HISTORIE: 1914 (6)

Italští legionáři přišli domů plně ozbrojeni

V určitém modelu se i v Itálii, opakuje historie známá z Ruska, Srbska, Francie atd., kde byli Češi, ale i pročeskoslovenští Slováci považováni nejprve za příslušníky nepřátelského státu a teprve později, po dosti dobrodružném a spontánním vzniku České družiny v carském Rusku, Roty Nazdar ve Francii a bojů českých dobrovolníků v řadách srbské armády, se pohled na Čechoslováky měnil.

Zároveň však musely řešit italské orgány skutečnost, že ti samí Češi, co přebíhali k Italům anebo se nechávali záměrně zajmout, byli krajané zuřivě a velice statečně a úspěšně bojujících Čechů na straně Rakouska, zvláště na bojištích v Julských Alpách. (Další podrobné informace o bojích českých pluků na italské frontě poskytuje např. bakalářská diplomová práce Elišky Papcunové !Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války 1915-1917". Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta- Historický ústav.)

V Itálii tak vzniká Československá divize ve složení 31., 32., 33. a 34. čs. střelecký pluk, později v září je doplňuje i 35. střelecký a 39. výzvědný pluk. V polovině srpna 1918 byla čs. divize přesunuta na frontu do prostoru mezi Gardským jezerem a řekou Adiží. U Lago di Garda naleznete u města Arco pomník zahynulých československých legionářů, nalézá se na stejnojmenné ulici (více zde). Úsek Altissimo byl jedním z nejdůležitějších bodů fronty 1. armády. Československá divize zde vystřídala italské alpinisty a zahájila svou první bojovou činnost. Velké boje svedla u masivu Monte Baldo za udržení kóty Doss Alto. Při obranné a útočné činnosti zemřelo 7 mužů a 1190 jich bylo zraněno. Bohužel při této operaci také padlo do rakousko-uherského zajetí pět legionářů. Čtyři z nich byli neprodleně dne 22. 9. 1918 ve Via Prabi poblíž Arca popraveni.

Celkem došlo k nasazení 9 rot po celé italské frontě, od švýcarských hranic až po údolí řeky Pád a v červnu 1918 sdružovaly přibližně 1600 dobrovolníků. Činnost výzvědných rot byla pro jejich příslušníky velmi nebezpečná, neboť v případě zajetí jim hrozil trest smrti oběšením za velezradu. Tento osud také postihl 28 rozvědčíků. Italové dodnes opatrují hroby našich legionářů. "Zvon padlých" na hradě Rovereto oznamuje zvoněním každoročně 28. října, že v Itálii padli českoslovenští legionáři. Že místa jejich posledního odpočinku (Arco, Foligno, Santa Dona di Piave, Udine, Rivo, Oderzo, Piavono, Monte di Garda, Spiazzi a další) jsou navždy spojena se vznikem Československé republiky.

Popravy v Itálii (foto poskytl Jeffery Vejr)

V Itálii popravení legionáři mají svůj dlouho polozapomenutý a za bolševiků téměř tajený památník v Praze na Olšanských hřbitovech za pohřebištěm vojáků z 1. světové války. V roce 2014 byly konečně zahájeny jeho důkladné opravy.

Piava, výhled do údoí Adiže - 39. legionářský pluk

Do legií v Itálii bylo postupně zařazeno téměř 20 000 mužů, z nichž 350 padlo. Na italské frontě se bojovalo v horách i na ledovcích, ale i v údolích řek. Na západě dodnes téměř neznámá a u nás polozapomenutá fronta byla stejným mlýnkem na maso jako slavná západní fronta.

Italská fronta 1917

Od prosince 1918 byla jednotka repatriována do osvobozené vlasti (od jara 1919 byli vráceni i zajatí domobranci). Čekalo je ovšem nové válečné střetnutí - nejprve lehké střety s vojenskými oddíly Volkswehru, sudetoněmeckou policejní organizací Sicherheitswehr a někde i dělnickými oddíly "Rudá obrana" (Rote Webe) separatistického vzdorostátu Deutschböhmen (ten se prohlásil nejprve za součást Německého Rakouska a následně usiloval o připojení k Německé říši, jeho hlavní síly však kapitulovaly do prosince 1918), ale hlavně s Maďary o Slovensko.

Pro vývoj ve vznikající ČSR bylo mimořádně významné to, že Italové nechali odejít domů československé legionáře včetně zbraní, munice a k přepravě použít svých - italských - vozidel. Italské klobouky s typickými péry na hlavách našich legionářů měly takovou váhu, díky čemuž Sudetští velkoněmci i Rakušané znali jejich bojové kvality, že často stačilo, aby se objevili a většina ozbrojených německých sil provincií Deutschböhmen se vzdala bez většího boje či kapitulovala rovnou - například Znojmo, Liberec atd.

Rakouská armáda tak povoláním Čechů do své armády vlastně nechtěně dodala a vycvičila nejlepší a v bojích zocelené čs. jednotky.

Zahraniční krajané byli od počátku vysloveně protirakouští. Význačnými odpůrci monarchie byli od počátku rodáci v Rusku, Srbsku a Francii, ale také v anglicky mluvících zemích.

Dá se říci, že nadšení pro vybudování nového svobodného státu – Československa - mělo u našinců v zahraničí obrovskou podporu. Jak to vše celé probíhalo, naleznete nejlépe na stránkách : Klubu přátel pplk. Karla Vašátky. 2 roty, 1. československého střeleckého pluku.

Zde jsem vybral jen několik ukázek časového postupu :

3. 1. 1915 – Založeno Sdružení československých spolků ve Švýcarsku na konferenci švýcarských Čechů v Bernu. Sdružení podporovalo myšlenku obnovení české samostatnosti.

6. 1. 1915 – Byla zřízena záložní jednotka České družiny.

24. 1. 1915 – Českoslovenští dobrovolníci z Anglie se připojili v zákopech u Remeše k francouzským starodružiníkům

18. 1. 1915 – Do České družiny vstoupilo nových 250 československých dobrovolníků z řad rakouských zajatců. Tito dobrovolníci byli postupně zařazováni k jednotlivým rotám

6. 1. 1916 – Byla vydána resoluce druhé veřejné schůze argentinských Čechů v Buenos Aires vyslovující se pro československou samostatnost.

10. 1. 1917 – Dohodové státy uznaly ve své odpovědi na nótu amerického prezidenta Wilsona z 23. 12. 1916 požadavek osvobození malých národů. Za jeden z cílů války bylo stanoveno i osvobození Čechů a Slováků.

17. 1. 1917 – Proběhla ustavující schůze v zajateckém táboře v Santa Maria Capua Vetere u Neapole, při které vznikl Československý dobrovolnický sbor v Itálii. Sbor se stal prvním ohniskem československé revoluční akce v Itálii.

. 7. 1. 1918 – Vydáno ve Francii všeobecné nařízení o zřízení samostatné československé armády.

19. 1. 1918 – V Cognacu ve Francii byl z české setniny vytvořen 21. československý střelecký pluk, který se stal první a základní jednotkou československé divize ve Francii.

10. 3. 1918 – Počátek bojů u Bachmače mezi 4., 6. a 7. československým střeleckým plukem a německými jednotkami. Boje probíhaly ve dnech 10. 3. – 13. 3. 1918. Československé jednotky zadržely přesilu německých vojsk a zajistily odchod československého vojska na východ. 12. 3. 1918 byl odražen poslední německý útok a následující den projel Bachmačí poslední československý vlak. V bojích bylo poprvé nasazeno československé dělostřelectvo, padlo 45 československých vojáků, 210 bylo zraněno a 41 se stalo nezvěstnými.

Čeští a slovenští krajané v zámoří podporovali od počátku československý odboj morálně a finančně (např. americké České národní sdružení nebo Slovenská liga) i osobní účastí. Velká část krajanů vstoupila, jak jen to šlo, do vojenských řad a bojovala v armádách Dohody. Toto nadšení pro vznik samostatného Československa bylo velice rozšířené. Zapojit se do války proti nenáviděnému Německu a Rakousku však nebylo bez problémů.

London Czech Commitee působící ve Velké Británii nabídl již v roce 1914 vstup československých dobrovolníků do britské armády. Byl však anglicky "zdvořile" odmítnut. "Podivní" cizinci byli podezřelí. Část Čechů byla dokonce internována jako "Rakušané". Britská vláda počítala až do začátku roku 1918 s tím, že je nutno udržet Rakousko-Uhersko pro zachování mocenské stability v Evropě. Angličtí krajané proto vstupovali do francouzské Cizinecké legie a později od roku 1917 do československých útvarů ve Francii. Několik set Čechů s britským občanstvím sloužilo v regulérních britských jednotkách.

Vláda USA nedovolila vybudování čs. vojenských jednotek (až do začátku r. 1918 také USA počítaly se zachováním Rakouska-Uherska) a umožnila pouze odjezd části dobrovolníků do Francie a Kanady. Z USA odjeli čeští a slovenští dobrovolníci do Francie, kde jich téměř tři tisíce vstoupily do 21., 22., ale zejména pak do 23. čs. střeleckého pluku.

Ani vstup USA do války v roce 1917 tuto situaci výrazně nezměnil, proto čeští a slovenští krajané sloužili převážně rozptýleni v běžných amerických útvarech.

Mladý neznámý legionář

Lze říci, že bez Legií a těch obyčejných legionářů, mladých mužů, kteří šli položit životy za své ideály a pro svou budoucí vlast, by nebylo samostatného Československa, a je otázkou, zda by se Německo neobrátilo k bolševické diktatuře při rudých povstáních dříve, než v roce 1933 k nacismu, a zda by po pokusech nesplynulo se stejně bolševizovaným Rakouskem a Maďarskem, kde také proběhly bolševické revoluce - naštěstí neúspěšné -, což by jistě znamenalo pro Čechy a Slováky fatální ohrožení jejich národní existence.

Málo se ví a málo oceňuje, že české „rakouské“ pluky ihned po rozpadu Rakouska-Uherska se organizovaně – ne jako třeba Maďaři a Rakušané - přemístily do ČSR a ihned se zapojily do připojení vzbouřeneckých německých krajů, které vyhlásili stát Deutschböhmen jako součást Německého Rakouska (Deutschösterreich), což rakousko-německým nacionalistům „zatrhla“ Saintgermainská smlouva, a také osvobozování Slovenska od Maďarů. Bohužel tito vojáci, původně bojující nedobrovolně na rakouské straně, aby pak byli rozhodující ozbrojenou a vycvičenou silou nové republiky, nemají u nás až na nějaké pomníky padlých na Slovensku ani pamětní desku.

Jak chceme mít hrdiny, vzor pro budoucnost, když na ně zapomínáme?

KONEC

(Tato práce je součástí přípravy knihy s pracovním názvem „Češi a Němci – od Wogastisburgu po odsun".)