V dubnu loňského roku 2013, takto peprně nazvala svůj esej Progress is not inevitable Mona Charen, výtečná americká publicistka. Zabývala se obrovskou odvahou egyptského žurnalisty: Khalid Muntasir, dosud nezavražděn funguje v prostředí arabských medií, v němž ten nejnehoráznější antisemitismus je nejen přijatelný, ale něco naprosto normálního, samozřejmého. Muhammad Mursí, vůdce muslimského bratrství, ve svobodných volbách prezidentem Egypta zvolený, se o Židech vyjádřil jako o potomcích opic a prasat a magnetofon takto zaznamenal.
Toť tedy pod pyramidami ve státě, každý rok Washingtonem obdarovávaném finanční pomlázkou více než miliardy dolarů. Státem vlastněná televize i v ostatních arabských zemích krmí své konzumenty stařičkými carskými padělky o světové židovské konspiraci ovládnout svět. Hitlerův Mein Kampf je nadále bestsellerem na palestinském území, antisemitismus se úspěšně snoubí s antikřesťanskými násilnostmi. Palestinská media neutuchají v oslavování teroristů za jejich hrdinství spolu se sebou do povětří vyhazovat izraelské civilisty. Před několika týdny, Mahmúd Abbas, hlava Fatahu, jakéhosi vládního útvaru (Palestinian Authority), všeobecně pokládaný za někoho, kdo je moderate - hlas umírnění -, velebil Ahmeda Masharqa při příležitosti výročí jeho hrdiného mučednictví (martyrdom), když v převleku za ortodoxního Žida, obalen příslušným množstvím třaskavin využil pozvání izraelské rodiny odvézt jej, kam bude potřebovat, což se stalo a při té příležitosti explodoval, ukončil život nejen svůj, ale i mnohých dalších.
Žádná to výjimka z pravidla v takových končinách. Vhodným příkladem poslouží i Jordánské království, rovněž se ve světě těšící reputaci své umírněnosti. Jordánský parlament velikou většínou (110 ze 120 hlasů) odhlasoval rezoluci pro propuštění na svobodu vojáka: Ahmeda Daqamseha, který způsobil smrt sedmi izraelských školaček (věk 13 a 14 roků) cestou na ostrůvek jménem Island of Peace, který Izrael jako součást mírového uspořádání Jordánsku věnoval. Dotyčný střelec též zranil větší množství dětí, ale víc jich nestačil zabít, poněvadž zbraň mu posléze selhala. Jeho obhájce u soudu velice zdůrazňoval jeho hrdinství a posléze se za zásluhy stal ministrem spravedlnosti.
Porovnejme s kuráží zde již zmíněného žurnalisty Khalida Muntasira, který si troufl pochválit tři židovské miliardáře, poskytnuvší plno peněz k založení ceny v lékařském výzkumu dosud nevyléčitelných chorob. Českému čtenáři z oněch mecenášů nejspíš povědomé bude jméno mladíka Marka Zuckenberga (Facebook). Učinil tak slovy: "Nemohu si pomoci než vykřiknout, nechť dlouho žijí potomci opičáků a vepřů." Jeho tolik zrádnou hlavu mu k potěše Alláha dosud nikdo neuřízl. Podivná to výjimka z převládajícího pravidla. (Rovněž prozatím nedotčena zůstává Mona Charon, syndicate columnist, Creators.com, vzdor nenávisti, jíž se jí dostává z početných, politicky značně korektních kruhů establishmentu.)
Do onoho tolik nenáviděného vepřína jsem před dvěma měsíci měl příležitost znovu nahlédnout. Vzdor nezřídké disharmonii politické, zdárně se tam daří ekonomice, vědám a umění, čili stavu obtížně postřehnutelnému v tamějším, nevalně si počínajícím sousedství.
- - -
Yuval Levin, editor publikace National Affairs, zdůrazňuje sklony liberálů k rozhořčení nad současným stavem světa, tak jak se jim jeví, kdežto konzervativci spíš vyjadřují vděk za dosažené úspěchy. Avšak ani ti či oni nemají vždy pravdu. Rozhlédnutím po kontinentech všemožnými směry racionální pozorovatel dojde k závěru, že životní podmínky jsou v západních státech přece jenom ty nejlepší či aspoň nejméně nepříjemné. Všemožné růžové naděje nezřídka ztroskotají tempem tonoucíhoTitanicu. Po svržení diktátorsky si počínajícího režimu například v Egyptě muslimské bratrstvo, donedávna v ilegalitě, chudině poskytující stravu a všelijaké služby, ve svobodných volbách vyhrálo, aniž ale projevilo schopnost smysluplně vládnout. Bez zkušenosti s počínáním, jež by se mohlo proklestit k jakési prosperitě, životní podmínky se zhoršily, pocitu bezpečí ještě víc ubylo. Naopak přibylo násilností, s výsledkem, že prozatím bez tradice se svobodným tiskem, nezávislou justicí, bez tolerance a ochoty k dosažení kompromisů, národ pobíhá po náměstích, střílí do vzduchu nebo vzájemně po sobě, zatímco policie nezasahuje, ekonomika neprosperuje, turismus jako hlavní zdroj tvrdé měny uhynul.
Mým oblíbeným vzorem znamenitého uvažování je černošský ekonom Thomas Sowell, autor přemnoha knih, s bází v Hoover Institutu, adresou na kalifornské Stanfordově univerzitě. Zájemce nechť se seznámí s webovou stránkou Tsowell.com. Před sebou tu mám dva eseje, oba z května 2013, jeden s názvem The Art of the Impossible - ("Umění nemožného"). Tak například dokazuje snaha o docílení státu socio-ekonomického zajištění (modern welfare state), jak pořídit za méně peněz víc péče, s hodně větší zaměstnaností byrokracie, pověřené tak značně rozrostlé úkoly zvládat. Vládci ale k řešení jsou schopni pouze poskytnout rétoriku, slova, slova. Jak se vypořádat se zločinností? Přece zavedením přísnějších předpisů opravňujících vlastnit zbraň. Což dává smysl - ale jen na první pohled. Neexistuje totiž důkaz, že taková změna by někdy ke snížení zločinnosti přispěla. Nicméně neexistence takového důkazu neponouká ani politiky ani media takovou ošidností se zabývat.
- - -
Je lidstvo vůbec poučitelné? Důkladné podumání si zaslouží Sowellova úvaha Looking back - and forward ("Dívat se zpět a rovněž vpřed"). Časování je znamenité - však letos "oslavíme" (nehorázné to označení) sté výročí zahájení první světové války, největšího krveprolití v dějinách této planety. Způsobila smrt milionů, rozpad čtyř impérií, vedla ke zrodu nesmyslného totalitního experimentu.
SSSR - největší stát světa s obrovským přírodním bohatstvím, leč bez schopnosti ho zužitkovat a dosáhnout životní úrovně v západní Evropě. Nicméně se stal s modelem pro jiné státy včetně Číny, nejpočetnějšího kolosu. Jeho architekt Mao Ce-tung obdivován až zbožněn přemnohými intelektutály na všech polednících a rovnoběžkách.
Vzdor pramálo obdivuhodnému výkonu, přesto se podařilo docílit standard značně vyšší, než jaký existoval před oněmi sto lety, a po druhé světové válce žádný konflikt globálního rozsahu se neuskutečnil.
Sowell varuje: v době roku 1913 nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě, aniž by její důsledky aspoň někteří tehdejší státnící byli předvídali. Největším viníkem té doby byl německý císař Wilhelm II., domýšlivý, tvrdohlavý, pachtící se za uskutečněním svých vizí, s jakkoliv katastrofálním dopadem.
Sowell se poté věnuje nynějšímu prezidentovi Obamovi, jemuž přisuzuje tytéž vlastnosti uvedené v předchozí větě, s tvrzením, že zahraničně politické události se mu již vymkly z jeho kontroly - zejména tomu v Libyi, Egyptě a Sýrii. Problém největší ho teprve čeká, poté, co Írán dohotoví svou první nukleární bombu. To Obama zastavit nemůže a prozatím nejvíc usiluje, aby ztížil Izraeli snahu zabránit Íránu k dosažení jeho cíle.
"Jaderně vybavený Írán - v současné době stát nejaktivněji se v terorismu angažující - znamená nebezpečí, které znicotňuje (to dwarf) nebezpečí, jímž byl císař Wilhelm II. za první světové války a Adolf Hitler za druhé světové války. Chtělo to dvě atomové bomby, které v roce 1945 přiměly ke kapitulaci Japonce, tehdy rozhodně houževnatější než jsou Američané v roce 2013..... Jestliže fanatici jsou ochotni, na rozdíl od nás, zemřít v nukleární válce, co nám pak jiného zbývá než kapitulace?
Je to panikářství? Některá nebezpečí si takový alarm zaslouží."
Zejména v konfliktu s druhem fanatiků, kteří nás, nevěřící psy, ujišťují, že na rozdíl od nás, oni smrt milují.
Končím s přiznáním své neschopnosti milovat bloudy na naší straně, přesvědčené, že nám vlastně vůbec nic nehrozí.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče