No, nelekej se hned, vážený čtenáři, to já jen tak, co jsem nikoli zřídka slýchal v časech dětství svého a co se dnes přetransformovalo… avšak popořádku. Ještě že sestřelení malajsijského letadla nad východní Ukrajinou poněkud zastínilo dění na Blízkém východě: to by zase bylo lametací, jak bezohledně si počíná izraelská soldateska v pásmu Gazy, kolik už je nevinných obětí izraelské agrese a jak, vůbec a všeobecně, vším zlem v tom nepokojném koutě světa jest vinen zločinecký stát Izrael. Kdežto Hamás a podobné spolky… no dobře, někdy se ve svém spravedlivém hněvu drobátko unáhlí, ale pro nevýslovné utrpení palestinského lidu přece musíme mít pochopení.
Jak všechno skončí… ne, neskončí nic, ale jak může izraelská vyčišťovací akce pokračovat a čeho dosáhnout… bude, řekl bych, záležet na schopnosti Izraelců nedbat odsudků západních levičácko-liberálních kruhů, jimž je Izrael beztak už tradičně trnem v oku, a s nimi spjatých sdělovacích prostředků. Dokáže-li jim vzdorovat dost dlouho – odhadem tak měsíc či dva – mohou izraelské jednotky najít a zlikvidovat většinu podzemních tunelů, vyřadit z provozu zařízení k odpalování raket i jejich výrobny, pochytat či zneškodnit organizátory protiizraelského teroru, i když jistě ne všechny. Zdaří-li se to, potrvá dle vší zkušenosti dva roky, než Hamásu narostou nové hlavy, místo zlikvidovaných tunelů budou vyhloubeny nové, výroba raket k ostřelování izraelského území bude obnovena. Nezdaří-li se, couvne-li Izrael předčasně pod tlakem odsudků a rezolucí, může všechno začít nanovo za týden. Veškerá mírová vyjednávání pak, byť i kolem stolů nejkulatějších a nejpřednějšími státníky světa vedená, jest možno si strčit… ech, za klobouček, tak pravím a neobávám se, že bych se mýlil přespříliš.
Kde se vzalo ta zaťaté protivnictví? Proč nikdo nechce připustit logiku příčiny a následku? Byl zde nejdřív jakýsi palestinský teror a až reakcí něj byla ona tisíckrát kritizovaná ochranná zeď, či snad ne? Nebyly náhodou nejdřív jakési z území Gazy odpalované rakety a teprve pak izraelská reakce na tu skutečnost? A především, proč nikdo nebere v úvahu, že Arabové mohou sklidit sto a jednu porážku a nijak podstatně to jimi neotřese, pro Izrael se však jediný neúspěch rovná završení toho, co započal nemotora Hitler? Neráčili si vážení kritikové přečíst prohlášení palestinských osvobozeneckých hnutí, mluvící srozumitelně a nepokrytě o zničení Izraele? Nebo snad mají za to, že si jejich autoři dělají legraci? To si žádá vysvětlení.
Protižidovská zášť ovšem není nic nového. Sám si vzpomínám na zakyslé řeči o tom, jak jsou vším zlem vinni Židi, žhidáci (to žh je nezbytné k vyjádření té jisté otlemené poťouchlosti, stejně jako tehdejšími karikaturisty zálibně zobrazovaný okurkovitý frňák), kterýžto nepřítel lidstva tahá ze zákulisí za nitky politického dění a nečistými triky usiluje o vládu nad světem. Po jistých historických zkušenostech se dnes již projevy protižidovských vášní pokládají za nevhodné, byla však vynalezena znamenitá náhražka: křupanský, z módy vyšlý antisemitismus byl vystřídán o nic méně zaujatým, avšak uhlazenějším a intelektuálnějším antiizraelismem.
Stalo se módou salonů měřit výrazně dvojím metrem, přičemž vinou Izraele je skutečnost, že představuje výspu západního řádu ve svém chaotickém okolí. Můžeme si být jisti, že intelektuální salony by dnes byly nadšeně proizraelské, kdyby býval v té maličké zemi prohlášen socialismus a příslušnost k sovětskému bloku, což není tak vyšinutá představa, jak se dnes může jevit. Sionistické hnutí mělo ve svých počátcích silný náboj socialisticko-kolektivistický; ne náhodou se nejkomunističtější společenství moderního světa, kibuc, zrodilo právě mezi židovskými přistěhovalci do Palestiny. I předpokládali sovětští vůdcové, následováni svými československými ocásky, že se Izrael stane jejich předmostím na Blízkém východě, bránou do Středomoří. Dokonce přikázali československým ocáskům vyzbrojit rodící se židovský stát moderními zbraněmi, což je teď musí strašlivě štvát. Jenže otcové izraelské samostatnosti nebyli takoví blázni; spočítali si, jaké štěstí by asi kynulo jejich znovunalezené domovině pod Stalinovým komandem, a přiklonili se k Západu. Proto dnes musí Izrael vzdorovat dvojímu obklíčení: z jedné strany arabským revanšismem, z druhé vysoce vlivnou levicově intelektuální frontou Západu, jejíž naděje zklamal.
Výzev k nestrannému úsilí o urovnání izraelsko-palestinského konfliktu už bylo tolik, že by si je západní liberálové mohli napsat na tibetský modlicí mlýnek a pokaždé jím párkrát zatočit v povětří. Odolejme pro jednou pokušení nahlédnout jim do duší, kde se v nich to vášnivé zaujetí pro palestinskou věc vzalo, a zeptejme se: jak si, pánové, to urovnání představujete? Konkrétně a jmenovitě? Jak by mělo vypadat to nestranné úsilí? Kde přesně nalézáte onen bod rovnováhy, na němž by se zastavil palestinský hněv a vůdcové Hamásu by řekli dost, tohle nám stačí, nyní jsme dosáhli spravedlnosti? Nu, ušetřím vám zdlouhavé bádání. Poslechněme si, co tak vcelku otevřeně a upřímně říkají ty kamením házící a izraelské vlajky pálící postavy, jak nám je obden předvádí televize: pro palestinské bojovníky se jediný přijatelný výsledek šedesátiletého sporu jmenuje vygumování Izraele z mapy světa. Nahnání do moře. Konečné řešení židovské otázky, říkávalo se té věci svého času. Kdo k němu svými žvásty směřuje, měl by ozřejmit svůj postoj k osvětimským pecím. Otřásá-li se hrůzou při tom pomyšlení, měl by blíže vysvětlit, čím to, že se jeho citlivá duše nikterak neotřásá, vyslovuje-li se pro různá spravedlivá řešení, jak je nepokrytě žádá palestinský extremismus.
Na mou duši bych si někdy přál být Žid. Ne ani pro tisíciletou moudrost mojžíšského učení, ale pro tu skvělou možnost volného vyjádření, aniž bych byl hned opatřen nálepkou rasisty, xenofoba, pravicového extremisty a jinými podobnými, jichž má politická korektnost velkou zásobu. Židé mají v tom ohledu zvláštní postavení, neboť požívají respektu pro nevýslovné utrpení svého rodu, jehož zpochybňování je leckde (v Německu například) stíháno zákonem. Proti antiizraelismu zatím žádný zákon stanoven nebyl a snad by ani být neměl; zákazy jakkoli vyšinutých názorů bývají platné jako hrom v polici. Oč se však hraje v tom palestinsko-židovském mariáši, bychom vědět mohli a měli. Hraje se totiž i o nás, třebaže si to mnohý duch přespanilý nepřipouští či spíše odmítá připustit. Ostatně počkejme si na některé reakce na tento článek.
Hannover, 21. července 2014