milicemi, kde zabití vyslance ani únosy diplomatů a předsedy vlády nevzbuzují zvláštní pobouření.
Zdálo by se tedy, že svobodné a demokratické volby v přechodu od totality v zemích s různorodým složením obyvatelstva jsou spojeny s úskalím, kterému se nejde vyhnout. Není to ale pravda a chtěl bych uvést příklady, kdy v podobné situaci vhodně zvolená opatření pomohla zachovat stabilitu a celistvost státu.
Jako první případ bych chtěl uvést Federální republiku Nigérie, nejlidnatější africkou zemi (v roce 1979 asi 150 miliónů obyvatel). Země po získání nezávislosti v roce 1961 prodělala bouřlivý vývoj, u moci se střídaly vojenské vlády a v roce 1979 se vláda pod vedením generála O. Obasanja rozhodla předat vládu v zemi civilním politikům. V Nigérii byly v té době ještě čerstvé vzpomínky na občanskou válku s Biafrou, a tak bylo jasné, že uspořádání voleb s volným přístupem všech politických stran by znamenalo zformování stran podle národnostní příslušnosti (v Nigérii byly tři hlavní etnické skupiny: Joruba, Hausa a Ibo) a téměř jistě následný rozpad federace. Proto bylo stanoveno, že prezidentem (zároveň i předsedou vlády) může být zvolena pouze osoba, která získá většinu hlasů a zároveň alespoň 25 % hlasů v minimálně 2/3 z 19 států federace. A tak se stalo, že ze 40 politických stran, které do boje o parlament a funkci prezidenta vstoupily, uspělo pouze pět z nich. Následný vývoj ukázal, že rozhodnutí o úpravě volebních pravidel bylo správné a prozíravé. I když politický vývoj v Nigérii nebyl v následujícím období bezproblémový, k pokusu o rozdělení země dodnes nedošlo a Nigérie zůstala jednotným a přitom demokratickým státem.
Pro další případ úpravy volebního systému můžeme sáhnout do blízkovýchodního Libanonu. Země se tradičně vyznačuje velkou roztříštěností svých obyvatel, s identitou jednotlivých skupin určovanou příslušností k náboženství nebo náboženské sektě. Každá skupina má svého vůdce a ten stojí v čele příslušné politické strany. Aby takový složitý systém součinnosti stran, často se značně odlišnými zájmy, mohl vůbec fungovat, spolu se vznikem demokratické vlády v Libanonu a koncem koloniální správy Francie, byla již v roce 1943 dojednána tzv. Národní úmluva. Ta sice předpokládala svobodné a demokratické volby, ale s tím, že jednotlivé skupiny občanů budou mít v politickém systému Libanonu své pevné místo, které výsledky voleb nemohou ovlivnit. Tak např. místo prezidenta republiky musí zastávat maronita (křesťan), místo předsedy vlády sunnita (muslim), předsedou Parlamentu šíita (muslim), náčelníkem generálního štábu armády drúz (muslimská sekta), náměstkem předsedy Parlamentu příslušník řecké ortodoxní církve atd. Tento systém zaručoval stabilitu a prosperitu státu po 30 let, až v důsledku nerovnoměrného demografického vývoje narůstala nespokojenost muslimské části společnosti požadující úpravu rozdělení státních funkcí podle počtu voličů. Napětí mezi náboženskými skupinami nakonec přerostlo až do krvavé občanské války trvající patnáct let (!), která skončila až v roce 1989. Je ale přitom zajímavé, že při mírových jednáních v roce 1989 bylo dohodnuto, že zásady konfesního rozdělení státních funkcí podle staré Národní úmluvy zůstanou zachovány, pouze složení poslanců v Parlamentu bude změněno ve prospěch muslimů na poměr 50 % muslimové : 50 % křesťané (podle původní dohody měli křesťané zaručenou většinu). Přestože ani v Libanonu politická praxe není vždy jednoduchá, rozdělení moci ve státě zabraňuje rozvoji extrémních sil, jejichž cílem by byl rozklad demokracie a zánik jednotného státu.
Případů, kdy formálně demokratické a svobodné volby v zemích bez dlouhodobě vypěstovaných demokratických tradic mají často překvapivě nečekané výsledky, a někdy i tragické vyústění, je stále dost. V současnosti je značná pozornost věnována připravovaným volbám na Ukrajině a existuje přesvědčení, že volby samotné povedou k dosažení legitimity nové vlády a parlamentu a tím i k vyřešení celé ukrajinské krize. Obávám se ale, že tento optimismus je poněkud předčasný z důvodu heterogenního složení obyvatelstva země. Samotné volby, i když budou svobodné a demokratické, nemohou být základem dobře fungujícího státu, pokud je všechny menšiny a skupiny obyvatel nebudou vnímat jako spravedlivé. Tvrdošíjné trvání na zachování základního schématu voleb „bez přívlastku“ a bez přihlédnutí ke specifikům fragmentované společnosti nemůže vést k zamýšleným výsledkům. To, že lze nalézt východisko ze začarovaného kruhu netolerance, nespokojenosti, odporu a násilí, dokazují uvedené příklady a nemělo by vadit, že jde o příklady z rozvojových zemí, spíše naopak.