HISTORIE: 1914 (4)
Ze Srbska až na sibiřskou magistrálu
Boje na srbské frontě byly stejně šílené jako třeba francouzská fronta. Jen pro představu: Po slibu Německa, že všemi prostředky pomůže Rakousku-Uhersku ve válce, což bylo nutnou podmínkou zahájení akcí, se svojí mocí opilý rakouský generální štáb, skutečný vládce poté, co císař byl již jen nemohoucí stařec, bylo rozhodnuto o „zničení Srbska“. Souhlas Německa byl ve skutečnosti jen krycím manévrem, Německo si usilovně přálo zahájit válku podle svého ideologického plánu Pangermanizace a „Drang nach Osten“ (Cesty na východ). První rakouská ofenziva, kde bojovali na rakouské straně i Češi, dopadla strašně.
Rakouský generál Oskar Potiorek, který svou neschopností umožnil sarajevský atentát, vedl ofenzívu pod heslem "utlučeme Srby čepicemi". Srbové ale Rakušany doslova rozmetali. Skončil tak krátký sen, kdy německy mluvící rakouští vojáci volali při odjezdu na frontu, že jsou za pár týdnů doma.
Neschopnost a jak říkají mnozí rakouští historici doslova idiotskost rakouského velení vedla Rakušany hned následně k další ofenzivě 7. září 1914 u řeky Driny. Ta pro statečný odpor Srbů a Černohorců nic nevyřešila. Fronta se nepohnula, na obou stranách zahynulo obrovské množství vojáků. Jako reakce Rakouska bylo zahájeno vraždění jak srbských zajatců, tak civilních obyvatel. Čeští vojáci vzkazovali domů, že jsou běžně věšeni desetiletí kluci a hromadně popravovány obyčejné venkovanky. Rakouští vojáci si tyto popravy fotografovali a tyto fotografie byly dokonce posílány poštou jako „pohlednice“.
Ani třetí rakouská ofenziva nic nevyřešila. Rakušané sice nakrátko obsadili Bělehrad, ale nakonec byla rakouská vojska vyhnána za hranice Srbska.
Děsivé byly počty obětí. Srbská armáda ztratila přibližně 170 000 mužů, rakousko-uherské ztráty činily 215 000 mužů. V Srbsku vypukla epidemie tyfu, která zabila další možná až půl milionu Srbů, ale také zajatců.
Německo se rozhodlo „jednat“. Postavilo armádu z německých, rakouských a bulharských vojsk. Bulhaři měli se Srby své historicky nevyřízené účty a byli nelítostnými bojovníky. V čele této obrovské armády byl jmenován německý generál von Mackensen. Obdobná situace pak byla v druhé světové válce mezi Itálií a „neporazitelným" Řeckem a má své zásadní důsledky dodnes. Řecko, člen EU, v duchu nenávidí Německo, a Srbsko, nucené ekonomicky a politicky ke vstupu do EU, je na tom stejně.
Nakonec spojená německo-rakousko-bulharská vojska vyhnala srbskou armádu ze země. Srbská armáda v bojích ustupovala přes Černou horu a Albánii a nakonec přes Korfu až do Řecka. V jejích řadách od počátku bojovali Češi, nejprve v oddílech „četniků“ (národní partyzánské jednotky). V bojích v letech 1914 až 1915 většina těchto českých dobrovolníků padla.
Jak píše P.J. Kuthan: „Od počátku roku 1915 Srbsko začalo z nedostatku vojáků oddělovat zajatce slovanských národností od ostatních. Z dobrovolně přihlášených zajatých prosrbských Chorvatů, Slovinců, Srbů (z rakouských území, mobilizovaných povinně předtím do rakousko-uherské armády) a Čechů byly organizovány v několik případech i strážní oddíly. Ty byly potom nasazeny u hranic s Albánií a Bulharskem, čímž pomohly uvolnit mnoho srbských jednotek pro boje na frontě.
V srpnu a září 1915 posílilo jednotky bojující srbské armády asi 3500 především srbských dobrovolníků, kteří přišli z Ruska. Mezi několika tisíci srbských dobrovolníků z řad zajatců bylo i několik desítek Čechů. čeští lékaři MUDr. Bouček a MUDr. Pučálka se každý samostatně pokoušeli intervenovat u srbských vládních a armádních úřadů pro umožnění náboru mezi českými zajatci v zajateckých táborech a umožnění organizace českých dobrovoleckých jednotek, které by bojovaly v rámci srbské armády. Takových intervencí bylo více a nakonec i srbská strana velmi rychle přijala tento názor – umožnit českým dobrovolníkům bojovat v řadách srbské armády.
Během léta 1915 vstoupilo do dobrovolnického pluku i několik desítek Čechů, z velké části i ze zajateckých táborů. Boje pokračovaly a spojené síly pod vedením Německa vytlačovaly Srby i z Černé hory až do Albánie. Většina českých dobrovolníků v srbské armádě i dobrovolnických jednotkách prodělala následný namáhavý ústup srbské armády přes albánské hory až k Jaderskému moři. Vzpomeňte si na to, až se budete o dovolené na Korfu dívat z Pantokratoru na Albánii a její přístav Dürres, že tam bojovali zoufalé ústupové boje, když přecházeli obrovské albánské hory, i čeští dobrovolníci v řadách srbské armády. A navštívíte-li v Achillionu zámek rakouské císařovny Alžběty, zvané Sisi, a bude-li vám průvodce vyprávět, že za první světové války v něm sídlilo velení francouzské a srbské armády, vězte, že významnou částí srbského vojska byly českoslovenští vojáci, legionáři, kteří pak bojovali v Řecku, Francii a Rusku (viz).
V září 1918 se obnovené armádě Srbska s pomocí spojenců a povstalců v bulharském týlu podařilo prorazit nepřátelské linie a proniknout znovu na srbské území. Bulharská a rakouská armáda se rychle zhroutily a po měsíci ofenzívy dosáhla srbská vojska Bělehradu.
V Rusku pak vznikla samostatná československá brigáda, která se zúčastnila například bojů ve Velké letní ofenzivě roku 1917, kde se jí (a třeba české rotě v 8. ruské armádě) kupodivu podařilo dosáhnout úspěchů (narozdíl od prakticky všech ostatních jednotek zúčastněných v ofenzivě). Jako výsledek pak vzniklo ještě několik dalších legionářských pluků.
Zborov, 1917
Nejvýznačnější byla bitva u ukrajinského města Zborov, která proběhla 2. července 1917. V té době byly čs. útvary ještě součástí ruské armády, k jejich přeměně na čs. legie došlo později. Tato bitva a byla součástí tzv. Kerenského ofenzívy na jihozápadní frontě. Československá střelecká brigáda o síle 3500 mužů dosáhla slavného úspěchu. Po zahájení bitvy čeští vojáci zahájili ofenzivu, nadšeným útokem prorazili přes čtyři linie pozic rakousko-uherské armády až do hloubky asi 5 km a získali velký počet zajatců a válečného materiálu. Přitom v nasazení kulometů a dělostřelectva převyšoval bránící se protivník naši brigádu zhruba čtyřikrát. Během útoku bylo 184 legionářů zabito a dalších sedm set zraněno. Úspěch československých jednotek byl natolik výrazný, že ruská vláda poté zrušila veškerá omezení na formování jednotek z českých a slovenských zajatců.
Zborov
Bitva u Zborova jistě zdaleka nepatří mezi rozhodující vojenská střetnutí z hlediska dějin první světové války, ale pro nás ano. Na druhou stranu však nebyla jen nějakou šarvátkou a pomohla, výrazným způsobem odvrátit pokus Rakušanů dostat se dále do Ruska. Pro naši novodobou historii má význam přímo zásadní – založila legionářskou tradici, zasloužila se o vznik československé zahraniční armády a následně československé armády a v konečném důsledku i o vznik samostatného Československa.
Nelze si však představovat že šlo jen o nějaké operetní válčení, jak je to dnes často předkládáno. Bitvy byly krvavé, jak ukazuje snímek z bitvy u Trojicka 13. června 1918 3. kde bojoval například střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“ čs. vojska na Rusi.
Boj u Trojcka
Jen krátce jsou zde vyjmenovány tyto bitvy:
1. Boje o sibiřskou magistrálu leden 1920: 2. stř. pluk „Jiřího z Poděbrad“, 3. stř. pluk „Jana Žižky z Trocnova“, 4. stř. pluk Prokopa Holého“ čs. legií v Rusku
2. Bitva u Kazaně 6. srpna 1918: 1. stř. pluk „M. J. Husa“ čs. legií v Rusku
3. Bitva u Bajkalu 14. -18. srpna 1918: vojáci čs. legií v Rusku
4. Bitva u Krajevské 24. srpna 1918: 5. stř. pluk „Pražský T. G. Masaryka“ čs. legií v Rusku
5. Dobytí Bugulmy 11. července 1918: vojáci čs. legií v Rusku
6. Bitva u Kljukvené 18. června 1918: 1. úderný prapor čs. legií v Rusku
7. Boje u Marijanovky 6. června 1918: vojáci čs. legií v Rusku
8. Boje o Bajkalské tunely 14. července – 16. srpna 1918: vojáci čs. legií v Rusku
9. Dobytí Bugurustanu 18. června 1918: 3. stř. pluk „Jana Žižky z Trocnova“ čs. legií v Rusku
10. Boje u Omska 7. června 1918: čs. oddíly 1. ešalonu čs. legií v Rusku
11. Boje o Kaul 26. července 1918: vojáci čs. legií v Rusku
12. Bitva u Buzuluku 26. června 1918: vojáci čs. legií v Rusku
13. Boje u Trojicka 13. června 1918: 3. stř. pluk „Jana Žižky z Trocnova“ čs. legií v Rusku
14. Dobytí Marijinsku 1. června: 1918 7. stř. pluk „Tatranský“ čs. legií v Rusku (slovenští vojáci)
15. Dobytí Petropavlovsku 31. května 1918: vojáci čs. legií v Rusku
16. Boj u Zlatoústu 27. května: 1918 štáb 1. stř. pluku „M. J. Husa“ čs. legií v Rusku
17. Bitva u Bachmače 10. – 13. března 1918: 6. stř. pluk „Hanácký“ 7. stř. pluk „Tatranský“ 4. stř. pluk „Prokopa Holého“ čs. legií v Rusku
18. Bitva u Lipjagu 4. června 1918 4. stř. pluk „Prokopa Holého“ Čs. legie v Rusku
19. Boje u Syzraně 31. května 1918 4. stř. pluk „Prokopa Holého“ Čs. legie v Rusku
20. Dobytí Kansku 29. května 1918: 1. úderný prapor čs. legií v Rusku
21. Boj u Irkutska 26. května 1918: 2. čs. dělostřelecká brigáda čs. legií v Rusku
22. Bitva u Zborova 2. července 1917: vojáci čs. legií v Rusku
23. Bitva u Lipjag 4. června 1918 Čs. legie v Rusku
24. Dobytí Penzy 28. – 29. května 1918: 1. stř. pluk „M. J. Husa“ 4. stř. pluk „Prokopa Holého“ čs. legií v Rusku
25. Dobytí Čeljabinsku 27. května 1918: vojáci čs. legií v Rusku
26. Boje u Nižněudinska 29. ledna 1918: vojáci čs. legií v Rusku
Toto ovšem není vyčerpávající výpočet všech bitev, které všechny čs. legionáři na Rusi vyhráli, když se probíjeli Transsibiřskou magistrálou dlouhou téměř 10 000 km do Vladivostoku.
Jak řekl ministr obrany ČR k 90. výročí bitvy: „Českoslovenští legionáři na bojištích první světové války napsali jednu z nejlepších kapitol vojenských tradic naší země. Je obdivuhodné, že se vědomě pouštěli do riskantního podniku. Pro případ nového zajetí měli legionáři pouze jedinou jistotu, a tou byla rakouská šibenice. Proto přijímali alternativu vítězné bitvy anebo boje do posledního muže.“
V bitvě u Zborova však bojovali i Češi proti Čechům To mělo další dohru - politickou. Účast takzvaných „českých“ pluků rakouské armády v bitvě u Zborova vyvolala interpelace německých poslanců v rakouském parlamentu s dotazy na chování těchto vojáků. Bylo zahájeno vyšetřování, ale rakousko-uherští vojenští vyšetřovatelé nezjistili, že by se čeští vojáci rakousko-uherské armády nebránili, že by se hromadně vzdávali, a konstatovali, že prohra u Zborova má mnohé jiné příčiny.
Rakouský a českoněmecký tisk však vyvolal mediální štvanici na české vojáky a zde se prvně setkáváme na jedné straně s označováním Čechů jako zrádného národa, na druhé straně pak dodnes v Rakousku a Německu oblíbené pověsti o „zbabělosti“ českých vojáků. To, že tato propaganda působí dodnes (tytéž výkřiky naleznete i dnes v mediích od „solidních“ publicistů), ukazuje jak dopad a sílu propagandy, tak nedostatek vlastní sebeúcty oněch pisatelů.
A nyní to nejvýznamnější, co se v Rusku ve spojení s československými legiemi stalo: slavná "sibiřská anabáze". Počátek nalezneme při komplikovaném ústupu z Ukrajiny, která byla pod útokem rychle postupujících německých armád. Kupodivu se legiím podařilo udržet důležitou železnici a umožnit odjezd vlaků evakuujících československé vojáky.
Tento úsek dějin - vývoj vzniku legií, tedy spíše přetvoření čs. armádního sboru na Rusi v legie v roce 1917 po bitvě u Zborova a po bolševickém převratu v Rusku 7. listopadu 1917 - vynikajícím způsobem zpracoval Klub přátel pplk. Karla Vašátky – 2. roty 1. československého střeleckého pluku.
Z něj bych jen krátce citoval, celý text je volně přístupný na internetu.
Po komunistickém převratu byla uzavřena smlouva, že čs. sbor pojede na východ jako skupina civilních občanů, v určených místech odevzdá většinu svých zbraní a jen malé množství si ponechá na osobní obranu. Byly odevzdány pušky, kulomety, děla, několik letadel a další materiál.
Po Brestlitevském míru byli němečtí, rakousko-uherští, bulharští a turečtí váleční zajatci opět vyzbrojeni a posíláni na západní frontu proti Francii a na jižní proti Itálii a Řecku. To vyvolávalo u Čechoslováků, jejichž vlaky nechtěli bolševici pouštět dále na východ, obrovskou nervozitu, která se ještě stupňovala provokacemi ze strany bolševiků a z Ruska odjíždějících zajatců.
Zcela stáhnout v roce 1919 čs. vojáky z Ruska nebylo možné. Bylo vytvořeno reorganizací z čs. sboru na „Čs. vojsko na Rusi“.
Z hlediska česko-německých a česko-rakouských vztahů, a to hlavně válečných, bylo také důležité zabránit přesunům německých a rakouských vojáků z východní fronty a Ruska zpět do středu Evropy, kde by mohly posílit hlavně jednotky bojující na západní frontě, jak podepsali bolševici v Brest-litevské mírové dohodě. Sovětské Rusko v ní uznalo právo ústředních mocností na nově získaná území. Rusko přišlo o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii. 18 obr SAL Smlouva zároveň povolovala převoz německých zajatců a zásob z východu na západ. Ten byl za spolupráce „bílých„ a čs. armádního sboru znemožněn a obsazením transsibiřské magistrály prakticky zastaven.
Čs. vojsko na Rusi
Bolševici si však nemohli dovolit, aby se Češi přidali na stranu jejich nepřátel. Takže Lev Davidovič Trockij, druhý muž bolševické revoluce, „lidový komisař vojenství a námořnictva“, vydal rozkaz odzbrojit a postřílet čs. legionáře. Českoslovenští legionářští radiotelegrafisté však rozkaz zachytili, odevzdávání zbraní bylo zastaveno a legie se připravily na boje s bolševiky. (U nás byl nejvýznačnějším představitelem marxistického trockismu Petr Uhl, vůdce Hnutí revoluční mládeže ze sedmdesátých let a častý funkcionář posametových vlád, který však podle svých slov již trockistou není, pouze „revolučním marxistou“.)
Pokračování příště