Nikoli protievropští populisté, nýbrž eurofederalisté představují pro EU největší riziko
Člověk se definitivně rozhodl pro čirou abstrakci, napsal Hermann Broch ve slavném románu Náměsíčníci. Upínání se k abstraktním schématům a odvrat od konkrétní zkušenosti považoval tento spisovatel již ve dvacátých letech minulého století za jeden z projevů krize modernity a rozpadu hodnot. Kdo sledoval, jak téměř na den sto let poté, co Gavrilo Princip spáchal atentát na habsburského následníka trůnu, Evropská rada složená z premiérů členských zemí EU nominovala Jeana-Clauda Junckera na předsedu Evropské komise, mohl vidět, že dnešní evropskou politiku vedou podobní náměsíčníci, jaké ve svém díle popisoval Hermann Broch.
Stejně jako si málokdo v prvních dnech po sarajevském atentátu v roce 1914 dokázal představit, že tamní výstřely povedou ke čtyřem letům válečných masakrů, po nichž bude následovat druhá a ještě mnohem děsivější válka, ani dnes se skoro nikdo vážně nezabývá tím, co všechno se v posledních týdnech v Evropské unii odehrálo a jaký zásadní zlom představuje Junckerova nominace nejen pro vztah Unie a Spojeného království, ale evropskou politiku obecně.
Pokus o ústavní převrat
Na první pohled je situace jednoduchá, protože článek 14 Lisabonské smlouvy stanoví, že Evropský parlament „volí předsedu Komise“. Když před eurovolbami přišli sociální demokraté v čele s předsedou europarlamentu Martinem Schulzem s myšlenkou tzv. čelných kandidátů (Spitzenkandidaten) a postupně ji převzaly i ostatní parlamentní frakce, nevěnoval jí v EU prakticky nikdo pozornost, protože vypadala jen jako další simulakra demokracie na evropské úrovni. O to větší překvapení panuje nyní v mnoha evropských hlavních městech, když se ukázalo, že tato myšlenka je ve skutečnosti pokusem o ústavní převrat v Unii.
Předsedu Komise totiž dosud vybírala Evropská rada složená z předsedů vlád členských zemí. Legitimita předsedy tak měla dva zdroje, a to demokraticky zvolené vlády členských zemí a absolutní konsenzus rady ohledně kandidáta. Oba tyto zdroje jsou však nyní otrávené. Poprvé v dějinách EU se na jménu kandidáta rada jednohlasně neshodla a demokratická legitimita odvozovaná od národních vlád je také zpochybněna poté, co si parlament vyložil článek 14 tak, že volba je jeho svrchovanou pravomocí a Rada je povinna nominovat kandidáty, kteří vzejdou z útrob parlamentu. Neshoda v Evropské radě není žádná katastrofa, přestože tento konkrétní incident velmi pravděpodobně znamená počátek odchodu Spojeného království z EU, a tím jen potvrzuje tradiční neschopnost Německa v mezinárodní politice. Naproti tomu myšlenka, že Evropský parlament může Komisi diktovat její složení, může paradoxně Unii zcela delegitimizovat a rozložit.
Největší riziko pro dnešní Unii tak paradoxně nepředstavují protievropští populisté, ale eurofederalisté, kteří již čtvrt století a přes stále rostoucí odpor občanů Unie usilují o vybudování evropského státu, který by imitoval instituce a procesy fungující na úrovni ústavně demokratických zemí EU. Nynější pokus o uchopení moci v Unii jejím parlamentem ruší zavedenou rovnováhu tzv. mnoho úrovňového vládnutí – multilevel governance – a namísto ní se odvolává na svou demokratickou legitimitu jako základní stavební princip EU a zdroj její politické mobilizace. Ve snaze modelovat Evropský parlament podle vzoru národních parlamentů zašel nejdál kandidát evropských sociálních demokratů Martin Schulz, který dokonce prohlásil, že pokud jeho frakce vyhraje volby, tak si do Komise vybere také levicově orientované komisaře.
Evropský parlament, jehož reprezentativní i legislativní funkce jsou ve srovnání s národními parlamenty mnohem omezenější, však není místem evropské politické mobilizace a volba předsedy Evropské komise je toho výmluvným důkazem. Na voličský protest proti současné politice EU i národních vlád, jehož výsledkem bylo například vítězství Národní fronty ve Francii a nevídané posílení protievropských stran při slabé účasti těsně nad čtyřicet procent, odpověděl takto zvolený parlament tím, že za příštího předsedu Komise prosadil muže ztělesňujícího diktát evropské politiky škrtů a úspor, která obětovala celou generaci na jihu Evropy destruktivním účinkům eurozóny. Politická mobilizace vystřižená podle tohoto vzoru tak neznamená tolik potřebnou demokratizaci unijních institucí, ale naopak pokračování dosavadní politiky, jejíž součástí je cynické přehlížení rostoucího napětí a protestů proti Unii jako takové.
Poučení z Tindemansovy zprávy
Současná snaha eurofederalistů učinit z Evropského parlamentu politický orgán, který by fungoval jako parlamenty členských zemí, představuje experiment, jakého je schopen jen člověk „tíhnoucí k abstrakci“ a ignorující zcela konkrétní otázky, jak a koho tento reprezentativní orgán ve skutečnosti zastupuje.
Když v roce 1975 publikoval tehdejší belgický premiér Leo Tindemans komplexní zprávu pro Evropskou radu, která do obecného povědomí vešla jako tzv. Tindemansova zpráva, mimo jiné v ní varoval před unáhlenými pokusy vybudovat federální evropský stát. A když se po dvaceti letech tento přesvědčený stoupenec evropské integrace k popisovaným problémům vrátil, konstatoval, že v roce 1995 jsou podmínky pro evropský federalismus mnohem horší než v minulosti.
Po dalších dvou desetiletích je patrné, že posedlost federální státností dnes bezprostředně ohrožuje evropskou jednotu. Tragédie moderních evropských dějin ovšem připomínají, že stát není samospasitelná instituce a federalisticky dělená moc není lékem na současnou evropskou krizi, jejíž hloubku mnozí stále ještě nejsou schopni domyslet.
LN, 1.7.2014
Autor je právník a VŠ pedagog