Jestli ruskou agresi proti Ukrajině vezme svobodný svět jako začátek druhé studené války, je to známka, že se vrací k realitě. Která naštěstí nebude tak zlověstná, jak bývala; z Ruské federace Impérium zla neslepí zpátky ani Malý car.
Už zabrání Krymu má všechny znaky Pyrrhova vítězství. Jestli president Putin vypotřeboval svou diktátorskou výhodu prvního úderu na nemovitostech jako krymská Riviéra a přístav pro Černomořskou flotilu, nemusí být tak prohnaný a mocný, jak nám ho jeho zastánci kreslí.
Krymský poloostrov toho moc nenabízí, kromě podnebí příjemnějšího než má většina Rusi. Zemědělský potencionál brzdí nejasné vlastnické stavy (jako v mnoha rozvojových zemích), letecké a námořní základny jsou pro stát výdaje, ne příjem, vodu dodává Ukrajina, Artěk není Disneyworld a pláže jsou kamenité. Rus, který může utrácet za turismus, dobývá letoviska kolem moře Středozemního, ne Černého (ku smíšené radosti a žalu tamních hoteliérů). Kontrola Černého moře bez anexe Cařihradu je strategicky málo významná a trendy porodnosti v Rusku a Turecku ukazují, kdo bude mít v oblasti v blízké budoucnosti větší marškumpanie.
Co bude krymské tažení na druhou stranu Kreml stát? Krátkodobě minimum - hospodářské a politické sankce Západu historicky nikdy agresora moc nebolely (od habešské kampaně Mussoliniho po program Food For Oil z roku 1996, jenž měl civilizovat Řezníka z Bagdádu).
Jeho dlouhodobý efekt je ovšem mnohem horší. Útok na Ukrajinu odbourává naděje, které si svobodný svět o postsovětském Rusku dvacet let pomalu a trpělivě pěstoval. Západ doufal, že Rusko bude stát s populací schopnou dát dohromady vládu, která chrání občanské svobody doma a respektuje pravidla hry mezi civilizovanými zeměmi venku. Místo toho se tu rýsuje jen další režim s vládou jedné strany, financovaný prodejem žádané suroviny pod státní kontrolou a navíc těžce vyzbrojený jaderným arsenálem.
Vojensky nemusí mít země NATO z ruského pózování obavy (díky americkým ozbrojeným silám). V jejich vládách by teď ale měly převládnout hlasy, jež berou vážně katastrofický stav svých armád. V r. 2012 daly USA na obranu 4,2 % rozpočtu, od ostatních členů NATO se očekávají alespoň 2 %. Čísla za r. 2012 ukazují namátkou: UK 2,5 %, Kanada 1,2 %, Německo 1,4 %, Polsko 1,9 %, Lotyšsko 0,9 %, Litva 1,0 %, Estonsko 1,9 %, Francie 2,3 %, Česko 1,1 %, Dánsko 1,4 %. Rusko ten rok dalo 4,5 %.
Co by pomohlo nejvíc, by ale bylo přesvědčení, že mladý Evropan má znát nejen třeba model pušky CZ-805, ale také být schopný a ochotný ji na obranu Evropy použít.
Ale vojenská převaha svobodného světa nebylo to, co vyhrálo první studenou válku. Východní blok zkrachoval, protože nikdo nechtěl jeho zboží, služby, životní styl a nakonec ani politiku. Mládež diktatur dělníků, rolníků a pracující inteligence chtěla Levi's, ne hit módu z Darexu. Disco, ne Plameny. Noví rodiče chtěli kočárek z Itálie, ne diplom Vzorná socialistická rodina, technik chtěl computer značky Apple, ne bulharský Pravetz, a zábavu dodával Hollywood, ne dramata o Velké vlastenecké.
Převzato z blogu O Americe