Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 285

V Lidových novinách vychází seriál „Češi v cizině“. Přečetl jsem si tam rozhovor s mladým leteckým inženýrem Petrem Krejčím o Thajsku, kde pracuje na letišti U Tapao. Jeho postřehy se mi líbily. Jednak máme stejnou profesi, jednak oba pracujeme v Thajsku, i když každý na jiném letišti.

Také jeho překvapilo počasí, když přiletěl. V Thajsku jsou tři roční doby: vedro, ještě větší vedro a zasr… vedro. To poslední období je od června do listopadu. Do toho vedra ještě pravidelně prší a na rozdíl od našich zeměpisných šířek se po dešti neochladí, pouze se ještě zvýší vlhkost. A to je právě teď. Chodit v poledne po betonu letiště kolem letadla je utrpením. A když ještě nosíte na sobě pár kilo navíc (jev, kterému se říká obezita), teče z vás jako z cedníku. Nechápu, jak je možné, že se místní kolegové nepotí. Když vidím kluky oblečené v triku s dlouhým rukávem a přes to ještě jedno s krátkým rukávem a na hlavách ochranné přilby, jak ve čtyřiceti stupních kutají v odbavovací hale zaschlé bahno po povodních, a to bez klimatizace a větrání, obdivuji je.

Odskočili jsme si na pár dní k moři. Tam bylo dýchatelno a pofukoval větřík. Liduprázdná pláž mě šokovala. Kilometry krásné písčité pláže a nikde nikdo! Bydleli jsme téměř na pláži a před hotýlkem byla veřejná jídelna, kde výborně vařili. Mělo to ale jednu vadu na kráse: při objednávání se člověk s nikým nedomluvil (jako ostatně tady všude) a jídelní lístek byl samozřejmě v thajštině, jak jinak. A tak jsem šel s kuchařem a objednal jsem si podle toho, co měli lidé na talířích. Podle něj všechno, co bylo něco zamíchané s něčím, byl salát, i když to bylo teplé, takže rozeznával salát a polévku! Salát mohla být i pečená ryba. Ve většině hospod vaří skvěle, i když mnohdy by asi náš hygienik zaplakal.

Rozhodně tady neplatí, že čím hezčí hospoda, tím lepší jídlo. Nejhorší blaf jsme dostali v hospodě s krásným interiérem a nás blbce neodradila ani cedule před hospodou psaná šílenou angličtinou, ani fakt, že v hospodě nikdo nebyl. Baba měla jenom jedno jídlo a byla to neuvěřitelná „šmakuláda“, jak říká pan Vaněk. Vypadalo to jako jídlo odvčerejška a v tom zamíchaná konzerva „vepřové ve vlastní šťávě“ té nejhorší kvality. Baba nám po pozření nechutné kejdy přinesla účet o třetinu vyšší, než byla cena jídla na lístku. Odmítl jsem to zaplatit a ona se mi ruka-noha snažila vysvětlit, že 45 bhátů stojí jedno jídlo, ale že tam bylo maso, tak musím zaplatit víc. Takovou drzost jsem nezažil ani na Václaváku v Praze. Masa tam možná bylo stopové množství, jestli tam vůbec nějaké bylo. Ale to skutečně byla výjimka, jinak jsme se všude najedli skvěle, až na hotelovou restauraci v hotelu Amari. Tam si hrají na americký bar, řve tam Presley a jídlo je tam předražené a nestojí za nic.

Do letoviska Hua Hin jsme původně chtěli jet vlakem. Ale po dvou příšerných zkušenostech bych thajské dráhy nikomu nedoporučil. Vagóny jsou neuvěřitelně špinavé, záchody nepoužitelné a jízdní řád je jen řada čísel, která nic neznamenají.Vlak se po vyjetí z Hlavního nádraží plíží šnečí rychlostí bidonvillem, chatrčemi vyrobenými ze starých sudů, prken a igelitu. Ovšem na střeše každého takového stavení bez tekoucí vody a záchodu je nejméně jeden satelit (většinou víc) a nejednou jsem viděl stát před chatrčí luxusní mercedes nebo BMW. Priorita hodnot je jiná, než já chápu.

Protože vlak stojí každých sto metrů, mohl jsem se „kochat“ pohledem na to, jak neuvěřitelně špinavé a otrhané děti třímají v ruce kouzelnou krabičku poslední generace a jezdí po displeji prstíky. Ve vlaku je několik tříd: třetí třída je špinavý vagon, vevnitř dřevěný, kde se po vás budou válet smradlaví a špinaví feťáci, druhá třída vlaku zvaného rapid, tedy něco jako rychlík, je stejný špinavý vagon, ale s vyřazenými sedačkami z letadla. V rychlosti rozdíl není, v ceně ano.

Když jsme vlak vzdali, rozhodli jsme se pro plán B. Ten spočíval v jízdě prostředkem zvaným minivan. To je mikrobus Toyota, čistý a rychlý a dopraví vás kam potřebujete za třetinu ceny vlaku.Jak říká můj šéf: „Kdyby sis chtěl skutečně užít vlak, musel bys být Thajec!“

Neuvěřitelný zážitek jsme měli, když před hotýlkem přepojovali dráty elektrického vedení. Samo vedení je již zážitek, ale když jsme viděli, jak mění sloup a přepojují na nový sloup kabely, bylo to jako v kině! Ve vedru lezli elektrikáři po sloupu jako opice, házeli si izolátory a spojky. Vední měli kupodivu bez proudu. Nakonec jim to malinko nevyšlo, tak kabely přivázali na strom, aby se neválely po zemi. Myslel jsem, že to ještě opraví, nikoliv, víra v Boha je přesvědčila, že se nic nemůže stát… Já jsem si musel na to nalít veselý kalíšek, protože jsem tomu nevěřil! Inu, zvláštní země, tohleto Thajsko!