Vzpomínám si na den, kdy jsem poprvé svobodně překročil hranice západní Evropy. Byl to podobně vzrušující zážitek jako to, když jsem byl poprvé u porodu nebo když jsem doběhl do cíle svého prvního maratonu. Bylo to jako přejít ze tmy do světla.
Evropa prožívá dobré časy. Nikdy v historii nepanoval v této části světa tak dlouho klid zbraní, občanská svoboda a materiální prosperita. To jsou přece skvělé věci, nebo ne? Myslím že by neškodilo podívat se na chvíli na náš evropský svět jinak než očima pyšného eurobyrokrata nebo naštvaného voliče.
V Evropě máme být na co hrdí. Umíme postavit nádherná města, vytvořit skvělé umění, řídit inovativní firmy. Evropské ženy jsou vzdělané, sebevědomé a krásné. Pokud je někdo postižen nepříznivým osudem nebo se ocitne na dně, obvykle se o něj někdo postará, protože solidarita s nemocnými nebo chudými patří k evropské tradici. Evropané mají smysl pro tvrdou práci i dolce far niente, nechybí jim ordnung, fraternité ani sense of humour. Evropská krajina je stejně vzrušující jako Vivaldiho čtyři roční období, evropská měna je stabilní a evropští lídři jsou schopní udržet mír (nikoli vést válku, kdyby to bylo nutné, ale to se naučí).
Evropané kdysi objevovali svět (Ameriku, Asii, Afriku) a byli na to právem hrdí. Dnes potřebují objevit sami sebe. A být na sebe zase trochu hrdí.
Dnešní konflikt není o tom, zda v Evropě zvítězí optimisté nebo skeptici. Ať vyhraje kdokoli, bude k vedení tak složitého útvaru jako je Evropská unie v tak složité době jako je dnes potřebovat obojí – silný optimismus i zdravou skepsi.