Neviditelný pes

CESTOVÁNÍ: Rimini

23.7.2014

Představa o Rimini prezentuje pro mnohé největší přímořské letovisko v Itálii s kilometry písčitých pláží v jednom z nejslavnějších lázeňských měst Evropy. Nekonečný pás písku při pobřeží, nekonečné řady lehátek a sytě barevných slunečníků vyrovnaných v pravidelných řadách od obzoru k obzoru. Nebe je nad nimi vysoké, tmavý proužek moře u země uzounký jak pentlička. Kontrastují spolu po celé délce, jako by neměly společný šev. V prolínání chladivých vln s břehem, stovky bosých nohou brouzdají tímto věčně živým korýtkem, aniž se ho kdy nabaží.

A zeptá se někdo, kde je Rimini, to jádro v kadlubu? V čem tkví jeho historie, která mu dala vzniknout? Na mapě znázorněný ostrůvek uprostřed nové zástavby. Přicházíte k němu parkem, podél opevnění, na jehož konci vás překvapí a uchvátí jedna z neslavnějších antických památek, Augustův oblouk. Dýchne na vás dva tisíce let Augustovy slávy, umění jeho velikosti, které přetrvalo do dnešních dnů.

Rimini

Vejdete do města, jejich kamenné domy rozpaluje slunce a už Leonarda da Vinci okouzlila Piniová fontána na náměstí Pizza Cavour. Málokterá žena si všimne piniové šišky na jejím vrcholu, ani se nepozastaví nad překrásným palácem Palazzo del Podesta ze 14. století, který vévodí tomuto náměstí a to jen proto, že tu momentálně sídlí trhy. Vyhlášené trhy. Jak pestré rajky se tlačí stánek ke stánku, každý navršený všemožným zbožím. Ráj pro oči a peněženky od děvčátek po stařenky. Procházejí kolem, prohrabávají se kdečím a zručně rychle odhazují, co jim nepadlo do oka. Jsou mistrné v rozhodování a mají svůj vkus. Stojím opodál a pozoruji jejich ruce, které v mžiku zhodnotí v prstech kvalitu, rozepnou každý zipeček, proslídí každičkou kapsičku. Opouštím je šťastné, že nakoupila každá pět nejkrásnějších kabelek a závidím jim tiše jejich nádherné štěstí.

To mě provází až k mořské zátoce, přes niž se klene původní římský most Ponte di Tiberio. Musím se zastavit. Kochám se tím klenotem, jeho pěti oblouky a žasnu nad počtem aut, které se po něm řítí tam i zpět. Pro pěší je po obou stranách uzounký chodníček z vyhlazených kamenů, které usazovaly pravděpodobně ruce otroků v letech 14 až 21 našeho letopočtu. Tentýž masivní, kdysi bílý kámen nahrazuje i zábradlí. Kráčím, co noha nohu mine a hladím ho jemně oběma rukama. Nelaskám jen kámen, ale vstřebávám i míru času, které nemohu uvěřit.

Ubírám se opačným směrem, mám namířeno k parku Felliniho. Doufám, že tam bude jeho socha nebo něco, co by připomínalo slavného rodáka. Nějakou náhodou jsem se dostala do přístavu, kde je možno obdivovat 27 metrů vysoký maják. Už od r. 1733 jeho světlo ukazovalo bezpečnou cestu lodím. Za 2. světové války byl zničen a nikdo, kdo není informovaný, by v něm nehledal repliku. Večer co večer se jeho světlo neúnavně zhasíná a rozsvěcí, i když si myslím, že už nenavádí do přístavu žádnou loď. Přesto nemohu jinak, než si připomenout Wolkerovu báseň a v duchu si šeptat jeho verše s očima upřenýma nahoru. V útrobí jeho ocelovém jen pro jednoho místo je… buď mnoho síly musí mít, buď mnoho hoře musí mít, kdo dovede sám proti moři zvedat štít.

V parku nenacházím po Fellinim ani jeho manželce žádnou památku. Nezbývá mi než se vrátit k mostu a vydat se přes dvě zátoky na místní hřbitov.

fellini grave

Vzala jsem si foťák a batůžek s pitím, svačinou a knížkou a vydala se na cestu ráno, než slunce spustí svou spalující výheň. Šla jsem pěšky a nikterak jsem nespěchala. V některém větším stínu jsem se posadila na lavičku, vyndala knížku, kousek jsem si přečetla, něco dobrého sezobla a pokračovala k mostu. Pak dál podle mapy jsem urputně pokračovala tou výhní ulicemi. V každém větším stínu jsem zakotvila na jednu kapitolu, pár loků vody a několik soust. Horko nehorko, zase jsem zmobilizovala síly a vykročila k cíli své cesty. Nějakou záhadou jsem se dostala na opačný konec hřbitova. Trvalo věčnost, než jsem ho obešla k hlavní bráně. Slunce stálo v zenitu a já se motala po silnici jako suchý list.

Federico Fellini

Než se stačím u hřbitovní brány zeptat, ochotný mladík opakuje po mně Fellini, přidá tumba a ukáže před sebe. Jsem u cíle. Zůstanu stát a klaním se. Nejen Fellinimu, ale i jeho ženě. Na zemi v mramoru čtu: Federico Fellini 20.1.1920 – 31.10.1993, Giulietta Masina 22.2.1921 – 23.3.1994 a Pierfederico Fellini 22.3.1945 – 2.4.1945. Málem mi vstoupily slzy do očí. Deset dnů starého synáčka vzali mezi sebe.

Blízko Rimini na statku byl Felliniho domov. Vyrostl tu jeho otec a Federico jako nejstarší ze tří dětí v něm trávil prázdniny. Po maturitě odešel do Florencie a na začátku války na univerzitu do Říma. Tam pracoval pro rozhlas, kde poznal svou ženu Giuliettu. Po válce se výhradně věnoval filmu. Do mého srdce se zapsal film Cabiriiny noci, které vzbudily ostrou kritiku a, jak už to bývá, vzápětí sklidily velký úspěch. Příběh důvěřivé, oklamané prostitutky, kterou zahrála Giulietta Masina, se mi hluboko vryl do paměti, že na něj nemohu zapomenout.



zpět na článek