HISTORIE: Vzrůst a pád Německa

Příšerné století: Kdo za to může?

Vkročili jsme do roku s posledním dvojčíslím 14 a teď navíc v půli července přesně po sto letech do poloviny cesty mezi atentátem v Sarajevu a vypovězením války. Tedy přesně stého výročí pádu Evropy a světa do propasti první globální katastrofy v podobě světové války. A tak se znovu a znovu rozebírá, kdo za to může, a opět můžeme být svědky německého či spíše teutonsko-germánského vyviňování se za vydatné pomoci nejrůznějších neněmeckých flagelantů. A nejsou to kupodivu jenom našinci z nejpokleslejší páchnoucí neonacistické stoky či spíše nazi-nostalgie s názvem GuideMedia nebo webu Náš směr Lukáše Beera, kteří dokáží vyprodukovat sebrané Hitlerovy projevy s mezititulky podsouvajícími čtenářům takové perly, jak lidumil Adolf Hitler myslel jenom na mír a myslel vše jenom dobře. Ovšem ti naši čeští na to nemají patent zdaleka sami a zde zvlášť stojí za zmínku flagelanti britští. Protože podíváme-li se na chronologii vypuknutí první i druhé světové války, či jak je tedy s rostoucím časovým odstupem čím dál tím více patrné, jediné třicetileté války s dvacetiletým nepovedeným příměřím, tak to byla právě Velká Británie, která v obou konfliktech vstupovala do války aktivně jejím vypovězením Německu 4. srpna 1914 a 3. září 1939. Zakládá to ovšem důvod, abychom Brity mohli považovat za agresory, jak se někteří snaživí „historici“ z toho snaží vyvozovat?

Rozmetání křehké mírové stavby v srpnu 1914 lze shrnout velmi stručně do těchto dat:

28. července - měsíc po sarajevském atentátu vyplněný horečnou diplomatickou aktivitou napříč Evropou - vypovídá Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Nato vyhlašuje 31. července mobilizaci ruské carské samoděržaví, ovšem netrpělivé Německo čekající již delší dobu na správnou záminku a po následné spěšné výměně dopisů mezi bratranci císaři německým Vilémem II. a ruským Nikolajem II. je to Německo, které vypovídá 1. srpna válku Rusku. Vykládá si totiž ruskou mobilizaci jako odpověď na rakouskou-uherské vyhlášení války Srbsku za již vyhlášenou válku. Německý generální štáb podle předem připravených a dopodrobna vypilovaných nástupních plánů spoléhá na pomalost ruské mobilizace a v souladu se Schlieffenovým plánem vypovídá 3. srpna válku Francii, kam hodlá vést z boku první hlavní nápor, a překračuje hranice Lucemburska a neutrální Belgie. Belgická vláda německou nótu vynucující si svolení s průchodem německých armád odmítá a začíná se bránit. Jakmile je tedy jasno, že neutralita Belgie (velmocemi smluvně garantována už roku 1837) byla flagrantně pošlapána, britský kabinet po vzrušené debatě odesílá do Berlína ultimátum požadující pod pohrůžkou vyhlášení války vyklizení belgického území do 24 hodin. Němci v čele s císařem Vilémem jsou zaskočeni, když po celý prázdninový červenec během zatím jen diplomatické krize bylo chování britského ministra zahraničních věcí sira Edwarda Greye do té míry nevyzpytatelné, že se vstupem Británie do války jaksi nepočítali.

Okrajově je takto skutečnost některými historiky přičítána také obecně dobře známé mnohoznačnosti angličtiny, kterou právě zmíněný sir Edward Grey přivedl k dokonalosti. Dle pamětníků tento dokonalý anglický gentleman hovořil tak vybranou oxfordskou angličtinou, že i jeho ctihodní kolegové z Dolní sněmovny občas měli problémy rozpoznat, co ministr vlády Jeho Veličenstva vlastně měl na mysli.

Císař Vilém na adresu Britů běsnil slovy: Mizerná kramářská holota…. …pro neutralitu, pro cár papíru … A 4. srpna přebírá německý vyslanec v Londýně Lichnowski (sám anglofil vysoce obdivující vše britské a ke své smůle nevědomky i zneužitý svými nadřízenými z Wilhelmstrasse, tedy německého ministerstva zahraničních věcí to pokládá i za svoji osobní porážku,) nótu s textem: Vzhledem ke skutečnosti, že německá armáda pokračuje v postupu Belgií a vláda Jeho Veličenstva neobdržela žádnou odpověď na svoji nótu z předešlého dne, má tedy za to, že od 23. hodiny 4. srpna je mezi oběma zeměmi válečný stav.

Fascinoval mne jeden britský historik, který vystoupil s neuvěřitelnou tezí a oslnivě logicky snad před dvěma lety dovozoval, že to byla chyba, že Francie s Ruskem mohly být bez zásahu malé britské armády do první bitvy na Marně hladce poraženy a že by se Evropa postupně s podstatně menším proléváním krve dopracovala k Evropské unii s dominancí Německa, k čemuž nakonec podle něj nyní stejně došlo! Ale jaksi jim uniká samotná Vilémova, na dnešní dobu neskutečná arogance a povýšenost, která se přenášela již od jeho předčasného nástupu na trůn v roce 1888 na celý národ; ta v těchto vývodech byla zamlčena. A nepotrestaná zrůdnost německých zločinů v srpnu 1914 v Belgii vypovídá víc než jasně o tom, kdo byl agresorem.

Německo, zaskočené belgickým odporem, opakovaně vnucovalo nešťastným prostým Belgičanům tezi, že jenom jejich nerozumná vláda má na svědomí jejich utrpení. A zřejmě aby tomu Němci dodali neotřesitelnou váhu, tak skoro v každé vesnici, kterou pochodovala početná německá vojska, hned zastřelili starostu, učitele a kněze a následně vylepovali tyto licoměrně lživé plakáty.

Již 4. srpna lehla popelem belgická vesnička Visé kousek od německé hranice za Cáchami; ohromení a vyděšení venkované byli vyvedeni ze svých domovů a postříleni s obviněním, že někdo na vetřelce vystřelil. Tedy 28 let před Lidicemi! Celkem se počet belgických obětí z počátku války vyšplhal na 5500 takto zavražděných. Potom byla mezi stovkami dalších zločinů také vypálena vzácná univerzitní knihovna v Lovani. Následně bylo 90 % belgického území až do října 1918 okupováno a na tom zbytečku probíhaly po čtyři roky ty nejkrvavější boje, zejména u Ypres a Paschendaele.

Ona expanze Německa započala vlastně již za Fridricha II. Velikého v 18. století. Tehdy se postupně vytvořil koncept tahu na východ, tedy Drang nach Osten, a nemalý podíl na tom mělo trojité dělení Polska na konci 18. století. Čtyři mapky s výmluvnými letopočty dokumentují osud Polska, které, což si dnes jen velmi málo lidí uvědomuje, následujících 123 let, tedy až do roku 1918 vůbec neexistovalo. To první dělení v roce 1772 měl na svědomí hlavně zmíněný pruský král Friedrich II. Veliký. Přesvědčil o tom carevnu Kateřinu a císařovnu Marii Terezii. A ta následující dělení proběhla už skoro samospádem také díky rozkladu a nefunkčnosti polské společnosti. Hanebný pakt Molotov – Ribbentrop ze srpna 1939 je někdy pro svoji podobnost nikoliv náhodnou uváděn jako čtvrté dělení Polska.

A Prusko následně expandovalo, pomineme-li jeho zničující porážku Napoleonem u Jeny a Auerstadtu v říjnu 1806, ze které ovšem pruská společnost a armáda vyvodila patřičné závěry a s koncem Napoleona o necelých deset let později zde už bylo nové, mocné a výkonné Prusko. Svých územních cílů dosáhlo pod vedením železného kancléře Otto von Bismarcka, který ve třech válkách (1864 dánské, 1866 rakouské a 1870-71 francouzské) vyřadil konkurenční mocnosti na kontinentu ze hry. A dalších devatenáct let pracoval už jenom na stabilizaci dosaženého stavu. Dle mínění zakomplexovaného (nedokonale vyvinutá jedna paže) a přitom ambiciózního mladého císaře Viléma II., který nastoupil na trůn v roce 1888 v pouhých 27 letech, Bismarck zestárnul s mírovými snahami, mezi něž patřilo dokonce i odmítání anexe Alsaska a Lotrinska při mírových jednáních v roce 1871, kterou prosadili všemocní vítězní vojevůdci na čele s Helmuthem Moltkem.

Nutno připomenout, že císařem se stal po svém otci Friedrichu Vilémovi I., tzv. němém císaři, který byl na císařském trůnu pouhých sto dní. V okamžiku úmrtí svého otce Viléma I., který se dožil velmi vysokého věku, totiž sám spěl nevratně ke smrti, když trpěl rakovinou hrtanu. Jinak dlouholetému korunním princi, který u Hradce Králové v roce 1866 velel 2. pruské armádě, která rozhodujícím způsobem přispěla k drtivé porážce Rakušanů.

Prvním slavným činem mladého císaře Viléma bylo, že se starého Bismarcka zbavil (1890) a svým způsobem si byl nadále vlastním kancléřem. Žádný z jeho dalších kancléřů na rozdíl od Bismarcka už nevystoupil z císařova stínu. Sjednocené Německo fungovalo nadále pod pruskou taktovkou, byť i nadále přetrvávaly uvnitř Německého císařství autonomní království, vévodství a knížectví jako Bavorsko, Sasko, Hannoversko, Hessensko či Würtembersko s vlastními panovníky, dvory i armádami, pouze rychle se rozvíjející válečné loďstvo bylo společné německé.

Císař Vilém podněcoval nepřetržitě po celé čtvrtstoletí své poddané k další expanzi, tedy hospodářské a zejména koloniální. Což pochopitelně znělo lákavě podnikatelským kruhům, kterým byl kontinent už těsný. I toto byl jeden z důvodů císařova tlaku na odstoupení Bismarcka, protože ten se jako kancléř stavěl k další koloniální expanzi vlažně. Přitom v Africe sice dokázali kolonizovat dnešní Mozambik, Tanzánii, Rwandu, Burundi, Namibii, Kamerun, Togo a další řadu držav v Tichomoří a Číně, ale bylo jim to stále málo. Císař, jehož vzorem a současně předmětem závisti byl nepřetržitý úspěch britského impéria (byl nemilovaným vnukem královny Viktorie), pochopil že k tomu musí mít silné válečné loďstvo. Oslnily jej spisy uznávaného amerického námořního teoretika kapitána (na odpočinku potom admirála) Mahana a od roku 1890 začala pod vedením admirála Tirpitze, disponujícího takřka neomezenými prostředky, výstavba mocného loďstva.

Císař vzletně hovořil o tom, že „neustane, dokud nepřivede německé loďstvo na úroveň britského“, či jindy že „Německo se musí zmocnit Neptunova trojzubce“. Ani nejmírumilovnější obyvatel britských ostrovů nemohl nedbat této hrozby a od počátku 20. století vypukly nevídané námořní zbrojní závody. Britská vláda přijala program „dva založené kýly k jednomu“, čímž dala najevo, že nehodlá nechat námořní sílu Royal Navy přečíslit Německem. Již předtím platila v Británii doktrína, že Royal Navy musí být silnější než dvě další spojená loďstva dohromady. V těchto závodech sehrál od roku 1912 významnou roli Winston Churchill, který byl jmenován Prvním lordem admirality a s energií sobě vlastní přispěl k výtečné připravenosti Británie na moři.

Zkrátka v roce 1914 byla dle H.G. Wellse německá říše připravena k obrovskému dobrodružství. Francouzi byli dle mínění Němců v úpadku, ruské samoděržaví po hanebné porážce ve válce s Japonskem 1904-5 zaostalé a nevýkonné a Britové příliš zaměstnáni jinde po zeměkouli. Celá říše, podnikatelé a vynálezci, akademici, učitelé mladé generace i mládež, ti všichni byli nažhaveni k velkému a slavnému dobrodružství jako dobře trénovaný sportovec před vrcholným závodem. Němečtí generálové na čele s méně jakostním klonem slavného Moltkeho z předchozího století – jeho synovcem téhož příjmení - a s vydatnou podporou jejich rakouského spojence a obdivovatele Conrada von Hötzendorfa, náčelníka rakousko-uherského generálního štábu, byli přesvědčeni, že lepší příležitost se už nenaskytne. Ti, kteří se tak nadšeně v létě 1914 do války hrnuli – a bylo to zejména v Německu prakticky všechno obyvatelstvo - netušili, že ten konflikt bude tak příšerný, tak vyčerpávající, že vlastně budou stát u počátku mocenského úpadku Německa. Územní rozsah německé říše v období od roku 1871 do roku 1919 dosáhl svého vrcholu a od Versailleského míru, podepsaného v den slunovratu roku 1919, se už jenom zmenšoval.

Mohou tedy mírotvorci z Pařížské mírové konference za to, že za pouhých 21 let vypukla válka druhá? Určitě ano. Americký prezident Woodrow Wilson se přeplavil do Evropy s bezbřehým idealismem a novými pojmy jako sebeurčení národů. Nakonec nejvíce energie investoval do ustavení Společnosti národů, do které nakonec USA ani nevstoupily, protože Senát Spojených států presidentovi podtrhl nohy a Versailleskou smlouvu neratifikoval. Konferenci předsedal takřka osmdesátiletý francouzský premiér „Tygr“ Georges Clémencau, který ke zděšení všech nárdohospodářů prosadil pro Německo neúnosné válečné reparace, které poražení nebyli s to nikdy splatit a uvrhly je do bídy a zmatků. Italský ministerský předseda Vittorio Orlando bojoval, seč mohl, za nemalé územní zisky naslibované mu Británií a Francií za vstup do války proti Rakousku-Uhersku a na jeho úkor v tajných londýnských dohodách z roku 1915 a nakonec konferenci rozhořčen opustil; mírovou smlouvu potom podepisoval italský zahraniční ministr baron Sidney Sonnino. Konečně britský ministerský předseda David Lloyd George se snažil balancovat mezi všemi.

A byli to opět zejména tehdejší britští flagelanti, kteří již ve třicátých letech litovali onoho tak negentlemanského a pro Německo nespravedlivě krutého míru. Tím přispěli k počátku nebezpečné politiky usmiřování a následně nástupu Hitlera a nacismu k moci. K jednotlivým postupným krokům demontáže versailleského systému pouze neúčinně protestovali, a tak zatím ještě slabá armáda Hitlerovy Třetí říše překročila v roce 1936 vojensky Rýn bez odpovídající odezvy. Versailleská smlouva, omezující německé branné síly v počtech i druzích zbraní i samotné německé vojenské přítomnosti na západ od Rýna, byla tímto roztrhána a Německo zavedlo znovu všeobecnou brannou povinnost spolu se spuštěním ambiciózních zbrojních programů. Britové přímo sebevražedně svolili k růstu německého loďstva na 35 % britského a v ponorkách, Versailleskou smlouvou zcela zakázaných, dokonce přistoupili na paritu s ponorkovým loďstvem německým. V březnu 1938 Adolf Hitler připojil k Říši Rakousko a na přelomu září a října téhož roku dostal na stříbrném podnosu pohraniční území Československa včetně draze budovaného pevnostního systému.

A historie se po pouhých jedenadvaceti letech opakovala. Předseda britské vlády, u nás tak opovrhovaný a nenáviděný Neville Chamberlain ověnčený hanebnou Mnichovskou dohodou v březnu 1939 po okupaci zbytku Československa, konečně prozřel, provedl politický veletoč a poskytl záruky Polsku. Ke zděšení svých generálů. Poněkud váhavě sledován Francií. A proto ono druhé britské vyhlášení války Německu. Ale to až třetí den, kdy už padaly nešťastným Polákům bomby na hlavy.

Výchozí podmínky třetí, tedy hitlerovské říše byly v podstatě o něco horší než před pětadvaceti lety, ovšem na druhé straně s větším náskokem ve zbrojení a výcviku včetně uplatňování zcela jiné, modernější vojenské doktríny s masovým užitím tanků a jejich letecké podpory, která vešla do dějin jako Blitzkrieg, tedy blesková válka. Bylo třeba ještě rozsáhlejšího konfliktu, daleko větších obětí a tentokrát takřka totálního zničení Německa, aby tento dobyvačný duch byl konečně vymýcen. Podíváme-li se znovu na mapu Německa po Versailleském míru z roku 1919, můžeme porovnat tehdejší změny s dnešním, byť sjednoceným Německem. Odsun Němců z našeho, jenom ve své severní části správně nazývaného sudetského pohraničí, které navíc s výjimkou let 1938-1945 nikdy říšskoněmecké ani nebylo, je ve srovnání s celkovým rozsahem německých územních ztrát a přesunů obyvatelstva jen menším dílem.

Dnes, sto let od začátku prvního dílu světového konfliktu a takřka sedmdesát let od konce jeho druhého dějství, snad lze už pomalu a opatrně bilancovat. Ano, bylo potřeba za strašlivou cenu a obětí takřka naprostého zničení a úplného podrobení Německa, aby bylo možno budovat nový mírový svět se zcela novým, nevýbojným a demokratickým Německem. Snad se to už konečně podařilo a dále daří. A recept? Na rozdíl od vize Clémencauovy blahobyt. Jedno dítě v rodině, plné ledničky a mercedes v garáži. Nutno ovšem otevřeně přiznat, že se o to vydatně po válce zasloužili přeživší Němci sami a zpočátku, hlavně při odstraňování trosek, především německé ženy, z dost velké většiny osamělé. Svou příslovečnou pílí a cílevědomostí a v mantinelech vymezených vítěznými mocnostmi budovali Němci nové Německo na troskách toho starého. Skutečnost, jak rozdělení Německa do sféry sovětského a západního vlivu dokonale demonstrovalo životaschopnost protikladných politických systémů, totality proti demokracii, byla po čtyřicetipěti letech víc než výmluvná. V daleko větší míře je to dodnes viditelné na Korejském poloostrově, ale to už je jiná kapitola.

Opravdu rozum zůstává stát, kam tento po staletí tak vyspělý, tvořivý a vysoce kulturní národ, tedy jeho předchozí generace, daly tak krátce po krvavé zkušenosti první světové války před osmdesáti a devadesáti lety rozum, když masově uvěřily a následovaly slepě Adolfa Hitlera, tohoto zlopověstného génia průměrnosti.

Zdroj: H.G.Wells, Dějiny světa, Praha, 1936