S takovým názvem navazuji na předchozí text Větší starost o rakety než o vlastní děti, v němž jsem se zabýval Izraelem nikoliv jako útočníkem, ale cílem palestinského přepadu. Ano, přece Hamas a nikdo jiný odpaloval rakety jeho směrem a útok vzduchem doplňoval pronikáním podzemním, tunely se prohrabat na izraelské území a tam započít s vražděním.
Jenže Židé, mnohokrát již z minulosti poučení, jsou připraveni a schopni znamenitě reagovat. Disproporce mezi dosaženými zásahy a protizásahy je pak příčinou iniciativ v končinách tisíc mil vzdálených, ať Washingtonu či OSN v New Yorku, tam usilovat o pacifické vyřešení: cease fire - jedno příměří za druhým, už jich bylo tolik, že kdyby se jen jedno povedlo, tahle převážně písčitá, na pohled nijak omamná končina by se již byla stala tou nejmírumilovnější na světě.
V dáli za oceánem se vymýšlejí řešení zašmodrchaných problémů v Egyptě, Libyi, Iráku, Sýrii, Afghánistánu, Pákistánu, nezapomeňme na Jemen a Írán, vbrzku již nukleárně vybavený. Přežili jsme studenou válku, vlastně to byly blažené časy, podařilo se knockoutovat Sovětský svaz, že se rozpadl. Bolševik sice byl sakramentsky nebezpečný nepřítel, ale nebyl to sebevražedný fanatik, který by dával přednost smrti před životem a tuze by bažil po permanentním splynutí v Alláhově náruči.
- - -
Solidní publikace The Weekly Standard ve svém vydání s datem 30. června 2014 mě jako daňového poplatníka informovala, že americký pokus přesvědčit převážně arabskou oblast Blízkého východu o výhodách pluralistické demokracie už stál tři triliony dolarů. V roce 1998 Kongres ve Washingtonu přijal a tehdejší prezident Clinton podepsal zákon Iraq Liberation Act, který učinil záměr zbavit se krutého Saddáma Husajna prioritou politiky USA. Clinton započal s bombardováním, jeho nástupce Bush s důkladným válečným tažením a nynější dosluhující prezident Obama ve své úspěšné volební kampani 2012 prohlásil: "Před čtyřmi roky jsem slíbil ukončit tuto válku. Podařilo se nám vytvořit suverenní, stabilní, soběstačný Irák."
Nic takového se ovšem nepovedlo, slíbený stát důkladně zkolaboval. Jen výcvik a vybavení jeho vojska už stál 25 miliard dolarů. A tato armáda s vozidly, tanky, dělostřelectvem, nejmodernějšími zbraněmi se rozpadla, uprchla, čímž umožnila, aby do vakua vstoupili bojovníci s důkladnou motivací: jednotky ISIS (Islámský stát Iráku a Sýrie), kalifát s globální ambicí ovládnout celý svět. Taková obohacující novinka prozatím ovládá pouze východní část Sýrie a severní Irák. Přesvědčením to jsou salafisté - nejpřísnější verze islámu, jejich zákonem je středověká šária. Pohybují se v černých uniformách, tvář zčásti zakrytou černým náhubkem, v ruce zbraně a případně i černý prapor, s ambicemi brzo již dorazit do Bagdádu.
Dnes (30. července 2014) ke mně doputoval e-mail "WND, ISIS, Goes on Horrific Beheading Spree", autor Michael Carl). Kromě počínání těchto salafistů obsahoval i pozoruhodné video z města Raqqa, kde došlo k pořádnému porubání příslušníků irácké 17. divize: 50 vojáků mrtvých, 200 nezvěstných. Na videu jsou záznamy s několika tucty hlav již uříznutých, na kůlech vystavených podél zdi chodníku a přílehlého boulevardu s hloučky nožem nedotčených občanů, kolem pak nějaká ta bezhlavá těla. Procedura dekapitace na videu nenabídnuta, zda surově krvelačně či opatrně až ohleduplně probíhalo pižlání takových hrdel. To vše však s doprovodem pobožně znějícího komentáře začínajícího slovy: "Ve jména Alláha, co nejvíc dobrotivého, co nejvíc milosrdného, splnil svůj slib a porazil naše nepřátele. Tvoji bratři zde, vojáci islámského kalifátu, Alláh nás požehnal svým velkým požehnáním."
Značné pozornosti se dostává nejen disidentům, ideologickým úchylkářům ve vlastních řadách. Například v Mosulu, ve velkém městě na severu země, nyní pod kontrolou salafistů, došlo ke svižné likvidaci křesťanské menšiny v počtu 60 000 tam pobývající již od šestnáctého století. Letos jí ale je již konec. Na všech jejich domech došlo k natření zlověstného písmene N, jímž začíná slovo Nassarah neboli "křesťan", a u toho oznámení Property of the Islamic State - Majetek islámského státu, vyvlastněno, znárodněno, tak to je. Křesťanům poskytnuta lhůta během jednoho dne z Mosulu zmizet, v případě neochoty že zasáhne meč. O tomto stavu věcí - a to nejen v Mosulu - se ovšem ví ve všech metropolích západního světa. Prozatím marně čekám na nějakou odezvu z řad té naší tak poseroutkovsky reagující neboli nereagující civilizace. Že by strach, ne-li dokonce děs z obvinění z islamofobie, provinění toho nejhrůznějšího?
- - -
V takovém prostředí tedy závádět západní novoty pluralistické demokracie.
Sunnité a šíité s neutuchajícím nutkáním se vzájemně povražďovat. Detailními nuancemi rozdílností jejich islámské víry jsem se nezabýval, nemám dost trpělivosti do něčeho takového se ponořit. V sunnitském Pákistánu se šíitům dostává označení "moskyti" - hmyz. Only in America: My dáváme plno peněz Pakistánu za účelem jeho vylepšování, zvelebování, a podarovaná strana se revanžuje přeposláním části takových peněz naším nepřátelům.
Nynější situace: sever Iráku ovládají sunnité salafisté s úmyslem zmocnit se celé země.Financuje je zejména Saúdská Arábie, tento náramný spojenec USA. Zásluhou štědrých fondů fungují školy s příslušnou orientací, notně ovlivňující mladou generaci. Z takového prostředí se rekrutují fanatici, sebevrazi, spěchající do Alláhova objetí. Řady salafistů zmohutňují dezertíři, přeběhlíci z tábora sunnitů na severu země.
Střed Iráku s Bagdádem prozatím patří šíitům. Washington stále podporuje tuto důsledně neefektivní vládu premiéra Nuri al-Malakiho, už již řadu let prokazujícího svou neschopnost vytvářet jakékoliv aliance, nezbyla mu ani jedna unce důvěryhodnosti.
O to víc mě překvapují ujišťování odborníků s dlouholetou znalostí v tamějším obtížně dešifrovatelném terénu, s jejich tvrzením, že ISIS vlastně nemá naději zmocnit se vlády Iráku, že šíité se budou k smrti rvát, aby si ochránili svatá místa jako je Karbala a Najaf.
Nynější vicepresident Joe Biden, všeobecně hodnocený jako light weigt - myslitel přeborník v muší váze, se už před řadou let správně vyslovil ve prospěch důkladné decentralizace Iráku na tři části - sunnitkou, šíitskou a kurdskou..
Pár podrobností o té třetí třetině: Kurdové jsou velmi početný národ - 30 až 40 milionů - s vlastní řečí, tradicí a osudem být připraveni o právo vlastní suverenity, autonomní existence, s roztříštěním čtyřmi směry - tureckým, syrským, íránským a iráckým. Druh nijak k závidění. Například jeden konflikt v turecké oblasti s 200 000 obyvateli si vyžádal smrt 37 000 Kurdů, téměř dvacetiprocentní ztráty.
A není mi známo, že by se "kurdská otázka" na fóru OSN kdy příliš vehementně projednávala. Za studií v New Yorku jsem poznal pár spolužáků právě takového původu, dozvídal se o jejich frustracích, na fóru OSN se svými iniciativami nijak neuspěli. Tam jsem se v jiné záležitosti párkrát objevil a v doprovodu jiného bývalého spolužáka, ještě z pražské doby, poté emigranta a dopisovatele předních švýcarských novin, v New Yorku jsme se pořádně pohádali s dost vysokým funkcionářem vrcholné světové organizace, jenž se poškleboval našemu zájmu o všeobecně ignorovaný kurdský problém.
Tuze jsem přivítal nedávné pojednání s názvem "Between Iraq and a Hard Place" s podtitulkem "The Kurds love America, it's time to reciprocate" (The Weekly Standard, 30.6.2014), jak si Kurdové prosadili status rozumně, racionálně si počínající autonomie, hlídají si své hranice v délce tisíce kilometrů, v tomto národě jeho příslušníci se zájemně nepožírají, hlavy si neuřezávají, svatostánky a mateřské školky i s osazenstvem do povětří nevyhazují. Jejich armáda, tzv. Peshmerga, je disciplinovaná, před salafisty neprchá. Pilně se obchoduje s nejedním zahraničním partnerem. Ropa jako primární komodita, Bagdád se domáhá udržet privilegium na uzavírání tak výnosných obchodů, kde podíl na zisku se ztrácí v kapsách bagdádských kleptokratů, což oprávněně vede Kurdy takové zboží prodávat nikoliv s takovou zlodějskou asistencí. Řada měst, včetně hlavní metropole Ergil, náramně prosperuje, i tímto směrem do bezpečí upláchli a život si zachránili křesťané z Mosulu. Islám jim sice všechen majetek zkonfiskoval, čili ukradl, ale hlavu jim neuřízl. Jenže vládci ve Washingtonu stále dávají přednost spojenectví s šíitským režimem v Bagdádu.
. Za nejsympatičtější, nejvíc logické pokládám doporučení se od vlády neumětela al-Malakiho distancovat, ji nijak nepodporovat, ale naopak pomáhat Kurdům, aby si mohli udržet to, co už si vlastním úsilím vybojovali. Při té příležitoeti napravit nehoráznou ironii - Amerika univerzálně nenáviděná, Kurdy však obdivovaná až milovaná. Je nejvyšší čas se k nim správně, spravedlivě zachovat.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče