Neznám nikoho, kdo by nedal přednost přesunout ošidné starosti na bedra někoho jiného a tak se zbavit odpovědnosti za dopad vlastního rizika - vnutit je někomu či něčemu jinému. Nejspíš si vybereme někoho většího, mocnějšího, ten ať se pak potýká s nevyhnutelností obvinění, že se do cizích záležitosti buď míchal příliš (imperialistická arogance velmoci), nebo sobecky pomíjel (neméně typické imperialistické sobectví s nezájmem o strádání v méně šťastných končinách světa).
Hamletovské dilema být či nebýt zmodernizováno do podoby stoprocentní záruky být zatracován za jakékoliv své iniciativy - činit nebo nečinit.
Posloužím dvěma příklady, tím prvním bude Afghánistán, jehož primitivismus až dosud zůstává dostatečnou zárukou proti úspěšné nadvládě kterýmkoliv z případných zahraničních zájemců.
Pohřebiště iluzí už z dřívějších století potvrzeno zkušenostmi - od britské po sovětskou a nyní tedy americkou - potýkat se s nepřítelem v dost středověkém prostředí s rovněž středověkou mentalitou.
V roce 1994 se zrodil Talibán, což jsou v nějaké řeči "Studenti". S vervou se pustili do bizárního ultrapuritánského počínání - se zákazem vzdělávání ženského pokolení, jejich školy vyhazovat do povětří, pryč s nimi, zákaz hudby, všemožných radovánek, a provinilce trestat bičováním či veřejnými popravami na sportovních stadionech. V té době již Talibán spřádal intimní spolupráci s al-Kájdou, jí poskytl prostor, kde trénovala své bojovníky.Tam se uchýlil i Osama bin Laden po svém vypuzení ze Súdánu. Úspěšně pak plánoval zásah Ameriky realizovaný 11. září 2001.
Jak úspěšně zvládnout onen zapeklitý úkol tzv. nation building – vytváření dosud neexistující identity národa? Afghánistán je přece slepenec, nefunkční amalgám, v němž loajalita končí na úrovni kmene. V tamějším světě legitimita centrální vlády nikdy neexistovala.
S notnou zahraniční asistencí se pak podařilo cosi ústředního stvořit, v čele s prezidentem Hamidem amidem Karsaiem, hanebným hamižným kleptokratem, se zálibou pro nejvýnosnější druh afghánského exportu, jímž je opium. Ovládá ale angličtinu, prý proto si ho tehdejší prezident George W. Bush oblíbil. (Jeho sympatiím se rovněž těšil ex-kágébák Putin, poněvadž se mu podíval do očí, v nichž spatřil dobro, takže mohl důvěřovat.)
Barack Hussein Obama, nynější nájemník Bílého domu, řadu roků se snaží zbavit se afghánského břemena, které si už vyžádalo tisíce amerických životů ztracených, hrůznou invaliditou postižených, a s obrovským množstvím finančních výdajů této rekordně zadlužené dosavadní velmoci. Údaje: v roce 2009 celkový GDP (Gross Domestic Product) byl ve výši 10 miliard USD. Z toho ale 60 % pocházelo ze zahraniční pomoci a další 30 % z jediného značného domácího produktu, jímž je heroin. Veškerý ekonomický výkon státu je pouhá jedna miliarda dolarů ročně. Porovnejme s tamějšími výdaji amerických ozbrojených sil, dosahujícími výše čtyř miliard dolarů měsíčně.
Jako jediný věrohodný protivník se schopností Karsaie vypudit z prezidentského úřadu se projevil inteligentní Abdullah Abdullah, bývalý ministr zahraničí, původním povoláním oční lékař. Tomu Karsai zabránil podvodnými volebními manipulacemi. Teď ale v dubnu 2014 mu mandát definitivně končí.
V zemi začíná převládat oprávněná obava, že s odchodem zahraničních vojenských jednotek vyschne příliš zahraniční pomoci, taktéž i schopnost ubránit se Talibánu a kolapsu dosavadního vládního režimu.
Po jeden rok trvajícím vyjednávání s Washingtonem došlo k dohodě tzv. BSA ( Bilateral Security Agreement) s velkým shromážděním loya jirga, 2500 kmenových vůdců. Naprostá většina podepsala dohodu, podle níž NATO koncem roků zemi opustí, s výjimkou instruktorů, určených pro výcvik místních vojenských jednotek.
Jenže Karsai odmítl dohodu podepsat, na tiskové konferenci 25. ledna obvinil USA z vedení psychologické války, uzavřen v prezidentském paláci, je to počínání psychopata. Nařídil propuštění z věznice Bagram 88 provinilců, kteří se podíleli na bombových útocích s výslednou smrtí Američanů, NATO spojenců, a ještě většího množství Afghánců.
Místo vděku, uznání, tato Karzaiova urputná nenávist. Tuze podivné. Nejpravděpodobnější vysvětlení poskytuje Fareed Zakaria, talentovaný publicista indického původu, v pojednání "Karzai's Not-So-Crazy Endgame", Time, 17.2.2014.
Karzai, nyní se domáhající vyjednávání a dosažení dohody s Talibánem, není třeba tak značný nevděčný psychopat, ale tvor inspirující se varovnými precedenty: V 19. století Britové za své invaze si dosadili jako místní loutku jménem Shah Shuja, ze stejného kmene jako Karzai, a jen co Britové odtáhli, došlo k jeho zavraždění příslušníky kmene, z něhož pochází nynější Talibán. To bylo v roce 1842. Když Sověti v roce 1989 odtáhli z Afghánistánu, na místě zůstal jejich Mohammad Najibullah v roli prezidenta. Jenže vypukla občanská válka, Talibán v roce 1996 se zmocnil Kabulu, lapil Najibullaha, vykastroval ho, tělo vláčel ulicemi, na dopravním návěští pak pověšeno. A při té příležitosti stejně nešetrný osud postihl jeho bratra.
Takže Karzai před kastrací dává přednost Talibánu a svému antiamerikanismu.
Jaká bude reakce americká? Předpokládám, že velké většině veřejnosti, od mocných potentátů, generálů, až po nejposlednějšího občánka, by pramálo vadila představa, že Talibán by se vůči proradnému Karzaiovi velmi nemile zachoval. Jinou záležitostí by ale byl osud afghánského národa, zejména žen, děvčat, znovu zpět odsouzených k potupě primitivní existence. Jejich ¨školy, které stály přemnohé miliony peněz, ničit, házet je do povětří, což se již leckde stává.
- - -
Druhým příkladem pořádného břemena je Írán, co si počít s tamějšími náboženskými fanatiky bažícími po zhotovení vlastní atomové bomby. Leckoho přitahuje zkušenost s úspěšným vyřešením studené války končící kolapsem komunistického experimentu. Dočítáme se, že to bylo vítězství docílené bez výstřelu - jako by nebylo války v Koreji a Vietnamu.
Debakl v Afghánistánu oslabil sovětské vládce, představa jejich neporazitelnosti vyprchala, společně s pozvolnou ztrátou potence marx-leninské ideologie.
Elliott Abrams, vlivný vládní činitel v době Reaganovy administrativy, ale varuje před studenoválečnickou analogií. V pojednání "A Misleading Cold War Analogy" (The Weekly Standard, 17.2. 2014) zdůrazňuje, že američtí představitelé - zejména Truman, Kennedy a Reagan, ten zdaleka nejvíc, neváhali utkat se v terénu ideologickém. Spousta peněz poskytnuta takovému úsilí, Radio Svobodná Evropa, podpora polské Solidarity, všemožné iniciativy disidentů, a přitom neexistující Reaganovy zábrany usměvavě debatovat s Gorbačovem, reprezentantem mocnosti, již neváhal charakterizovat jako "evil empire".
Žádná taková iniciativa není k nalezení v době nynější Obamovy administrativy.
V porovnání s někdejší podporou Solidarity v Polsku nic podobného podniknuto k podemletí Assadova režimu v Sýrii, ke škodě Hizballahu v Libanonu. V červnu 2009, v souvislosti s reakcí na zřejmě podvodnou manipulaci s výsledkem voleb v Íránu, což vedlo k mohutnému hnutí se značně revolučním potenciálem, demokraté se pomoci ať už v jakékoliv formě z Washingtonu nedočkali. Pouhé váhání a naprosté ticho. Jednoznačný důkaz neochoty se angažovat ve prospěch odpůrců zatvrzelých ajatolláhů.
Washington hodnotí nynějšího íránského prezidenta Rouhaniho jako "moderate" - představitele umírněného. Takové umírněnosti nebránila jeho nedávná návštěva Bejrútu, kam přišel s věncem poklonit se u hrobu památce významného teroristy Imada Mughniyeha, zaslouživšího se o smrt rekordního počtu Američanů. Nynější Bílý dům pokračuje s prosazováním kompromisů a méně sankcí.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče