Neviditelný pes

EVROPA: V jaké formě je EU perspektivní?

13.5.2014

Po 10 letech v Evropské unii si potřebujeme zodpovědět otázku, do jaké míry nebo zda vůbec je EU perspektivní. Jaká má být její konečná podoba? Směřovat kamsi do prázdna bez konkrétní představy, řízeni nějakými eurofily, je riskantní projekt. Nepovedu zde polemiky ohledně společné měny ani jiných ekonomických kategorií, protože ty jsou okrajové. Důležitá je společná vůle.

EU vznikla z původního Evropského hospodářského společenství. Hospodářský charakter měl tento útvar do r. 1992, kdy Maastrichtskou smlouvou vznikl ideologický projekt EU.

Existují eurofilové (evropští ideologové), kteří tvrdí, že Brusel je totéž co Praha, že dokonce evropské zájmy jsou nad zájmy národními. Jejich vysvětlení, jako u všech ideologů, postrádá logiku, argumentuje se věcmi, které jsou právě národního charakteru: staví na pocitech ohrožení sebe samým, nebezpečím konfliktů mezi evropskými národy, nutností řešit obecné ekologické problémy a společné normy pro zjednodušení vzájemného styku. Toto všechno je však jen řešení vztahů mezi národy a předpokládá, že národy existují a svoje zájmy hájí.

Stále existují národní zájmy a nejvíce u těch, kteří to vyčítají jiným. Kdyby nebyly sledovány národní zájmy, dávno by už byly jednotné důchody, sociální a zdravotní pojištění, dávno by Němci dopláceli na ostatní národy. Na něco takového ovšem není ani pomyšlení, na krizi v Řecku Němci spíše vydělávají. Společná identita není a dovolávat se jí je jen pokrytecký kalkul některých aktérů.

Další představou je jakási obava z vnějšího světa, dosud přesně nedefinovaná, pouze tušená. V poslední době se podporuje evropská jednota démonizací Ruska. U Polska a baltských národů tvoří tento aspekt hlavní důvod podpory EU. Ale evropská jednota na základě nějakých společných zájmů není ještě evropská identita, jsou to jen oportunistické zájmy jednotlivých národů, pro které je momentálně výhodné být v EU. Co potom, když to výhodné nebude? Jednotná identita je niterný pocit, má emoční charakter, nemůže se zaměňovat za pragmatický národní kalkul.

Projevuje se též určitá snaha zbavit se zátěže minulosti a konečně začít spolupracovat. To je krásná myšlenka a projekt EU se k tomu velice hodí. V podstatě je to nihilismus, zanikly by sice spory, ale zanikl by také objekt sporů, nahrazen ideovou prázdnotou, nejspíše jen materiálními a hédonickými zájmy. Většina národních resentimentů je založená na historických zkušenostech, zapomenout znamená se vzdát svých národních mýtů, vzdát se tradic, vzdát se oslav hrdinů a zapomenout na mrtvé. To je dnes obecná snaha eurofilů podporovaná velmi dobře všeobecným individualismem. Zlikvidovat národní vědomí ještě neznamená místo něj dosadit evropské. Kdo opustí kulturu svých předků, opustí svět, ve kterém se narodil, opustí i Evropu, protože ta je naším světem, a vydá se na cestu multikulturalismu, na cestu vedoucí k zániku svého etnika a tím i Evropy. Zůstanou jen ti, kteří na tuto lest nenaletěli a svoji kulturu neopustili.

Pragmatické důvody existence EU

Vznik EHS a určité sjednocovací snahy po válce byly zapříčiněny komunistickým nebezpečím. Lze tedy pouze uvádět pragmatické důvody existence EU. Přesto jsou určité společné kulturní znaky evropských národů, které mohou vést ke společným zájmům. Ale tyto zájmy zůstávají nepochybně "národní", pouze s určitou selekcí těch mimonárodních vztahů na ty přátelské, blízké a zájmově společné od těch nepřátelských a vzdálených.

Evropská unie je projekt zajišťující mír mezi evropskými národy. Jaká musí být míra integrace, aby byl mír? Je opravdu zapotřebí federalizace? Domnívám se, že ne. Ekonomická spolupráce sama od sebe zajišťuje mír, a to i se zeměmi za oceánem. V dnešním stavu ještě necentralizované EU je válka nemyslitelná. K čemu další integrace? Nepovede právě ona ke konfliktům?

Vidíme, jak potřebné jsou obchody se zeměmi za mořem. Jak jsou styky s Čínou užitečné a jak se tomu ustupuje v oblasti morálních hodnot. S Ruskem je spolupráce potřebná též. Představme si být závislí jen na obchodu v Unii. Především se vyprodukují jednostranné vztahy a závislost na nejsilnějším státu (Německu). Ten si určitě začne diktovat (ve svém národním zájmu) o to více, čím tužší bude integrace a čím menší bude únik jinam. Proto ani EU nemůže být vůči světu nějak uzavřená. Čím více bude mít evropský stát styků se zámořím a zeměmi mimo EU, tím bude sebevědomější při jednání se svými sousedy a bude mít více možností obhájit svoje zájmy.

Společná kultura a náboženství: Navzdory společným rysům kultury a křesťanskému náboženství, nikdy nedošlo k nějakému jednotnému státu v Evropě. Stále tu bylo rozdělení podle jazyka, etnického původu a státního útvaru na úrovni země, království, knížectví apod., které bylo vždy přednější než zájmy širšího celku. Stále bylo vědomí odlišnosti (viz Dalimilova kronika, husitství apod.). Velké mnohonárodní státy byly nestabilní, drženy pouze feudální loajalitou. To samozřejmě nevylučuje společné zájmy a jejich obhajobu navenek. Stále to ovšem jsou jen pragmatické zájmy držící národy pospolu, nikoliv společná identita.

Aspekty hovořící proti společné evropské identitě

Dnes se státy spíše rozpadají, Katalánci chtějí od Španělska, Skotsko přemýšlí o vlastním státě, to nemluvím o dlouhodobé snaze Basků. Separace je projevem touhy po svobodě. Rozbíjení států je pro EU samotnou kontraproduktivní. Pochybuji, že tentýž národ, který se separuje od tradičního státu, vezme na sebe stejný chomout EU. Proto separatisté se budou integrovat do EU, jen když nebude státem, ale jen jakýmsi sdružením a nabídne jim větší svobodu než původní útvar.

Okrajové národy mají svoje zájmy za mořem, někdy protichůdné. Když Angličané bránili Falklandy proti Argentině, Španělsko protestovalo. Bulharsko a Srbsko by asi nebojovalo proti Rusku. Jak by se v takovém případě chovala jednotná EU? Postupovala by proti vůli některých národů, třeba Španělů nebo Bulharů? Co by s nimi udělala? Byli by to zrádci?

Identita Portugalců je vyšší směrem k Brazílii než k Evropě, Angličanů směrem k USA, Kanadě a Austrálii, to nemluvím o Španělech. Také nemluvím o zámořských zájmech.

Lze si vůbec představit nějakou hlubší sounáležitost? Promíšení národů? Jednotný jazyk? Společný jazyk by musel být asi umělý, třeba esperanto. To by jistě nebyl špatný nápad, žádný národ by nemusel mít obavy z indoktrinace jiným. Velké národy to ovšem nechtějí. Proč? Protože mají svoje národní zájmy.

Ale hlavním důvodem proti společné evropské identitě je prostě skutečnost, že národy obecně k sobě nic necítí, nic je niterně nespojuje. Pokud ano, jsou to jen některé vztahy mezi některými národy. Obecně si myslím, že třeba v českém národě je lepší vztah k Američanům než k Němcům (oslavy konce války v Plzni to dokazují). Nemyslím si, že kromě přátelských vztahů se vytváří něco obecnějšího, čistě evropského, co by se mohlo vzdáleně podobat společné evropské identitě (přátelství národů není společná identita).

Nebezpečí

V jednotném centralizovaném celku jsou v podstatě dvě nebezpečí. Jedno předpokládá, že národní smýšlení zůstane (což je pravděpodobnější) a druhé, že všechny národy se stanou kosmopolitní a úplně vymizí jejich národní identita.

V prvém případě existuje nebezpečí nacionálního imperialismu, tedy asi v tom smyslu, co tu už bylo třeba ve starém Rakousku-Uhersku. Převažující národ se svými spojenci začne utlačovat jiné. Může to být v celé EU, může to být v určitých oblastech, které velký národ ovládne. Bude je hospodářsky vykořisťovat, vnucovat jim svůj jazyk, bude se snažit snižovat jejich sebevědomí, měnit jejich historii, dělat z nich pouhé folklórní skupiny, třeba to, co obsahoval Neumanův plán Mitteleuropy. Dnes se sice takové jednání nejeví reálné, ale dnes také ještě nezanikly národní státy, existuje možnost samostatného rozhodování a úniku, ještě stále ptáčka chytají. Lze spoléhat na to, že dnešní chování zůstane "na věčné časy", že někdo nezneužije moci, která se mu do rukou vloží? Kdo zaručí, že další generace bude stejně kulturně tolerantní jako dnešní? S možností návratu nacionalismu se musí počítat.

Odnárodnění všech národů, kosmopolitní výchova a potlačení národního vědomí: Něco takového se sice děje, ale výsledkem jsou lidé, kteří necítí národně, ale také necítí evropsky. Jsou to lidé, kteří jsou stejně doma v Nepálu jako v Chorvatsku. Pokud by bylo potřeba bránit Evropu, rychle ji opustí. Evropa plná takových lidí, kteří se stěhují tam, kde se mají lépe, je velmi problematicky udržitelná. Lépe totiž vůbec nebude. Mladý člověk, kosmopolitně vychovaný, snadno opustí domovinu, kde by musel živit armádu důchodců a splácet dluhy svých předků. Ale on bude jen sklízet setbu svých kosmopolitních rodičů, kteří jej vychovali, že odkazy předků pro něj nic neznamenají. Takoví rodiče na to doplatí, ať už si to uvědomují nebo ne. Když nebude loajální ke své domovině, nebude loajální ani k Evropě.

Nebezpečí spočívá také v ideologické iracionalitě centrálně organizovaného útvaru, není možnost se vzepřít, není dostatek pravomocí na nižších úrovních, nejsou možnosti samostatné kreativity, není soutěž národů a jejich vzorů. Nesoutěží jen firmy, ale soutěží i svobodné národy s ostatními, existuje národní kreativita, přitažlivý je úspěšný vzor života, který nemusí být založen pouze na materiální a konzumní úrovni. Diverzifikovaný svět znamená vývoj a pokrok, unifikovaný svět znamená úpadek.

Závěr:

Evropská demokracie je neuskutečnitelná. Všeobecná demokracie znamená nadvládu velkých národů. Velký národ si zaváže některé malé, aby se hlasováním dosáhlo nadpoloviční většiny, a může si diktovat cokoliv. Čím větší je národ, tím snadněji dosáhne hegemonie. Je samozřejmé, že Němci nechtějí do Evropy přijímat další země, třeba Turecko nebo Ukrajinu. Stali by se vedle nich malými.

Spojení malých národů proti velkým je nemyslitelné, jednak zástupci malého národa se snadno zavážou velkému, který má co nabídnout, jednak nemají společné zájmy. Protože není jednotná identita, nemůže být všeobecná demokracie. Musí vládnout pouze byrokracie.

Evropská sounáležitost je možná pouze jako pragmatický komplex s nadstavbou částečné identity, která by byla součástí identity národní. Jsme především Češi, ale jsme zároveň Evropané. České zájmy jsou prvotní, ale evropské jsou hned na druhém místě před zájmy jiných útvarů a států. Vlastenec hájí svoji vlast a tím i Evropu, protože zájmy jsou převážně shodné. To předpokládá, že i EU musí být vytvořena tak a jen tak, aby se zájmy národů a centra nelišily.

Převzato z Podracky.bigbloger.lidovky.cz



zpět na článek