Nedávno proběhla našimi médii zpráva, že Uganda zavádí novou legislativu, podle níž bude možnost trestat homosexuální jednání v krajním případě i smrtí. Tato zpráva vyvolala v západních společnostech pohoršení a úděs.
Napsal jsem již při jiných příležitostech, že trestat homosexualitu považuji za stejně nesprávné jako trestat manželskou nevěru. Nepatřím k většině, která vidí v homosexualitě neutrální alternativu k heterosexualitě, nicméně nevidím jako správné snažit se homosexualitu vymýtit legislativně.
Nechci tedy obhajovat ugandské zákonodárce. Chci ale nabídnout pohled z určité perspektivy, jež nemá dané opatření relativizovat, ale která je zařazuje do určitých souvislostí, které kritici ugandské legislativy nezmiňují.
Celá řada afrických zemí, Ugandu nevyjímaje, byla postižena epidemií AIDS. K nejpostiženějším zemím patří Uganda a Mozambik. V těchto zemích vyhynulo na AIDS tolik dospělých, že v nich zůstaly vesnice plné sirotků. U nás se o tom téměř nic neví. Ve zprávách se sice dočteme, že Izrael postavil na palestinských územích dvacet nových bytů – kvůli tomu se bezmála sejde Rada bezpečnosti OSN. Ovšem to, že v Mozambiku jsou desetitisíce hladovějících sirotků, se dozví málokdo. Důvodem je nepochybně celková zaostalost této země: Chybí v ní hotely, v nichž by se mohli ubytovat novináři, pokud by tedy vůbec do země chtěli přijet a o tomto problému psát. Já o těchto problémech vím více od misionářů než od novinářů.
Když se AIDS objevila ve Spojených státech, postihla nejprve homosexuální komunitu. Bylo to logické – vzhledem k tomu, jakým způsobem se AIDS šíří. Čím vyšší promiskuita, tím vyšší nebezpečí přenosu nemoci.
V Africe je promiskuita obecně vyšší než v západní civilizaci. Není tedy divu, že se tam AIDS šířila rychleji i skrze heterosexuální pohlavní styk. Přičtěme k tomu nedostatek osvěty a lékařské péče a nemůže nám nevyjít, že AIDS znamená pro africké národy obrovskou katastrofu.
Paradoxně se Uganďané ocitají v opačné situaci než Češi. Čechům scházejí děti, Uganďanům scházejí dospělí. Průměrný věk obyvatel Ugandy činí 15 let. Průměrný věk Čechů je 41 let. Ugandské děti nemá kdo vychovávat, na české důchodce nebude mít kdo vydělávat. Profesor Lubomír Mlčoch na nedávné debatě o rodinné politice, pořádané Institutem Williama Wilberforce, upozornil, že u nás hojně diskutovaná otázka, zda má být spoření na důchod státní či soukromé, se pokouší řešit druhořadý problém. Prvořadý problém je v tom, že nám chybí milion dětí. Tuto otázku ovšem nikdo neřeší, zato se vedou vášnivé spory o zrušení či nezrušení druhého pilíře. Děti, z nichž vyrostou pracující a vydělávající dospělí, nám budou chybět, ať bude penzijní systém státní či soukromý.
Vraťme se ovšem do Ugandy. Znovu opakuji, neschvaluji drakonické tresty za homosexualitu. Nicméně neoddiskutovatelným faktem zůstává, že pokud by určitá společnost žila podle biblických norem sexuality, AIDS by neměla šanci. Ano, jakkoli se to mnohým nelíbí, Bible mluví v otázkách sexuality zcela jasně. Sexualita je božím darem, není to nic zakázaného či nečistého, nicméně pohlavní styk patří do manželství. Jakýkoli sexuální styk mimo manželství považuje Bible za smilstvo. Tečka. Pokud na posvátnost manželství nedbáme, vede to nakonec vždy k vymírání národa. Ano, národ si může zvolit, zda chce vyhynout českou cestou nebo ugandskou cestou. Pohrdnutí božím řádem ovšem nikdy nezůstane bez následků.
Uganda řeší problémy, které si vůbec nedovedeme představit. Jak bylo řečeno, nemyslím si, že je správné sexuální morálku vynucovat legislativně. Chci ale upozornit, že starost o ugandské homosexuály, není-li doprovázena stejně vážnou starostí o ugandské děti a ugandské oběti AIDS, je jen projevem západní povýšené sebestřednosti.
Představa, že sex patří pouze do závazného vztahu, je dnešním lidem cizí. Mýlili bychom se ale, kdybychom se domnívali, že "sexuální svoboda" je součástí nějakých "evropských hodnot" či dokonce "evropských tradic". Pokud bychom trvali na slovu "tradice", museli bychom uznat, že je to "tradice" stará nanejvýš dvě generace. Různé civilizace pojímaly sexualitu různě; až na některé okrajové primitivní kultury ale žádná civilizace nepřipouštěla sexuální promiskuitu, typickou pro západní společnosti. Jakkoli je západní civilizace technologicky nejvyspělejší, demograficky se ocitla ve slepé uličce. Připouští si to ovšem velmi nerada, pokud vůbec. Souvisí to asi s lidovým rčením, že boží mlýny melou pomalu. Možná ale i pro nás nastává čas, abychom ze slova "pomalu" přenesli důraz na slovo "melou".
Ono možná na té Bibli nakonec něco bude. Podle Bible se dá žít – proti ní dlouhodobě nikoli.