Ukrajina patřila během mého nedávného pobytu u Rudého moře ke klíčovým námětům mezinárodního zpravodajství. Také záplavy na Balkáně, převrat v Thajsku, vítězství Módího v Indii. A ovšem eurovolby.
Byla to vítaná a nanejvýš potřebná úleva. Člověk mohl otevřít lednici, aniž by se musel bát, že na něj vybafne Rychtář, Džambulka, Macura či kdokoli z onoho panoptika tak či onak souvisejícího s oním neskutečným mediálním cirkusem, který tragédii Ivety Bartošové provázel.
Můžete namítnout: nikdo nikoho nenutil být divákem tohoto cirkusu. Jistě. Na rudomořských plážích vás taky nikdo nenutí, abyste se opalovali. Přesto žhavým paprskům jižního slunce neunikneme.
Žijeme ve společném světě a před vším se skrýt nelze.
Pobyt v cizině mi znemožnil v eurovolbách hlasovat. Taková jsou pravidla hry. Způsobila, že jsem, chtě nechtě, přispěl k mizerné české účasti. Jako demokrata mě to mrzí – ale to je tak všechno, co k tomu mohu říci. Oněch 18,2% je číslo, nad nímž je nutné se vážně zamyslet. Byť v celounijním měřítku byla účast výrazně lepší než v ČR a na Slovensku. Nějakých 43 procent. Tedy také žádná sláva.
Politici by si měli znovu uvědomit, že stojíme na rozcestí. S otázkou: Jakou Evropskou unii vlastně chceme?
Když jsem ale včera (26/5) večer sledoval na ČT24 debatu se špičkami partají, které byly v ČR do EP zvoleny, přepadla mě tíseň z marnosti. Bylo to celé "o ničem". Devadesátiminutový festival ztraceného času.
Čím dál víc mám naléhavější pocit, že kvalita (EU) by měla být preferevána před kvantitou. Po mém soudu není primárně zapotřebí Unii rozšiřovat (a už vůbec ne o tak problematický stát, jakým je Turecko), ale zkvalitňovat její fungování. Banální ilustrace: má-li rodina dejme tomu šest dětí, které strádají, rozumní rodiče nebudou upřednostňovat plození dalších potomků, ale hledat způsoby, jak zkvalitnit život ratolestí již zplozených.
Podíváme-li se za hranice Šumavy a Krušných hor, zdá se, že naši unijní partneři si začínají mnohé uvědomovat. Francouzský prezident Hollande hovoří o nutnosti jednoduché, jasné a efektivní EU, která se musí "stáhnout z oblastí, kde není nutná". Názor, na nímž by jistě souhlasně pokýval hlavou leckterý tuzemský euroskeptik. Spolková kancléřka Merkelová zase říká, že je zapotřebí, aby se Unie soustředila na zlepšení konkurenceschopnosti, růst a tvorbu pracovních míst.
Kéž by to nebyly jen ojedinělé reakce z povolebního šoku, ale blýskání na lepší časy, pokud jde o uvažování špiček unijní politiky.
Slovo k Ukrajině. Jsme svědky osvobozující operace tamní armády v Doněcku. Operace vojenské, která se neobejde bez mrtvých, zraněných, prolité krve, lidského utrpení. Taková je válka vždycky – a na jihovýchodě Ukrajiny se válka vede. Zodpovědnost za ztracené životy mají ti, kdo krizi vyvolali: takřečení separatisté, kteří Prokofjevovo letiště obsadili.
Ptám se: jak by se zachovala jakákoliv jiná vláda suverénního státu kdekoli na světě, kdyby letiště na jejím výsostném území obsadili ozbrojenci, ať už by se nazývali jakkoli. Nechala by si to líbit? Zbytečná otázka. Jejím nejen právem, ale povinností by bylo udělat maximu pro to, aby se letiště vrátilo pod kontrolu těch, jimž legitimně náleží.
Morálním viníkem je ruský prezident. Na Krymu rozehrál nebezpečnou hru s ohněm. Vypustil džina z lahve. Dopustil se krádeže cizího území, krádeže území státu, jehož teritoriální celistvost byl dle Budapešťského memoradna 1994 povinen garantovat. To vědomě neudělal – a to je jeho největší politická chyba. V mých očích vejde do dějin jako politik nedůvěryhodný, který zásadním způsobem ohrozil evropský mír.
A jenom pro srovnání. Proruští aktivisté na Ukrajině (i zde) hovoří o "majdanském puči". Tímto údajným pučem se snaží ospravedlňovat následné kroky ruské a proruské strany působící v ukrajinské krizi. Mezitím došlo ke skutečnému puči – v Thajsku. Zajímá to v Evropě někoho? Nezdá se. Je ticho po pěšině.
Poněkud mi to připomnělo Latinskou Ameriku. Pinochetův puč proti Allendovi v Chile 1973 byl díky světové levici omílán donekonečna. Podíváme-li se ale podrobněji na dějiny jihoamerických zemí ve 20. století, najdeme tam podobných vojenských převratů desítky. Většinou bez většího zájmu Evropanů.
Inu, není puč jako puč. Někdy se jako klacek proti těm, kdo nám nejsou pohodlní, použije i puč, který žádným pučem není.
Úplně na konec otázka pro naše rusofily a používače banderovské karty. Kolik procent hlasů vlastně dostali prezidentští kandidáti krajní pravice, Jarosz z Pravého sektoru a Tjahnybok ze strany Svoboda? Nějak se o "fašistech v Kyjevě" přestává mluvit. Není divu, tváří v tvář vítězi Porošenkovi, že?