neboli Přímluva za ostrůvky křesťanské civilizace
Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků mne oblehla… dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv mecí los. (žalm 22: 17-19)
Zvykli jsme si už bez většího vzrušení přijímat zprávy o násilnostech v onom šíleném konci světa, jemuž se říká Blízký východ; týkají-li se však míst a lidí, jež jsme osobně poznali a pojali k nim sympatii, člověkem to přece jen otřese. Ma´alula[1]. Nevelké, malebně v sevření skal položené městečko, jaksi veselé se svými modrobílými domečky, libá výjimka oku poutníkovu v celé té šedivé, uprášené Syrii. Rovněž, zdůrazněme, městečko křesťanské, jedno z posledních míst, kde dosud zaznívá aramejština, vlastní jazyk Kristův. Sám jsem v ma´alulské kavárničce seděl, hovorům naslouchal, a bylo mi, jako bych samotného Pána rozmlouvati slyšel s učedlníky jeho, takové je kouzlo té starobylé řeči.
Ale to je všechno z velké části už minulost, protože dne 8. září loňského roku vtrhli do městečka ozbrojenci Fronty An-Nusra, ropoutali krvavou řež, vypálili kostely, zpustošili prastaré kláštery svatého Sergia a svaté Tekly. Zpráva mluví o bezdůvodných popravách, o ma´alulských křesťanech, postavených před volbu konverze k islámu nebo utětí hlavy, o sestřičkách z kláštera svaté Tekly, odvlečených do zajetí, raději si nepředstavovat, co se tam s nimi dělo… smutek na duši padá. Věru, pěkně se vybarvilo to arabské jaro, co nad ním veškerá politická elita demokratického Západu nestačila jásat, podporu slibovat a také, bohužel, poskytovat. Nedomysleli, pánové přemoudří, že v tom ďáblově kotli, kde každý je nepřítelem každého, mohou poskytnuté zbraně skončit v rukou islamistických fanatiků? Posloužit k zpustošení městečka Ma´aluly, oázy božího míru v okolním vražedném zmatku?
Vážený čtenář se možná podiví, že píši tuto elegii s devítiměsíčním zpožděním, nu ano. Sleduji dění na Blízkém východě dosti bedlivě; přesto jsem se o islamistickém řádění v Ma´alule dozvěděl jen mimochodem, brouzdaje po internetu za zcela jinou záležitostí. Nestál zmar střediska syrského křesťanství nikomu za větší kus pozornosti? Nebo – kam až sahá tvá podlézavost, ó Západe – právě že křesťanství? Aby se tou zmínkou necítil uražen ve svých citech svět islámu? I jděte se mi oběsit, pokrytci. Nu, nakonec – nebo aspoň prozatím – se karta obrátila, vládní jednotky islamisty vyhnaly, syrský diktátor Bašár al-Asad,[2] vstoupiv vítězně do ma´alulských ruin, slíbil místním křesťanům ochranu a rovnoprávnost. Prosím pěkně, poznal jsem dostatečně asadovskou diktaturu, našinci svým křečovitým velebením Otců vlasti k smíchu, domácímu člověku k panickému strachu, to třiceti lety života v socialismu cvičený čich dobře pozná. Přesto chápu ty, kteří hrůzy islamistického nájezdu přečkali, že slaví proklínaného tyrana jako osvoboditele. Nedivím se celé desítiprocentní syrsko-křesťanské minoritě, že v něm spatřuje jedinou naději a záštitu, jelikož ze Západu se může nadít leda opatrné, v internetu zastrčené zprávičky.
Už půlčtvrta roku uplývá od vypuknutí všech těch arabských jar a pomalu by bylo na čase vyvodit z jejich průběhu ponaučení. Jedno leží na dlani: jak totálně se seklo ve všech svých předpokladech západní státnictvo i novinářstvo, k tomu snad není v dějinách posledního sta let příměru. Seklo se, protože vycházelo ne z objektivní analyzy fakt a zkušeností, nýbrž z chimérických představ právě módní politicko-korektnostní ideologie, kážící úsilovně honit blechu ve vlastním západním kožiše a opomíjet blech celá hejna, prohánějící se každému zjevně v kožiše jiných. Jen tak mohlo dojít k iluzi jakési islámské demokracie, která se teď, sláva sláva, stane zásadou politického dění od Mauretánie po Irák, načež zazvoní zvonec, a… no, pohádky konec věru je, jenže opačný. Nepřestaneme už bláznit? Nezačneme si hledět nám blízkých křesťanských menšin, syrsko-pravoslavné, koptské, maronitské, irácko-chaldejské, a nebudeme přinejmenším opatrní s podporou těch, kteří se nám přibližují leda shledají-li v tom pro sebe výhodu a promění se v zaryté, nenávistné protivníky, jakmile zdání výhody pomine? A ldyž už jsem se takhle rozjel: neodpustíme si povýšenecké kárání Izraele, osamělého, ze všech stran ohrožovaného předmostí našeho civilizačního způsobu? Nepřestaneme plýtvat láskou na ty, kteří kdyby dosáhli svého, rozpoutala by se druhá šoa, v ničem si nezadající s onou, již charakterizují jména Osvětim a Treblinka? Arabské státy mohou prohrát sto válek, a spíš jim to prospěje. Izrael si nesmí dovolit jediný neúspěch, jedinou prohru. Neuvědomíme si to konečně, k čertu už jednou? Neuvědomí si to ach, tak přespravedlivá duchovní elita Západu? Protože kdyby mělo dojít k tomu, nač se děsím pomyslet, neplatilo by, co se obvykle v takových případech říká – tak jsme to nechtěli, to jsme přece nemohli předvídat. Mohli a měli, šlechetní pánové. Nesmyjete krev statisíců z vašich rukou, stane-li se, co svými žvásty přivoláváte.
Teď ještě co se s tím dá dělat. Asi už ne mnoho, leda by se všelijaké fronty toho či onoho osvobození povraždily mezi sebou: řeže se to, mydlí se to v zahradě Alláhově, teď zrovna se zdá být na vrcholu slávy jakási skupina ISIS, hodlající - a ne bez vyhlídky – zřídit islámský stát v celém Iráku a Syrii, ale už jí jdou po krku jiní osvoboditelé, táž fronta An-Nusra, co se tak skvěle osvědčila v M´alule… no, pěkné divadlo. A konce mu žádného není, snad ani být nemůže. Amerika, obvyklý spasitel v takových případech, se k ničemu moc nemá, a ani se jí nedivím: poté, co se G.W. Bush stal pro svůj vcelku úspěšný zásah v Iráku mezinárodně pohrdaným psem, sotvakdo už zatouží vydobýt si tutéž reputaci. Leda válečnou loď do Perského zálivu poslat, z bezpilotního letadla raketu vypustit, ale opatrně, proboha, opatrně, aby nepřišlo k úhoně nevinné civilní obyvatelstvo! Hrdinové osvobozeneckých front sice řádí mezi nevinnými civilisty jako ďábel sám, vraždí, mučí, znásilňují, neopomenou ale spustit nářek, když se při vší úzkostlivé obezřetnosti do někoho strefí křižácký nepřítel; jsouť mstitelé Alláhovi učenliví a vědí, co na útlocitnou západní veřejnost platí. I jest obtížno obstát v takové válce, i kdyby vůle byla.
A beztak jsou snahy o pacifikaci rozvrácených muslimských států pramálo platné. Vojensky ovládnout takový Afghánistán nebo Irák, to ještě jde jedna dvě. Jenže co pak? Navěky hasit všelijaká lokální pozdvižení, jen co se na jednom konci po velkém diplomatickém úsilí podaří ukonejšit sunity, na druhém začnou říjet šíité, k tomu kmenoví náčelníci s kdovíjakými osobními zájmy… ó běda. Tedy vyvolit z toho hejna blech jednu, skýtající jakous takous záruku rozumného jednání? Jenže milá blecha si hned začne vyskakovat, svůj vlastní kmen či sektu upřednostňovat, ostatní utlačovat, sekýrovat, z pozic vyhazovat, až se všechno serve na jedné hromadě jako právě v Iráku… ne, to také k ničemu není a nebude. Je ale vůbec něco k něčemu?
Nu, bylo by, ovšem… Vím, že se teď budu strašlivě rouhat, kdo chce, může přichystat hranici a sirky. Ale snad by bylo k něčemu udělat to po kolonialisticku: nezkoumat, který z místních vašnostů k něčemu je nebo není, ale sesadit je všechny až po ředitele škol a přednosty poštovních úřadů. Nahradit vlastní správou, rozpustit domácí vojsko, dobré beztak jen k pobírání žoldu a přišívání frček, místo něj povolat zpoza moře několik regimentů námořní pěchoty, přísně dohlížet na pořádek, řevy a nepokoje v prvním náznaku potlačit, tvrdě, důsledně, jak tomu bývalo za královny Viktorie a dobře fungovalo. Jenže… kdo by ještě dnes měl chuť na sebe vzít břímě bílého muže, jak o něm veršoval Rudyard Kipling, že ano. Své syny vyšlete, ať v cizích krajích slouží těm, jimž prý pány jste… boj věčně podnikat, vyhlásit zápas moru a nasycovat hlad, a válka-li se končí, v niž o věc míru jde, pohanů blud a tupost vše v niveč uvede… zde přístav – nevkročíš tam - však dej zaň život svůj, zde silnice, ne sobě ji krví dobuduj… no, neplaš se tolik, milý čtenáři, on ten kolonialismus opravdu byl spíš oběť než kdovíjaký zisk. A už se nevrátí, i kdyby osvobozené národy o to na kolenou prosily, jakž se ostatně může dobře stát, když se tak dívám na takové Somálsko, Mali a řadu jiných. Ne, ani tudy cesta nevede. Vede vůbec někudy?
Zanechme darmých snů; řádem pro muslimské země nejvhodnějším není demokratické uspořádání, nýbrž osvícená autokracie. Procoural jsem, neorganizovaně a na vlastní pěst, sedm arabských zemí včetně těch, do nichž bych dnes už nos nestrčil; naopak bych jej rád a bez obav strčil do tří: Maroka, Jordánska, Ománu. Jakousi náhodou všechno monarchie. Nebo ne náhodou? Spíš že arabské mentalitě nejlépe odpovídá tradiční, uvážlivý, všeobecně ctěný panovník? Poslední článek dlouhé dynastické linie, sahající pokud možno (jako v Jordánsku) až do časů Prorokových, který dovede řídit zemi vyváženou směsí tradice se stejnou porcí modernity, aby výsledkem nebyla ani nepovedená karikatura Západu, ani skansen náboženského fundamentalismu? Není-li takového nebo byla-li dynastická linie přerušena důstojnickým pučem (Egypt, Libye), druhou v pořadí může být vláda armádních hodnostářů, ať v pláštíku demokratického ceremoniálu nebo bez něj. To proto, že nemajíce zájem, aby se jim do řemesla pletli imámové v různých stupních radikalismu, dávají generálové přednost režimu sekulárnímu, v němž se jakž takž snesitelně dýchá i křesťanským minoritám. Všechny ostatní alternativy pak zapáchají krví a rozvratem. Po více než tříleté zkušenosti s pokusy o demokratizaci můžeme jen zvolat – zlatý Mubarak! Zlatý Kaddáfí! A při všem opovržení, co jej k tomu chlapovi chovám, zlatý Bašár Asad! Neboť nemůže být každá ženská královnou krásy, nemůže být každá společnost fungující demokracií, co komu není shůry dáno, na súqu[3] nekoupí, inšalláh.
Takže ještě jednou: jaká úloha v té tragické frašce zbývá Západu, kdyby konečně už jednou vymetl koštětem železným politicko-korektní haraburdí. Asi nic většího než podpořit ostrůvky vlastní civilizace v nepřátelském obklíčení, s jistou výhradou i osvědčeně stabilní státy v té neklidné oblasti, tedy vesměs monarchie. Dál… dál už jen hlídat, jestli někde nekvasí něco našemu životnímu způsobu nebezpečného a bez ohledu na pokřik krasoduchů v zárodku udusit, prostředky k tomu zatím Západ má. Jinak se starat o vlastní zdar a přetrvání, což s Čínou na jedné straně, s Ruskem na druhé, s islámským půlkruhem na třetí nemusí být nijak snadné. Bojovat proti chudobě v zaostalých částech světa můžeme, i když s mírou, abychom místo pomoci k rozvoji nevytvářeli parazitickou mentalitu, ostatně jsou dnes i jiní a bohatší než krizemi zužovaný Západ, kteří by také mohli pustit groš, kdyby je to náhodou napadlo. A víc toho nebude, být nesmí, každý ušlechtile míněný zásah zejména v islámské oblasti se rovná rýpnutí do klubka hadů nejjedovatějších. Západním politikům pak lze důrazně doporučit, aby vezmouce do ruky korán se aspoň zběžně seznámili se zásadami učení Muhammadova. Snad se pak nebudou v kontaktu s muslimským světem chovat jako hrom v polici.
Hannover, 21. června 2014
------------------------------------------------------------
[1] Čárka mezi oběma a se nazývá po arabsku hamza a označuje zvuk, jejž máme v české výslovnosti také, ale nepíšeme jej: při´opilý, ne´uvěřitelný.
[2] Pozn. redakci: přepisuji z arabštiny, tedy žádný Assad s dvojím s.
[3] Súq (q vyslov jako hrdelní k) = arabský trh