OSOBNOST: Raněný býk Lech Wałęsa

Příběh muže, který uměl bořit zdi diktatury, ale už méně uspěl ve výstavbě demokracie

Čtvrtého června 1989 mohla západní média zahajovat své zpravodajské relace způsobem používaným spíše v určitém druhu anekdot: máme pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou. Ta dobrá zněla tak, že v polských volbách dle řady indicií drtivě vítězí kandidáti hnutí Solidarita, zatímco podle té špatné čínské ozbrojené síly v noci ze 3. na 4. června brutálně potlačily demokratizační hnutí na pekingském náměstí Nebeského klidu.

Tehdejší čínské události představují alternativní tragický konec našeho sametového demokratického happy endu. Ale asi i proto, že vše proběhlo tak sametově hladce, si onoho šťastného konce nikdo nikdy příliš nevážil a asi i proto se po roce 1989 vyrojily celé pluky generálů po bitvě, s jasným názorem, co se v minulosti udělalo špatně a kdo za to může.

Wałęsův tým

Polské volby z roku 1989 byly polosvobodné: volná soutěž se týkala pouze 35 procent křesel v dolní komoře parlamentu a celého stočlenného Senátu, který však neměl mnoho pravomocí. Lech Wałęsa tehdy přímo nekandidoval, leč působil jako de facto ústřední volební leader. Každý z kandidátů Solidarity se totiž na voliče usmíval z plakátu, kde byl vyfotografován společně s živou legendou, zakladatelem a předákem hnutí Solidarita Lechem Wałęsou (kandidátům se říkalo "Wałęsův tým"). Jen jeden údajně společné foto odmítl, a stal se tak i jediným kandidátem Solidarity, jenž nezískal mandát. Nehledě na toto drobné klopýtnutí znamenal zisk 99 ze 100 senátních křesel a všech "povolených" míst v dolní komoře historický triumf, který zaskočil nejen polské komunisty, ale trochu paradoxně i vůdce Solidarity.

Lech Walesa

Byť se původně počítalo s tím, že Solidaritě po volbách připadne úloha legální opozice, jejich výsledek vyvolal skutečný průlom: vládu nakonec sestavil představitel Solidarity Tadeusz Mazowiecki. Generál Wojciech Jaruzelski, který se pokusil v prosinci 1981 zavedením stanného práva Solidaritu zadusit, sice získal v nepřímé parlamentní volbě prezidentský úřad, nevydržel v něm však dlouho. Polská pozvolná řízená demokratizace, dojednaná mezi předáky opozice a představiteli komunistického režimu na jaře 1989 u kulatého stolu, nabrala – i díky volebnímu výsledku z června 1989 – daleko prudší tempo a patrně urychlila dění v celé střední Evropě. Zhruba rok po pádu Berlínské zdi kulminovala v Polsku kampaň v rámci přímých prezidentských voleb, v nichž zvítězil právě Lech Wałęsa.

Prosinec 1990, zvolení do prezidentského úřadu, lze považovat za druhý vrchol jeho politické kariéry. Tím prvním je nesporně srpen 1980, kdy jako předák čerstvě narozeného nezávislého odborového svazu Solidarita podepisoval obřím perem s portrétem papeže Jana Pavla II. gdaňské dohody.

V nich musel polský komunistický režim (pro něj potupně) uznat existenci svobodných odborů a přistoupit na řadu jejich nejen ekonomických a sociálních, ale i politických požadavků. Nechtěl, ale musel, neboť několik milionů odhodlaných a disciplinovaných stávkujících představovalo sílu, s níž si chřadnoucí komunistický systém nevěděl rady. Teoreticky mohl dělníky postřílet, avšak kdo by pak plnil plán?

Nakonec se pokusil převzít iniciativu v prosinci 1981, pomocí stanného práva. Akce generála Jaruzelského se ovšem po pár letech stejně ukázala jako politicky bezvýchodná. I proto režim od podzimu 1988 začal – nejprve tajně – vyjednávat s Wałęsou a dalšími vůdci ilegální Solidarity. Zrodil se tak kulatý stůl i volební triumf z června 1989. Provázel ho však stín, neboť polská veřejnost nesla vyjednávání opozice s režimem mírně řečeno s jistými rozpaky. Během let, s tím, jak narůstaly rozpory nové demokracie a jak na obyvatele dopadaly některé nepříjemné důsledky neviditelné ruky trhu, se rozpaky proměnily v hluboké rozčarování. A ze všeho špatného začal být obviňován kulatý stůl, nemravný pakt, jenž nenávratně pošpinil dosud čistý morální štít protikomunistické opozice. Ostatně, právě období 1980 až 1981, několik měsíců legálního působení Solidarity v prostřední komunistického režimu, doba nejen politického, ale i kulturního, morálního a duchovního vzepětí společnosti, se všeobecně považuje za vrchol dějin Solidarity, za čas zvláštního vytržení, jenž se už nikdy nezopakoval. Ani v roce 1989, a už vůbec ne po něm.

Destabilizátor

Legenda o neohroženém elektrikáři z gdaňské loděnice, jenž dokázal porazit komunismus, notně utrpěla i převzetím prezidentského úřadu. Již prezidentská kampaň, v níž se Lech Wałęsa střetl se "solidaritním" premiérem Mazowieckým, vnesla do tábora politiků spojených s hnutímSolidarita tolik negativních vášní, že ho nenávratně rozložila. Prezident Wałęsa, opuštěn poradci z řad opoziční inteligence, kteří v osmdesátých letech dovedli korigovat jeho živelnost, čím dál tím více potvrzoval dnes všeobecně rozšířené hodnocení své osoby: výborný na bourání zdí diktatury, leč demokratické výstavbě škodící. Plodná symbióza osmdesátých let, kdy intelektuální disent dodával rady, kdežto charismatický Wałęsa zajišťoval masovou podporu, počátkem let devadesátých zmizela – naopak se proměnila v otevřené nepřátelství. Wałęsa se navíc choval způsobem, jako kdyby byl prezidentem v americkém prezidentském systému, a zákonitě si tak vysloužil renomé destabilizátora.

I z tohoto důvodu v roce 1995 prohrál prezidentské volby s mladým (post)komunistou Aleksanderem Kwaśniewským, jehož volební heslo "Zvolme budoucnost" působilo na Poláky, rozladěné přízemními politickými šarvátkami solidaritních matadorů, jako magnet.

Agent Bolek, muž v ústraní

Wałęsovi k porážce napomohl i střet s pravicovou částí solidaritních stran, které prosazovaly lustrace. Wałęsa nikoliv, neboť měl v tomto ohledu máslo na hlavě, jež se mu však nepodařilo utajit: spolupráci s komunistickou tajnou policií (pod krycím jménem "Bolek"). Dle dostupných dokumentů byla spolupráce, započatá v roce 1970, kdy Wałęsu státní bezpečnost "skřípla" po potlačení dělnických bouří (působil tehdy ve stávkovém výboru), ukončena v roce 1976, neboť ji Wałęsa patrně začal vědomě sabotovat. Nicméně od té doby ho stejně provázela, určitě jako velké osobní trauma, a projevila se rovněž v odporu prezidenta Wałęsy vůči lustracím v devadesátých letech.

Od roku 1995 žije Wałęsa víceméně v ústraní. Jediný pokus o comeback dopadl v roce 2000 katastrofálně – ziskem pouhého procenta hlasů v prezidentských volbách, v nichž Kwaśniewski triumfoval již v prvním kole. Poláci jsou možná schopni přijmout papírového Wałęsu z učebnice dějepisu, nikoliv Wałęsu živého, muže velkých zásluh, ale i velkých rozporů.

Právě v tom je možná nejbližší Václavu Havlovi, jenž pochopitelně souzněl spíše s polským intelektuálním disentem. Nicméně intimní kulatý stůl, tedy (zprvu) utajenou dohodu Václava Havla s Mariánem Čalfou, která rozhodla sametovou revoluci, Havlovi u nás skoro nikdo nepředhazoval. Byť měla podobné faktické důsledky jako polské dohody z jara 1989: svobodu výměnou za svobodné působení někdejší nomenklatury v ekonomice, a tudíž i její velký vliv v zákulisí politiky.

Generálům po bitvě se dnes tato cena zdá příliš vysoká, v roce 1989 by ji však většina z nich možná považovala za naprosté terno. Nejen Lecha Wałęsu tak pravděpodobně spravedlivěji ocení až následující generace.

LN, 2.6.2014