Federalizace Ukrajiny nahrává Moskvě, ale je to zřejmě nejlepší řešení ze všech špatných
Když jsem byl kdysi u holiče pro jarní sestřih, získal jsem poučení. Kadeřnice – s poněkud východoslovanským akcentem – vzala mašinku, dala na ni nástavec a velkorysým obloukem vykosila pruh na hlavě. Asi jako když Stalin ve válečných filmech rýsuje na mapě plán ofenzivy. "Je to takhle dobré?" zeptala se vzápětí. – "Ano, takhle je to dobré," odpoví v takové situaci našinec – co má taky říkat. A v duchu je svým způsobem rád, že byl zbaven muk vlastního rozhodování.
Politologie tomu postupu říká "vytvářet fakta na zemi" a jeho mistrem je Putinovo Rusko. Pošle své vojáky na Krym, když ho má pod kontrolou, vyhlásí tam referendum, a když pak Krym anektuje, jakoby samozřejmě prohodí: "Je to takhle dobré?" – "Ano," odpoví světové společenství včetně Západu.
Samozřejmě že ve skutečnosti "ano" nikdo doslova neřekl, ale v duchu s tím celý svět počítá jako s faktem. Veškerá diplomacie míří už jen k tomu, aby byl Krym tím posledním soustem.
Co mapy nezachycují
Na východě Ukrajiny se teď dějí věci (incidenty, přestřelky, spory o to, zda ozbrojenci jsou místní, či vyslaní z Ruska), které lze interpretovat různě. Třeba jako slabost vlády v Kyjevě vypořádat se s Pravým sektorem. Či jako provokace tamních Rusů snažících se zopakovat krymský scénář dále na západě. Nebo jako zájem Moskvy na dalším oslabení Ukrajiny – na tom, aby získala cejch nestátu, který nemá ani autentické hranice, ani autentickou historii, ani autentický nárok na suverenitu (takový názor razí lidé jako Václav Klaus, které by například zmínka o neautentických hranicích Slovenska, pronesená v Budapešti, přivedla k zuřivosti).
Těžko říci, jaká odpověď je správná a jestli vůbec jediná správná existuje – možná je to od všeho trochu. Ale zdá se, že něco jako federalizace Ukrajiny bude na pořadu jednání. Jakkoliv to slovo zní v ukrajinském kontextu nepěkně, jakkoliv vyjadřuje imperiální zájem a cíl Moskvy, nějaká forma federace může být nejlepším ze všech špatných řešení.
Dost se teď mluví o nové studené válce mezi Ruskem a Západem. Je to chytlavý příměr a vyjadřuje zostřené napětí po anexi Krymu, ale přesto mu chybí hlavní ingredience. Autentická studená válka se vyznačovala tím, že přes zuřivé nepřátelství v ideologii, rétorice a zbrojení panoval v Evropě i na území obou supervelmocí klid a bezpečí. Problém je, že právě toto není případ Ukrajiny.
Za autentické studené války se válčilo jen na zástupných (proxy) bojištích – ve Vietnamu, na Blízkém východě, v Evropě nanejvýš na Kypru. (Klasická ukázka: ač Řecko a Turecko jsou tradiční nepřátelé, jako spojenci v NATO spolu nikdy neválčily – zato jejich proxy bojištěm byl neutrální Kypr, který je po řecko-tureckých bojích už 40 let rozdělen.) Může-li se někdo považovat za skutečnou oběť studené války, jsou to Kambodžané. Jejich katany z Rudých Khmerů pak v OSN hájil Washington, zatímco Vietnamce, kteří svou invazí polpotovskou genocidu ukončili, hájila Moskva. Toto bylo skutečné svinstvo studené války.
Studená válka přežila listopad 1989 na proxy bojištích. Válčilo se v bývalé Jugoslávii, na Kavkazu, v Podněstří. Vznikaly nové hranice. Třeba když se dobytím Náhorního Karabachu zvětšila Arménie – oficiální mapy to nezachycují, ale příměří tam trvá už dvacet let. Už skoro dvacet let žije v míru Bosna a Hercegovina, ale za cenu rozdělení do složitého systému federálních celků a kantonů. A v Kosovu je jakýs takýs mír už patnáct let, ale za cenu toho, že srbský sever zůstává oddělen od "zbytku země".
Tohle není studená válka
Ukrajina však není případ studené války. Není to pouze proxy bojiště někde stranou. Je to zápasiště, kde jedna ze supervelmocí nejen hájí svůj zájem, ale i přímo rozhoduje o rozsahu svého území, o svém obyvatelstvu (o tom, kdo bude čí občan), o své představě vedení hranice. A je opravdu otázka, zda v tomto prostředí může zůstat Ukrajina jednotným a centralizovaným státem, aniž by se opírala o jasný politický národ Ukrajinců.
V tomto smyslu v Evropě stále funguje hranice Samuela Huntingtona. Na západní straně té hranice žijí menšiny v prostředí větších politických národů. Jihotyrolská v Itálii (znáte italského horolezce Reinholda Messnera?), švédská ve Finsku (znáte švédského programátora Linuse Torvaldse?), německá v Belgii, baskická ve Španělsku (kdy jste zaznamenali poslední atentát?). Ve východní Evropě se menšiny uzavírají do vybojovaných hranic – v Bosně, v Náhorním Karabachu, na Kypru.
Fakt, že byla jen část rozděleného Kypru přijata do Evropské unie, je zásadnější rizikový signál než vznik samostatného Kosova, ač právě Kosovo tolik lidí rozčiluje. Leckomu to možná zní cynicky, ale v takovém světě je lepší dohoda Západu s Ruskem o budoucnosti Ukrajiny, třeba v podmínkách federace, než boj o to, zda celou Ukrajinu získá strana A, nebo strana B.
Je to tak dobře? Není, už proto, že se tak ničí Budapešťské memorandum z roku 1994 (dobrovolná rezignace Ukrajiny na jaderné zbraně výměnou za bezpečnostní záruky), což dává neblahý příklad jiným. Ale většina lidí nakonec stejně řekne: Ano, takhle je to dobře.
LN, 23.4.2014