Měl jsem problematické potěšení seznámit se s několika takovými končinami.
Například filipínská Manila, v níž spolu s dvouměstím Quezon City se tísní aspoň 4 miliony obyvatel. Končinu bych popsal třemi slovy: doprava - zločinnost - kontrasty. Zájemci o odumírání státu, račte tam zavítat - stát tam již vesměs odumřel. Jezdí se tam chaoticky, individualisticky, anarchisticky. V porovnání s tamějšími podmínkami sedí v Paříži či Římě za volanty opatrní, ohleduplní gentlemani, New York je poloopuštěná prázdnota, tokijští šílenci přestanou vypadat šíleně. V Manile jako by neexistovali dopravní policajti s píšťalou a rovněž tak signální zařízení, a proto se několikrát denně asi milion vozidel ze čtyř směrů do sebe vklíní a zmáčknutými klaksony se domáhá pohybu. Nikdo nikomu neuhne.
Zločin - téma nevyčerpatelné: Statistiky tvrdí, že Filipínci osmkrát častěji vraždí, než je tomu v mordýřské Americe. Vlastníte-li automobil, nejspíš se vám nikdo do něj nevloupá. Lupič si totiž na vás počká, přiloží kudlu ke krku a rádi vydáte klíče, aby držitel nože odjel bez vás. Znamenitě vyzbrojené obyvatelstvo prý má víc zbraní, než armáda a policie dohromady. V novinách jsem tam postřehl reklamy i na kulomety.
Ony kontrasty: banka ze skla a mramoru a u postranního vchodu podúředník krmí vepře. Mrakodrap, k němuž se přílepily barabizny z plechu, prkýnek a papundeklu. Ve dvoumetrových chlévech vegetují pošetilci ze vzdálených ostrovů, kteří přišli za světly velkoměsta. Zlatá horečka modernity. Filipínská buržoazie není diskrétní, ale naopak ostentativní, extravagantní, exhibicionistická. Bohatství, opulence, luxus se inzeruje. Na vysušených močálech vznikla ukázková čtvrť Makati, s vlastním starostou, hasiči a zbrojnoši. Privilegovaná existence, luxus v piplaných enklávách, pokud možno v hollywoodském stylu. Fontány, vodotrysky, orchideje. Pouhých pár kilometrů ale postačí a dojede se do ubožácké kolonie Tondo, kde na hektarech odpadků živoří tisíce ubožáků.
Manila to ale ani při sebelepší sebedestruktivní snaze nemůže dotáhnout na úroveň Kalkaty. Přejmenováno na Kolkata, obyvatel podle posledního odhadu (2005) již přesahujících 14 milionů, svůj dojem jsem oznámil na pohlednicích se sdělením "To největší na východ od Osvětimi". Tam jsem potkával tvory žebravé, malomocné, zdeformované, všelijak uťaté, houfy chudáků, kteří se na chodníku narodí, žijí, plodí a umřou. Žebrající dětičky by se dobře fotografovaly, ale cvakal jsem spíš zubama, když jsem dal klukovi peníz a on padl na kolena a dal se do líbání vyšmachťaných sandálů. Vzápětí ho odkopl hotelový hlídač, aby neobtěžoval bílého pána. Hieronymus Bosch by si užil. Indie poslouží těmi nejapokalyptičtějšími prototypy. V Kalkatě před hotelem Grand Oberoi jsem se seznámil s tak zvaným spider man: pavoučí muž, šinul se půl metru nad chodníkem, pouze hlava poněkud lidská. Děsily mě jeho inteligentní oči a plynná angličtina, dával jsem mu nějaké rupie, s pocity viny, že to nejsem já, ten kalkutský pavouk, a on mi vděčně kynul.
Ústřední vláda v New Delhi suspendovala vládu v onom státu West Bengal, jež se dostala do rukou velice militantních komunistů. Já bych byl tehdy v Kalkatě fandil snad i maoistům, ale poněvadž by k vyřešení kulatý předseda nevystačil, řešení by asi muselo být nukleární. Vyhodit Kalkatu do povětří - tak mi zdůrazňoval jeden Angličan u ginu - a vystavět ji pak někde jinde. Nebo ji raději vůbec nevystavět.
Bengálci smýšlejí o Češích vřele. Snacha Rabindranátha Thákura, jejich nejproslulejšího básníka, byla Češka, vlastně Moravanka.
- - -
Jak Manila, tak Kalkata trpí notnou přelidněností. To zdaleka není úděl amerického Detroitu. Založen ve státě Michiganu v roce 1701 jako výkupní stanice kůží a zásluhou vzniku automobilového průmyslu, jehož se stal centrem koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století, Detroit zmohutněl, stal se čtvrtou největší americkou metropolí, oslňující architekturou, jíž se dostalo lichotky "Paříž Západu". Honosil se oprávněnou pověstí jednoho snad nejbohatšího města kdekoliv, s rekordně vysokými průměrnými příjmy. V dobách první československé republiky tam z Mladé Boleslavi přijížděli mladí inženýři k dlouhodobému získávání zkušeností. Vrcholu prosperity Detroitu dosaženo po druhé světové válce, k jejímuž vítězství znamenitě přispěl jeho tehdy obrovský industriální výkon: 75 procent vší válečné produkce dodal Detroit. Dotáhl to k rekordnímu počtu 1,9 milionu obyvatel v roce 1950, těch ale v roce 2010 zbylo jen 710 000, čili něco málo přes jednu třetinu. Zdaleka víc než negativní dopad početního úbytku bylo jeho složení a zejména ekonomický výkon těch odešlých. Z původních 816 000 rezidentů bělochů nehispánského původu jich totiž zbylo jen 56 000, čili necelých 7 procent. Nynější situace je taková, že naprostou většinu - 80 procent - tvoří černoši.
Mamutí množství obydlí, v odhadovaném počtu 80 000, je opuštěno, zvandalizováno, zdevastováno. Tuze tristní dojem, s obtížemi lze najít vhodné přirovnání. Poněkud Hirošima z roku 1945, nikoliv ovšem ve své nynější zářící obdivuhodné podobě.
Na rozdíl od velmi mnohých států, včetně těch evropských, v USA je daňová báze značně decentralizovaná. Školy, nemocnice, policie, všelijaké služby se financují z peněz tamějších rezidentů - osob jak fyzických, tak právních. Čím víc plátců, tím lepší služby - a naopak.
Příčin úpadku bylo několik:
Zahraniční konkurence, zejména zásluhou znovuzrozeného automobilového průmyslu v porobeném Japonsku a Německu.
Byrokratické překážky a neutuchající rostoucí požadavky odborových svazů. V případě Detroitu jich bylo a stále je 48 (čtyřicet osm). Dostatečný důvod, aby mnozí zaměstnavatelé se začali rozhlížet po přijatelnějším investičním klimatu. Ten nacházeli ve státech jako Alabama a Jižní Karolína.
Detroit svou rozlohou 140 čtverečních mil je větší než Boston, San Francisco a ostrov Manhattan dohromady. Avšak jeho daňová báze se smršťuje a požadavky naopak mohutní. Privátní průmysl odtud prchá, většina dosud pracujících zaměstnanců je ve veřejném sektoru.. Město teď má na své výplatní listině víc penzistů (18 000) než aktivních zaměstnanců (10 000).
Zatímco průměrná délka času, v němž je policie schopna dorazit na místo volání, je 11 minut, v Detroitu je to 58 minut. Nefungují další služby jako zdravotnictví, noční osvětlení, odvoz odpadků. Detroit vede mezi velkými městy v rekordním množství zločinnosti - je téměř třikrát větší než v nedalekém Clevelandu. (Tam nemilou zkušenost zažili čeští literáti Arnošt Lustig a Josef Škvorecký, účastníci sjezdu SVU - Společnosti věd a umění. Po zasedání si večer vyšli na zdravotní procházku, kde je oslovili dva pánové tmavé pleti, s pistolemi a požadavkem rozloučit se se svými penězi, jak se věru stalo.)
Už po dobu půl století, městská správa je v rukách Demokratů - jedné politické strany, s výtečným pokušením se dopoustět nepravostí. Též s katastrofálním výsledkem riskantních investic, vyčerpaných penzijních fondů, výstavbou impozantních budov, jež si město nemůže dovolit. Zaměstnavatelem větším než General Motors a Chrysler je školní správa. Školy fungují mizerně, pouze 7 procent žactva v osmé třídě zvládne požadovanou gramotnost.
V roce 2008 Mitt Romney varoval před vládní íniciativou finančně zachraňovat automobilový průmysl, což by ve svých důsledcích vedlo ke zničení Detroitu.
Tam se svým hlavním administrativním centrem pouze zůstal někdejší dominující, posléze bolestně churavějící kolos General Motors. Ford, který nevyhlásil bankrot, má svou bázi v nedalekém Dearbornu.
Před posledními prezidentskými volbami, 17. října 2012, Obama varoval voliče, že hlas pro Romneyho by znamenal nebezpečí bankrotu pro Detroit.
V červenci 2013 Detroit vyhlásil bankrot. Dluží 18 miliard dolarů víc než sto tisícům věřitelů. Ti se v nejlepším případě dočkají zlomečku svých peněz.. Když dojde k takovému řešení, všichni strůjci takové katastrofy mají dostat automatickou výpověď. Nikoliv však v tomto případě. Jejich většina urcitě nezamíří do kriminálu..
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče