V mnohaletém konfliktu mezi Židy a Araby se střetávají dvě zcela odlišné kultury. Rozdíl mezi nimi opět vystoupil do popředí v událostech posledních týdnů.
Na první pohled je rozdíl mezi vraždou tří židovských studentů a vraždou arabského mladíka pouze kvantitativní. V obou případech přece vraždila nacionalistická, rasová či etnická nenávist, nemají si tedy navzájem co vyčítat. (Na zásadu spravedlivé odplaty „oko za oko“ se v tomto případě odvolávat nelze, neboť za trojnásobnou vraždu zde pykal pouze jeden, a to ještě nevinný.) Přece však tu existuje rozdíl daleko podstatnější.
Vrahy tří židovských studentů oslavuje palestinská populace jako „hrdiny odporu“; president Abbás jejich čin sice formálně „odsoudil“, ale všichni vědí, že to je jenom povinné gesto diktované ohledem na světovou veřejnost, že jednotnou vládu ve spojenectví s teroristickým Hamásem to ani v nejmenším nenaruší. Skutečnou příčinou všeho zla je totiž podle palestinské propagandy izraelská okupace, a hrdlořezové Hamásu jsou tudíž vlastně bojovníky za svobodu! Budou-li dopadeni, čeká je nanejvýš „fešácký kriminál“ (trest smrti v izraelském právu neexistuje) a štědrá renta z palestinské státní pokladny, hojně dotované i z EU. Příliš horlivou spolupráci palestinské policie na dopadení vrahů tedy čekat nelze.
Izraelská veřejnost naproti tomu odsoudila pomstu na Abu Khdeirovi s nefalšovaným rozhořčením. Pachatelé byli izraelskou policií dopadeni obratem ruky a spravedlivý trest je nemine, neboť „zákony platí pro každého“, jak připomněl předseda vlády Netanjahu. Pomstychtivé vášně nejsou trpěny a vojáky, kteří je šířili, vsadila armáda za mříže. Také k dešti raket a granátů z území Gazy se staví až nepochopitelně zdrženlivě, jako by stále čekala na nějaký opravdu pádný důvod k pádnější odpovědi.
Zatímco nedávná vražda tří židů (i dřívější vraždy stovek jiných) a neustávající ostřelování jižního Izraele raketami jsou pro Palestince „legitimním projevem odporu k okupaci“, kvůli smrti Abu Khdeira si Abbás stěžuje na izraelskou vládu div ne u Rady bezpečnosti OSN a vyhrožuje další intifádou.
Když se potvrdila smrt tří unesených židovských studentů, nemusel se žádný Arab skrývat před rozvášněnými davy volajícími po pomstě, Izraelci nesli svůj žal důstojně a pietně, zatímco Palestinci oslavovali a tančili na ulicích. Nikdo ze židů nejásá a netančí, když se obětí nerozumné odvety stal nevinný palestinský chlapec, spíš se za jeho vrahy stydí, jak se dá vyčíst z diskusí na zpravodajských serverech.
V blízkovýchodním konfliktu se kultura života střetává s kulturou smrti. K té druhé se kdysi otevřeně přihlásil Usáma bin Ládin, když Západu vzkázal: „Zvítězíme, protože víc milujeme smrt než vy život.“ Muslimští šáhidové životem pohrdají, vždyť je podle koránu čeká odměnou rajská blaženost. Židovská vláda jde v úctě k životu tak daleko, že raději propustí z vězení tisíc teroristů, než by obětovala jednoho Šalita. Tohle muslim nikdy nepochopí, ale ochotně toho využije. Kdyby byl jeden z unesených nestihl odeslat mobilem zprávu a nezkazil tím Hamásu báječný obchod, mohli všichni tři zůstat naživu jako Šalit a nemusel zemřít ani Abu Khdeir.
Co myslíte, která kultura má větší šanci přežít?