Kdyby mimozemšťan přistál na této naší stále obtížněji zvládnutelné planetě a dovedl se orientovat ve zdejších slovech a skutcích, nemohl bych se divit jeho spěšnému rozhodnutí zpět odpelášit do své rodné galaxie. Publicista Ed Klein, autor knihy s názvem Blood Feud ("Krevní msta") a ještě čerstvějšího textu How Our World Fell Apart, jak že se nám svět rozpadl, se zmiňuje o okolnostech známých i neznámých, například o bitce stát se nájemníkem či spíš nájemnicí Bílého domu, utkání to ženy Hillary, mnohonásobně šálené svým manželem, sexuálním nenasytou Billem Clintonem.
Hillary tuto politickou bitvu prohrála, vzdor svému, nikoliv neoprávněnému zatracování Shame on you! svého přemožitele Baracka Husseina Obamy, v jehož vládním kabinetě pak přijala velikánskou funkci ministryně zahraničních věcí. O nich ale s Obamou rozhodovalo trio poradců (Axelrod, Jarrett, Brennan) v Bílém domě, kam tato rezortní pověřená osobnost Hillary zpravidla zvána nebyla.
Chmurná, kupící se agenda: Čtyři mrtvoly v Benghází, v Íránu už jsou tuze blízko k dobudování první nukleární bomby, v syrsko-iráckém terénu se prosazují fundamentalističtí fanatici kalifátu ISIS (Islamic State of Iraq and Syria), s ambicemi si podrobit celičký svět. Máme Hamas a Gazu, máme Putina, teď na svém prezidentsko-exkágébákém kontě s nesmazatelnou odpovědností za smrt 298 životů (80 dětí) zásluhou svých SA11 raket, dodaných patriotickým krajanům.
Hillary ve výkonu své funkce absolvovala milion mil, aniž by ji někdo sestřelil. Její otěže převzal John Kerry, jehož dědeček emigroval do Ameriky ze své původní moravsko-slezské domoviny. Jeho vnuk nyní absolvuje svůj milion mil pachtěním za nedosažitelným cílem, jímž ovšem je nirvána, chiméra mírumilovné pohody v palestinsko-izraelských končinách.
Většina mediálních postav si netroufá vyřknout tak samozřejmou nedosažitelnost. Mezi výjimkami je Larry Elder, v Los Angeles v roce 1952 narozený černoch, publicista pracující v rozhlase a televizi, vystudovaný právník, absolvent prestižní Ivy League univerzity. Mám tu před sebou jeho esej s názvem Why There Can Never Be 'Peace in the Middle East.' (Townhall.com. 24.7.2014) - proč na Středním východě mír možný není. Odpovídá zřetelnou, každému poněkud fungujícímu mozku pochopitelnou větou: Nelze přece dosáhnout míru s druhou stranou, která otevřeně opakovaně usiluje o totální bezpodmínečné zničení svého protivníka. Jak by v takových podmínkách mohlo dojít v nějakému vyřešení čehokoliv?
Hamas, politický rival Fatahu, vítěz ve volbách v pásmu Gaza, se svým počínáním zasloužil o své označení jako teroristické organizace, hned v preambuli tzv. Covenant - svého slavnostního, nezpochybnitelném závazku - se uvádí s tímto ujištěním: "Izrael bude existovat pouze do doby, než ho islám vyhladí." Článek 3 popisuje povinnost všech muslimů: "Obávat se Alláha, třímat prapor džihádu vůči utlačovatelům." Článek 7: "Den soudu se nedostaví, dokud muslimové nebudou bojovat s židy a všechny je zabijí." Článek 13: "Palestina je islámské území.... Osvobození Palestiny je osobní povinností každého muslima, bez ohledu, kde se nachází."
Zrovna včera jsem v televizi sledoval interview s nejvyšším představitelem Hamasu a na otázku o ochotě, eventualitě připustit existenci Izraele, odpověď byla okamžitá a ovšem zcela zamítavá.
Jak se s protivníky s takovou mentalitou domluvit, o čem si povídat?
Izraelský premíér Ehud Barack, v porovnání se svými předchůdci ten nejvíc se mírumilovné holubici podobající, nabídl řadu maximálních jednostranných ústupků: totální opuštění Gazy svými židovskými usedlíky, vzdát se naprosté většiny území na Západním břehu Jordánu, dát Palestincům většinu arabské části Jeruzaléma, jež se stane jejich hlavním městem. Izrael bude souhlasit s likvidací židovských usedlostí, části Palestinců bude dovoleno se usadit v Izraeli a ti jiní obdrží finanční kompenzace.
Druhá strana bude muset splnit jen jeden požadavek: Yasser Arafat, dlouholetý vrchní velitel PAL (Palestine Liberation Organization) odmítne násilí proti Izraeli a uzná právo na existenci židovského státu. Na to Arafat nepřistoupil, čímž zahájil tzv. druhou intifadu - explozi násilí, jež v roce 2005 stála život víc než tisíce izraelských občanů.
- - -
Golda Meir, bývalá předsedkyně izraelské vlády, s oprávněním komandovat i slavné generály, proslula nejedním svým rčením. Za jedno z jejích unikátních a smutně pravdivých zůstává předpověď, že k míru dojde teprve tehdy, až Arabové budou milovat své vlastní děti s větší intenzitou, než s jakou nenávidějí Izraelce.
Takovou naději přirovnávám k výtečné karikatuře beze slov: dva kočárky s nemluvňaty a u každého voják..Jeden - ten izraelský - stojí před kočárkem, aby ho ochraňoval. Ten druhý, s bojovníkem Arabem, to má obráceně, za vozíčkem s nemluvnětem se skrývá.
Že by byl takový zbabělec?
Nikoliv. Ale disponuje jinými hodnotami. Raději děťátko obětovat, poněvadž se tím prospěje hodnotnému účelu. Děťátko se nejen jako mučedníček dostane do Alláhova objetí, ale náš účel, svatá kauza, nás mediálně mezinárodně posiluje - však porovnejme ztráty na obou stranách: stovka Palestinců v porovnání se zabitých Židů pět a půl. Zdůraznit disproporce mezi ztrátami vojáků a civilistů, s kamerou mířit zejména na děti, konzument před televizní obrazovkou takový rozdíl zcela určitě postřehne, jakož i nepřehlédne palcové titulky v novinách, a zamýšleného účelu dosaženo bude. A pramálo pozornosti se dostane tomu zásadnímu rozdílu priorit. Rakety Hamasu způsobí daleko míň škody nikoliv z důvodů ohleduplnosti, ale zásluhou izraelské schopnosti jejich naprostou většinu včas sestřelit. Je to naopak ta židovská ohleduplnost před útokem varovat civilisty v Gaze, aby opustili své příliš nebezpečné prostory. Muslimskou preferencí nadále zůstává odpalování raket ze škol a mešit, nebo se třeba těmi vlastními omylem trefit do vlastních cílů (případ zásahu hlavní nemocnice v Gaze, jakož i třetího největšího uprchlického tábora, 28.7.2014, http://www.wnd.com).
Náš fiktivní mimozemšťan by byl z této planety prchl už v roce 2006, poté co v Gaze volebního vítězství do parlamentu dosáhla kandidátka Miriam Farahat, matka šesti synů, známá jako "Matka boje." Tři synové zahynuli v boji za intifady. Takto částečně osiřelá zploditelka zareagovala videem pro svého dalšího syna, s instrukcemi jak zabíjet nepřátele a bez takového výkonu ať se domů nevrací. Syn svůj úkol splnil, podařilo se mu zavraždit pět židovských studentů. Další její syn zahynul v automobilu, v němž převážel raketu a strefilo se do něj izraelské letadlo. Matka Farahat oslavovala jeho smrt slovy: "Jsem tak pyšná. Přála bych si mít víc synů, takto je obětovat."
Přemýšlím o precedentu tak makabrozním a napadá mě jen jeden, o němž jsem se dozvěděl při psaní textu zabývajícím se druhou světovou válkou. V její závěrečné fázi japonské císařství vábilo sebevražedné dobrovolníky pro roli pilotů letadel, napěchovaných třaskavinami - jejich jméno kamikadze - doslova "vichr z nebes", k vděčnému zapamatování tajfunu v roce 1281, který zničil Kublajchánovu invazní flotilu. I když se podařilo sestřelit 90 procent takových útočníků dřív, než mohli doletět ke svému cíli, zbývající úspěšný podíl deseti procent vetřelců způsobil obrovské ztráty na zasažených amerických lodích. V tomto japonském případě dvacátého století ale došlo k důkladnému zádrhelu: hlava rodiny - manžel a otec tří dětí - se přihlásil jako dobrovolník, ale neuspěl, s odůvodněním, že je trojnásobný tatínek. Takové rozhodnutí zkrušilo jeho vlasteneckou manželku do té míry, že své tři děti utopila a tím se zbavila překážky, bránící, aby její manžel mohl realizovat své patriotické ambice a ona se pak mohla stát neméně patriotickou vdovou.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče