Neviditelný pes

FEJETON: Ze Španělska do Švýcar

3.5.2014

Není pravda, že cestovní kanceláře bagatelizují riziko, které vám hrozí v některých oblastech světa. Často je přímo v názvu zájezdu uvedeno, že to bude vaše "last minute". Přesto vám v Barceloně hrozí nanejvýše okradení či společenská únava při ochutnávání zdejších báječných jídel a vín. Neprozřetelně jsem minule zmínil před přáteli, jak jsem v nějaké brožuře vyčetl, že správný Barceloňan každou neděli před obědem pije vermut. Ze zbytku dne si moc nepamatuji. Třeba věci jako, kde mám brýle, proč nespím v hotelu a proč mám u sebe sadu dvanácti kompotových misek.

Ze Španělska jsem se odstěhoval do Švýcarska a nemohu se ubránit srovnávání. Sice si časem zvyknete, ale občas si člověk vzpomene na svou předchozí domovinu. Řečeno terminologií Simpsonových je Španělsko ráj, jak by si ho vysnil Homer Simpson. Zatímco Švýcarsko je nepochybně dílem Homerova souseda Neda Flanderse.

Neuhodnete, jaká věc Španěly spolehlivě děsila. Překvapivě to byly makové buchty! Psal mi jeden český kamarád, že by rád přijel za mnou do Barcelony. Jestli mi tam něco nechybí. Odpověděl jsem mu žertem, aby přivezl bednu makových buchet a party může začít! Asi za týden dorazil. Měl s sebou promaštěnou obří krabici makových buchet od své babičky. Bylo mi jasné, že celou bednu sám nesním, tak jsme přinesl vzorky do práce. Tam to způsobilo hotový poprask! Moji barcelonští kolegové si odnášeli buchty tajně pod sakem a chodili je jist na záchod. Většinou čekali, kdy se dostaví halucinogenní účinky. Guilty pleasures.

Úskalí života v Barceloně rád dokládám na historce, kdy jednoho dne ve Španělsku udeřila zima. Napadlo mě, že bych mohl zkusit zapnout topení, ale nemohl jsem přijít na to jak. Po asi třiceti neúspěšných pokusech a několika zoufalých ranách kladivem, jsem se rozhodl zavolat firmě udržující moje topení v chodu. Na kotli byl přimontovaný štítek s telefonním číslem pro podobné zoufalce.

Říkám: "Dobrý den, mluvíte anglicky?"

A paní na druhé straně odpovídá: "Nemluvím. Zavolejte, až se naučíte španělsky." A položila to... Čili buď mluvíte španělsky nebo umrznete. Třetí možnost není. Dost silná motivace pro studium! Dnes už raději rozumím jak španělštině, tak i základům katalánštiny. Jistota je jistota.

Čech je přesvědčen, že Španělé znají jedinou odpověď na otázku lidstva a všehomíra a tou je "maňana" neboli "zítra". To možná platí pro Latinskou Ameriku. V Katalánsku však ne. Požádáte-li v Barceloně o něco nepatrně komplikovanějšího, dostane se vám úplně jiné univerzální matoucí odpovědi: "ostras", což znamená "ústřice". Pro neználka kulturního kontextu to je něco jako "šmarja panno" a je to odpověď téměř jakéhokoliv úředníka na cokoliv. Taková úřednická 42 i Hlava 22.

Posuďte, jak to vypadá v praxi. Kdysi jsem volal do Španělska na nějaký úřad, že se naše firma ve Švýcarsku přestěhovala. Jestli by mi nemohli posílat poštu na novou adresu. Paní na druhé straně telefonu chtěla, ať jí nejdřív vyhláskuju starou a pak novou adresu. Byla to nepochybně zasloužilá úřednice a pořádek musí být. Abyste rozuměli, Španělé hláskují tak, že řeknou B jako Barcelona, I jako Ibiza. Naše firma sídlila na Binzmühlerstrasse. Někde u H začala paní křičet, že tak dlouhé slovo neexistuje. Prý si dělám legraci. "Ústřice, ústřice, ústřice!" Možná použila i silnější slovo... Když jsem jí řekl, že jsme se přestěhovali na Hagenheimermattweg, tak práskla telefonem.

Ve Španělsku jsem musel opakovaně svým přátelům vyprávět, jak si ve Švýcarsku můžete dát v restauraci "ženskou" porci jídla a mají tu větší parkovací místa pro ženy. Moje španělské a italské kámošky parkují určitě líp než já a moje o dvě hlavy větší švédská podřízena sní cokoliv, co neuteče.

Nejlíp rozdíly mezi oběma zeměmi vystihuje překvapivě obyčejný školní test. Musel jsem ve Švýcarsku i ve Španělsku projít povinnou jazykovou zkouškou. Písemná část švýcarského testu z němčiny měla čtyři sekce, z čehož jedna se jmenovala "poznej zákazové tabule" a další "napiš stížnost na hotel v Itálii". Ve Španělsku v podobných cvičeních bylo "popiš den s přáteli na pláži"... No, jiný kraj, jiný mrav.

A to Španělé nezažili třeba švýcarský noční klid, kdy se při party na terásce hrajete na tichou poštu a stejně čekáte, jestli vás někdo neudá. Urban legend, která se tu traduje, říká, že policii kvůli rušení nočního klidu zavolali hosté, co právě opustili párty. Jiná urban legend tvrdí, že se ve Švýcarsku nesmí splachovat po desáté večer.

Nakonec i já sem jednou měl to štěstí a udání se dočkal. Pili jsme pivko u českého kamaráda Sváti na terásce, když tu na přátelské upozornění ze sousedství dorazili tři policejní příslušníci a dávali najevo, že se jim nelíbí, jak a kde parkuji. Položil jsem půllitr na schody, policista sroloval okýnko a zeptal se, jestli je to moje auto. Já jsem řekl, že jo, nasedl jsem a odjel. To je dost překvapilo. Chvíli zaraženě seděli v autě a koukali na moje kamarády s půllitry na terásce, pak se všichni začali smát a borci zas odjeli. Objel jsem blok a šel si dotočit, protože mi spadla pěna.

Jinak švýcarské bezpečnostní složky vzbuzují zasloužený respekt. Několik dní jsem trápil své okolí hypotetickou otázkou, jak by měla postava mého literárního díla (v ich formě) nepozorovaně zmizet ze Švýcarska poté, co spáchá zločin. Podle mých přátel bych se měl raději dobrovolně vzdát. Třeba ve filmu Uprchlík kolega cévní chirurg skutečně prchá před spravedlností, ale co s námi, co popoběhneme nanejvýš pár metrů? Existuje něco jako rafinovaný "úchod"? Druhá varianta byla nabídnout se místnímu podsvětí jako lékař. Jsem neinvazivní kardiolog a angiolog. Představa, že bossovi balkánských gangů na Langstrasse vnucuju kompresní punčošku III. třídy se samodržícím lemem na křečové žíly a čípek na hemoroidy výměnou za falešné doklady, je hezký základ pro celovečerní komedii. U mne vyhrál návrh od Květoně Zahájského, že bych měl utéct s kočovným cirkusem jako ošetřovatel a krmič hadí ženy. Smiřte se s tím, že detektivku ze Švýcarska asi nenapíšu... Možná fejeton.



zpět na článek