V demokratických systémech není nikdy nedostatek příležitosti k protestům a mravnímu rozhořčování v mnoha podobách. V USA se s tímto úkazem seznamuji už několik desetiletí. Socialismus - i ten v sovětském stalinském provedení - tu dovedl učarovat mnoha hlavám. Přišla bouřlivá léta šedesátá, válka ve Vietnamu, zrod Nové levice a její arogantní, elitistické přesvědčení o svých pravdách, vlastní mravní nadřazenosti. Poté, co počínání moskevských vládců přece jen pozbylo na půvabu, jejich někdejší obdivovatelé objali kauzu, s níž aby na první pohled každý musel souhlasit: ekologie, záchrana planety. Nelze-li kapitalismus zlikvidovat pořádným revolučním otřesem, půjdeme na to jinak. Prosadíme zákony, jejichž dodržování by znamenalo nevyrobitelnost mnohého zboží. Organizace jako například Friends of the Earth se nikterak netají svým programem zastavit hospodářský růst.
Úsilí se do nemalé míry daří. Mnohý projekt potřebného transkontinentálního ropovodu již byl zlikvidován. Firmu Mobil uondaly desítky soudních žalob: roura s pohonnou hmotou že by ublížila arizonské a další poušti. Mobil dal přednost odpisu miliardových ztrát. Obrovská přehrada Tellico na řece Tennessee rovněž stála miliardy. Ochránci přírody se pustili do úspěšného boje s tvrzením, že stavba ohrožuje několikacentimetrovou rybičku snail darter, vzácnou, unikátní, nikde jinde neexistující. Poté, co hospodářská škoda učiněna, se zjistilo, že vzácná čudla ale vůbec není vzácná, že si hoví i v jiných vodách.
Tak jako marxisté-leninisté si vyprávěli pohádky o původním primitivním komunismu, environmentalisté se zamilovali do mýtu prapůvodní neposkvrněné přírody. Piplané dámy, v životě neseznámené ani se štípnutím mravence, protestovaly proti používání přípravku DDT, údajně imperialistické substanci. Když jsem si troufl jim oponovat informací, že leckde ve světě byla malárie endemická, postihovala většinu obyvatel (včetně mé manželky) a že právě zásluhou DDT došlo v mnoha končinách k vymýcení takové metly, dámy začaly cosi vřeštìt o fašismu. Dneska se tedy chemikálií používá míň a o to víc lidí na malárii umírá odhadem ročně prý 10 milionù - jedna Česká republika. Vlivná lobby jménem Sierra Club se vyjádřila, že jakékoliv prostředí se známkou habitace, lidské obydlenosti, je degraded environment. Vím ale jen o jednom takovém radikálovi, který se odstěhoval do lesní nory a živí se kořínky.
Po křesťanství a socialistickém hnutí teď přitahuje environmentalismus, ekologie, zachraňování planety - třetí vlna vykupitelského boje (redemptive strugggle) v západní historii, napsal významný americký myslitel Robert Nisbet. Všelijací podivíni se ženou na palubu utopické kocábky. V krátké historii Ameriky s tradicí anabaptistù, quakerù, shakerù (tvorů komunikujících s nadpřirozenem pomocí třasu), apokalyptiků, odpùrců očkování, zbožňovatelů slunce či měsíce, máme takových víc než dost. Profesor Samuel S. Epstein, autor knihy The Politics of Cancer, prosazuje názor, že rakovina začíná pohlcovat lidstvo - vzdor snadno dosažitelným faktům, statistikám o pokroku v onkologickém výzkumu a léčbě. A teď máme AIDS, autorů nových verzí apokalypsy přibývá, a rozvášněné davy útočí ve Washingtonu na hlavní sídlo Světové banky s obviněním bankéřů, že metlu AIDS nedostatečně řeší.
Neutuchá uspořádávání bojkotů, k dispozici máme pravidelnou publikaci National Boycott News. Aspoň 200 akcí do roka - proti tabáku, džínsùm (symbol sexismu v očích zvlášť zarputilých feministek), proti kávě. (V ČR nikoliv neznámá firma Procter and Gamble se dostala na mušku proto, že jeden její vedlejší produkt - káva Folger z dvou procent obsahovala zrnka z El Salvadoru, někdejší pravicové vojenské diktatury. Pokrokový hollywoodský herec Edward Asner pak na obrazovce odříkával antireklamu s obviněním odpovědnosti za bídu, destrukci a smrt. A ze šálku místo kávy vytékala krev.)
Od bojkotu k razantní konfrontaci je občas jen krátký krok. Na pořad dne se dostala GLOBALIZACE, zlověstný pojem., který není věcí volby - je to realita. Světové trhy se nadále rozšiřují, všichni se stáváme součástí informační sítí, kterou nemùže kontrolovat žádná moc. Orwellova vize nehrozí, Velký Bratr neexistuje, ale přibývá spousta malých bratrů. Nevzniká jedna jediná globální vesnice, ale celá série globálních vesnic.
V Seattlu davy o síle 40 000 mužů a žen vesměs mladší generace, vesměs dobře koordinovaných, zhatily prùběh jednání významné World Trade Organization. Tento úspěch zabránit zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu se ale nepodařilo zopakovat . Tamější organizace Mobilization for Global Justice neměla hlavu, ale příliš mnoho údů patřících celé škále protestujících, od anarchistů po katolické preláty, od odborářů po miliardáře vykořisťovatele . Všichni se domáhali důkladného předělání světové ekonomické soustavy - úkolu, na který by si netroufli ani ti největší experti. Druhý den ale začalo příliš pršet a bojovníci za lepší svět dali přednost momentálnímu nezmoknutí..
V protestech na obou koncích jak Atlantiku, tak ideologické orientace, slyšíme hodně zatracování, ale žádný racionální, uskutečnitelný program, prospěšnou cestu jak zvrátit, předělat ony mocné síly světového hospodářství. Kdysi bývala k dispozici socialistická vize se znárodňováním a všeobsažnou rolí státu zaručující rovnost občanů a ochranu domácího hospodářství. Tento recept k prosperitě, v zemích třetího světa do značné míry prosazovaný právě touto Světovou bankou, se ovšem nepovedl. Vysokými tarify proti dovozu, ať už laciné oceli z Brazílie či skopového masa z Nového Zélandu, se pramálo vyřeší. Kdo dnes ještě věří, že životní úroveň v chudých zemích se zvýší zákazem dovozu zboží a technologie z ciziny? Nechť zatracovatelé globalizace uvedou aspoň jeden příklad státu, který dosáhl prosperity proto, že mezinárodní obchod bojkotoval. Údajně jménem a v zájmu těch chudých se tak zaručuje permanentní setrvávání v chudobě. Nesmiřitelní kritici současného stavu věcí se neobtěžují seznámit se s dùkladnou studií poradenské organizace A.T.Kearney o dopadu globalizace na 34 hospodářsky vyvinutých i méně zdatných státù. Závěr je jednoznačný: Čím větší tempo globalizace, integrace do světového hospodářství, tím větší (o 30 až 50 procent) hospodářský úspěch a též úspěch politický, s růstem demokracie, lidských práv a všeobecné kvality života. V r. 1980 žilo 34 % světové populace či spíš živořilo v totální chudobě. V r. 1990 byl už zaznamenán víc než poloviční pokles . A v nynějším novém století a tisíciletí se takový pokrok, vzdor přemnoha zádrhelům, nezastavil.
Tyto výtečné plusy ale doprovází i pár minusů. Rapidní globalizace přispívá k rostoucímu kontrastu, vzdálenosti bohatých a chudých, mezi státy a uvnitř státù. Pravděpodobný počet 400 miliardářů vlastní tolik majetku jako polovina pozemšťanů dohromady. Příjem Billa Gatese se rovná příjmu Zimbabwe, státu s 11 miliony obyvatel. Mezi minusy nutno započíst rostoucí, mnohde až endemickou korupci a též rostoucí ekologické starosti. Zájmy ekologie a ekonomie se občas až důrazně rozcházejí. Ochraňovat životní prostředí před zplodinami z tuhých paliv není jednoduchý cíl.
Čína a Indie, státy s největším počtem obyvatelstva, jejich imperativa prùmyslového růstu. Nikdy nebudeme mít dost zdrojů pro všechny tužby. Nutno se tedy dohodnout na prioritách, s čímž ale bývá potíž, když zastánci té které kauzy jsou natolik přesvědčeni o svých pravdách, že neustoupí ze svých požadavků ani o píď. Připomínají hnutí ludditů v 19. století, rozbíjejících stroje, protestujících proti industriálnímu pokroku. Roste intenzita požadavků zlikvidovat obě světové finanční instituce, bez ohledu na nepříznivý dopad zejména v zemích, mnohých z nich dopovázených nehoráznou lichotkou, že prý rozvojové. Světové bance se přičítá odpovědnost za všemožné nezaviněné hříchy. Její v Austrálii narozený bývalý prezident James D. Wolfenson to přirovnal k obvinění Červeného kříže za veškerá válečná utrpení.
Mezi předními požadavky protestujících ve Washingtonu bývá odpuštění dluhů chudých zemí. V Havaně se konalo shromáždění představitelů rozhořčených státù. Mluvili jedním hlasem s požadavky: přednostní podmínky v obchodování, odpustit dluhy a podstatně zvýšit zahraniční pomoc. "Našemu lidu už došla trpělivost!" západním zemím pohrozil hřímající kubánský ministr zahraničních věcí. Delegáti přijali rezoluci obsahující přísné požadavky.
O záležitosti jsem promlouval se sousedem. Živí se rukama, nezatížen vyšším vzděláním, akademickými predikáty. Řekl: "Žebráky nemám rád a drzé, arogantní žebráky zvlášť ne. Že doma mají bídu, hladomory? Jak to, že se vždycky vyskytují jen v diktaturách a ne v demokraciích? Odpouštět dluhy? Neměli si tolik vypůjčovat. Beztoho je pak rozkradli a převedli na svá konta do Švýcarska. Vy máte ty školy, přesvědčte mě, že nemám pravdu." Takhle politicky nekorektně promluvil.
Z ošidné odpovědnosti jsem se vyzul, ale slíbil, že mu to povím, až se někde něco kloudného dozvím.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče