Předchozí část tohoto tématu jsem ukončil informací o rekordně vysoké popularitě Baracka Husseina Obamy mezi americkými muslimy: 72 procent, v kontrastu s méně než poloviční podporou u ostatního obyvatelstva.
Je to popularita zasloužená. Ve svém projevu (28.6.2007) Obama přece prohlásil, že už nejsme národem křesťanů (ač aspoň formálně 75 % Američanů se za jakési křesťany pokládá), a téhož roku 2007 v interview s Nicolasem Kristofem, New York Times, pan president v arabštině, bez náznaku cizího přízvuku, odrecitoval výzvu k večerní modlitbě s ohodnocením jako "jeden z nejlahodnějších zvuků při západu slunce na světě". Táž hlava státu se svou chotí zve do Bílého domu své příznivce k muslimským oslavám. Při jedné příležitosti, jak zaznamenal žurnalista Allen Hunt (10.5.2010), došlo k paeans (český ekvivalent ve slovníku nenacházím - pouze definici
"a joyously exultant song or hymn of praise, tribute, thanksgiving, or triumph") - k velebení nádher islámu, "jednoho z nejnáramnějěích náboženství světa". (Dlužno dodat, že jediná cirklev - její hodnostáři, preláti - o islámu se vyjadřující jako o "náboženství míru", jsou právě křesťané.)
Zcela první interview se zahraničním zdrojem poskytl arabské al-Arabiya, se zdůrazňováním témat, posléze opakovaných v jiných jeho projevech, z nichž největšího ohlasu se dostalo jeho slavnostnímu řečnickému výkonu v Káhiře. Tam velmi zdůrazňoval velký vliv islámské civilizace na rozvoj a prosperitu Ameriky, aniž ale zpřesnil, jaké obohacení arabskými vědami a uměním měl na mysli. Touž velechválu, nikterak specifickou, vyjádřil při dalších příležitostech, například v tureckém parlamentu (6.4.2009).
Jiný postoj je zaujmut k jiným částem světa - zejména tomu západnímu. "Zdá se být víc příznivý vůči rivalům Ameriky než vůči jejím přátelům," poznamenává zpravidla výtečný The Economist (28.11.2009) v eseji "The Quiet American" v podtitulu s otázkou, zda Obamova diplomacie je subtle and strategic, or weak and naive. Ono "subtle" s výběrem alternativ "jemný, útlý, subtilní, důvtipný, bystrý, lstivý, tajemný, zákeřný".
Mezi nimi není ani jedno synonymum spřízněné s něčím sympatickým, příznivým, laskavým. Spíš vše v politicky korektní tradici "Blame America First". Ve svých projevech zpravidla započal kritikou vlastní země, její údajné arogance, nedostatku respektu. Tím rozhodně postižen nebyl Obamův předchůdce, George W. Bush, jenž svým přičiněním v boji proti AIDS v zemích třetího světa se zasloužil o záchranu více muslimských životů než kdokoliv jiný na světě.
- - -
V mezinárodním politickém systému je ovšem potřeba koordinovat diplomacii s vlastní realistickou silou (cooperation) a ochotou ji použít. Idealisté budou ovšem dávat přednost spolupráci (cooperation) před soutěží (competition). Dlužno si připomenout výrok pruského osvíceného monarchy Bedřicha Velikého, jenž diplomacii beze zbraní přirovnal k hudbě bez hudebních nástrojů. Takovou analogii by ovšem Obama s celým svým štábem spolupracovníků a poradců odmítl. Však zcela nedávno (květen 2014) poradkyně v záležitostech národní bezpečnosti ujišťovala izraelské představitele, že diplomacie je ta nejlepší cesta, jak přimět Írán, aby přestal se svým úsilím stát se atomovou mocností (a rovněž zanechal své opakované choutky zničit, permanentně Izrael ze světa vyhladit).
Kritici vyčítají Obamovi jeho přílišnou důvěru v řečnění, účasti na vrcholných shromážděních světových potentátů. Allen Hunt v textu "Barack Obama Chamberlain" (Townhall.com, 10.5.2010) charakterizoval Chamberlaina jako embodiment of appeasement - "ztělesnění ústupků, usmiřovaček". V třicátých letech tento britský premiér se těšil značné popularitě u velké části národa za své upřímné úsilí vyhnout se válce mírumilovnými ústupky Hitlerovi.
Při snaze o bezkonfliktní vyřešení problému se nemá plýtvat ultimáty. Obama dal ultimátum syrskému Assadovi, aby respektoval požadavek nepřekročit červenou čáru. Tu Assád překročil, varování ignoroval a vůbec nic se nestalo. Ovšem nejen Obamova prestiž, ale i celé Ameriky trpěla a leckdo zareagoval ve svůj a ovšem nikoliv ve prospěch Washingtonu.
Idealista s kuráží předělávat svět podle svých představ a přitom být zdrojem planých ultimat? Výsledkem je reakce na škále od ambiguity po contempt - od komplikované nezřetelnosti až směrem k pohrdání, zda že se v ringu objevil borec těžké či muší váhy. V roce 1936 Churchill charakterizoval tehdejší vládu premiéra Stanley Baldwina jako "těleso schopné se rozhodnout, že nic nerozhodne, unášet se větrem nezřetelností zdůrazňovaných cílů, být všemocné ve své impotenci".
Leckterý pozorovatel by Churchillův tak nelaskavý soud použil při hodnocení nynějšího stavu uvažování a počínání ve Washingtonu. Takže Obamovo rozhodnutí zbavit se Churchillovy busty jejím odesláním na britské velvyslanectví nepostrádalo svůj smysl.
Během předvolební kampaně v roce 2012, když Obama úspěšně usiloval o udržení své prezidentské funkce, v celonárodní televizním utkání jeho oponent Mitt Romney byl zesměšňován za svůj tehdejší předpoklad, že Rusko, jakkoliv posovětské, zůstává pro svět značným problémem, až bolehlavem.
Načež se ozval Putin Rasputin se svým teritoriálním nárokem a pak svižnou anexí Krymu - nikoliv miniaturní předělání evropské hranice, ale důkladný střet, ukrajinský konflikt s příznakem občanské války. Připomněl snad někdo Obamovi a tehdy tolik rozveseleným mediálním zdrojům se aspoň poněkud Romneymu omluvit ?
- - -
Slova versus činy, jak podstatné jejich rozdíly nezřídka zaznamenávat: V již zmíněné stati publikace The Economist s názvem "The Quiet American" Obama je přirovnáván k literární postavě Grahama Greena, která dychtí předělávat svět, jím ale podceňovaný, jak špatný že vlastně je.
Tolik idealismu bych nynějšímu nájemníku Bílého domu nepřisuzoval a posloužím jedním slovem: BENGHAZI. V den 11. výročí 11. září 2001, triumfálního úspěchu islámského terorismu zasáhnuvšího amerického satana v jeho domácím prostředí, došlo k události, kterou výtečná a statečná publicistka Mona Charen ve své stati nazvala AN AMBASSADOR DIED. OBAMA LIED. (Townhall.com, 2.10.2012) - že velvyslanec je mrtev a Obama lhal. Čtyři američtí nebožtíci, taková nepříjemnost zrovna v průběhu předvolební prezidentské kampaně, v jeho úsilí docílit svého znovuzvolení, nyní podstatně ohroženého. Však opakovaně ujišťoval, že al-Kájda už vlastně neexistuje, úspěšně ji rozdrtil.
Musela se najít záminka, jakkoliv nepravděpodobná, v této podobě: Synchronizovaný útok al-Kajdy, s použitím těžkých zbraní, se předělal ve spontální pozdvižení rozlícených mohamedánských mas kvůli jakémusi videu v Káhiře, vyrobenému v Kalifornii, které nikdo neviděl, poněvadž o něm nevěděl.
Ačkoliv zprávy o bedlivě plánovaném a uskutečněném útoku v Benghazi dorazily do Washingtonu během prvních 24 hodin, pět dní poté Susan Rice, Obamova velvyslankyně u OSN, v nedělním televizním vysílání u rovněž pěti zdrojů opakovala touž lživou báchorku, doprovázenou ujišťováním z nejvyšších míst jako například od Hillary Clintonové, ministryně zahraničních věcí, s ujišťováním národu a světu, že mýtičtí pachatelé - tvůrci potupného videa - budou lapeni a potrestáni. Nic společného s al-Kajdou, Obamou přece již důkladně likvidovanou.
Po téměř dvou letech pátrání, údajného autentického organizátora vražedné akce se speciálnímu komandu podařilo unést a do Ameriky za mříže dodat.
Dosud ale nikde ani slovo o postihu vládních činitelů, kteří tak důkladně a tak dlouho národu lhali.
Mezi nimi bych hodně marně hledal onoho idealistu, jenž se zrodil v imaginaci Grahama Greena.
KONEC
Dodatečné sdělení: Jeden den po napsání tohoto textu a před odesláním do redakce na Ukrajině v desetikilometrové výši došlo k sestřelení letadla Malajsie s 298 pasažéry, většina z nich Holanďané. Krátce před touto katastrofou mluvčí proruských separatistů se v televizním prohlášení holedbal, že se podařilo sestřelit ukrajinské vojenské dopravní letadlio a že v takové činnosti se bude pokračovat. Po katastrofě, jistěže neplánované, původní pyšné sdělení zmizelo z televizních obrazovek, nahražené jinou verzí, že pachatelem je ovšem Kyjev, ukrajinská strana, ruskými raketami si sestřelující cíle ve vlastním vzdušném prostoru.
Málokterá americká media si troufla zmínit se o kontrastu reakce Baracka Husseina Obamy - oné literární postavy idealisty dle Grahama Greena, v porovnání s Ronaldem Wilsonem Reaganem, jak ten zareagoval na sovětské sestřelení korejského civilního letadla KAL 007. Nynější tragedie nijak neovlivnila Obamův denní program odletět do New Yorku a tam mezi boháči mámit další fondy do stranické pokladny. Při takové příležitosti věnoval jednu minutu k vyjádření nesouhlasu s tím, co se stalo na Ukrajině.
K dalšímu shánění financí hned dál spěchal tento idealistický Nobelův laureát ceny míru, v Oslu mu udělené vděčnými Oslany.
Neoficiální stránky Oty Ulče