Co je největším problémem Evropské unie? Je to byrokracie anebo nedemokratický charakter řídících struktur, které nejsou voleny, nýbrž jmenovány? Anebo nevhodnost společné měny pro státy, které mají velmi odlišné ekonomické podmínky? Domnívám se, že toto vše jsou jen symptomy. Skutečná příčina problému je ještě hlouběji.
Nynější podoba Evropské unie je produktem mentality devatenáctého století. Tehdy se mělo za to, že to nejlepší pro kteroukoli větší zemi je vytvořit si impérium; pro menší země je pak dobré být součástí nějakého impéria. Kvůli obraně a kvůli trhu. Vzpomeňme si na Palackého a jeho dřívější názor: kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si je sami vytvořit.
Mentalita 19. století pokládala impérium za nejvyšší stádium vývoje státu. V tomto bodě se vzácně shodovali konzervativci i marxisté. Ideální impérium mělo být co největší, neboť jeho vnější hranice byla obehnána nejen plotem, ale hlavně celními bariérami. Čím větší impérium, tím větší trh. Většina imperiálních válek, včetně první světové, měly ostatně kořen v celních bariérách a ve snaze posunovat hranice kvůli nim.
Nacionalismus byl tehdy jen vedlejším produktem této snahy. Byl zapotřebí, aby se z útvaru zvaného "Zollverein" (Celní unie) stalo Německo a aby se jeho obyvatelé vnitřně ztotožnili s novým státem.
EU je nyní v podobné situaci. Jenomže historie se nikdy neopakuje se všemi detaily stejně. Z Prusů, Bavorů, Švábů a Sasů se rychle stali Němci, neboť všichni mluvili téměř stejným jazykem a jejich kultura se lišila jen ve folklórních detailech. Habsburskému impériu se stejný trik nepodařil: různé národy, různá mentalita, obrovské ekonomické rozdíly. Nemohlo to fungovat. A nefungovalo.
Nyní jsme v Evropské unii, která sdílí s Habsburskou říší mnoho společných rysů. Je vystavěna na imperiální myšlence, že všechny národy se musejí podřídit jedinému centru. Toto centrum dnes není ovládané dědičným panovnickým rodem, ale úřednickou oligarchií. Na podstatě věci to ovšem nemění nic.
Z různých koutů impéria přicházejí zprávy o rostoucí nespokojenosti s vedením. Britové jsou v tomto směru nejdále. Začínají si uvědomovat, že od počátku svého členství se pokoušeli prosadit celkem 55 změn v direktivách Evropské unie. Kolik z nich se podařilo prosadit? Ani jedinou. Bruselská byrokracie převálcovala zájmy jedné z největších členských zemí silou.
Británie je dlouhodobě nespokojená z různých důvodů. Imigranti z Rumunska a Bulharska mají právo přijet do země a Británie má povinnost platit jim veškerou zdravotní a sociální péči, stejně jako kdyby šlo o její vlastní občany. Britové jsou otevřený národ, který je tolerantní k jiným kulturám, ale masová sociální turistika je dopaluje. A to je jen jeden problém z mnoha.
Pokud Británie z EU odejde - a toto riziko je nemalé - pak se mohou stát velmi zlé věci. Bruselské centrum, nerušeno ostrovními kverulanty, začne ještě více koncentrovat moc. Výsledek se dostaví. Po Británii budou následovat další státy nespokojené s narůstajícím imperiálním tlakem. Nabízí se Skandinávie. Nakonec se EU může skutečně z velké části rozpadnout, což by byla škoda, neboť znovuzavedení celních a podobných bariér by znamenalo pořádnou regresi ve vývoji.
EU stojí za zachování, ale ne v dnešní podobě a už vůbec ne ve formě ještě centralizovanější. Jediným životaschopným řešením je návrat skutečné moci do hlavních měst členských zemí a naopak velmi podstatné omezení moci nevolených bruselských oligarchů. To vše samozřejmě při zachování volného pohybu osob, zboží a kapitálu - což je to podstatné, v čem tkví smysl Evropské unie.
Centrální evropskou vládu chtějí jen ti, kteří vidí v další úrovni byrokracie a přerozdělování šanci na vlastní prospěch. Evropská federace nemůže fungovat. Nemohou vzniknout žádné "Spojené státy evropské". A pokud se tak nedejbože někdy stane, nepůjde o demokratický ani o republikánský státní útvar. Půjde o něco, v čem nebudeme chtít žít.