Poznámka editora Lawfare: Ruská vojenská okupace Krymu a pokusy ruského prezidenta Vladimíra Putina nalinkovat takové politické uspořádání, které by oddělilo Krym od zbytku Ukrajiny, je nejnovejší a patrně nejimpozantnější test zahraniční politiky Obamovy administrativy.
Události v terénu rychle mění situaci, přičemž vzdorují jednoduché kategorizaci, a dále komplikují tvorbu politiky. Svůj pohled na budoucí výzvy a návrh nejvhodnějšího přístupu jak pro Spojené státy, tak pro jejich spojence zde nabízí pan Steven Pifer, bývalý americký velvyslanec na Ukrajině (kde působil během několika klíčových let Clintonovy administrativy), který v současné době působí jako "senior fellow" ve washingtonském think-tanku Brookings.
(Eseje k zahraniční politice jsou tradičně zveřejňovány každou neděli, avšak vzhledem k významu a bezprostřednosti politických otázek na Ukrajině, jsme se rozhodli s publikací tohoto článku neotálet.)
***
Zatímco ruská armáda dokončovala svůj ozbrojený zábor Krymu, regionální parlament na Krymu hlasoval pro začlenění Krymu do Ruské federace a naplánoval referendum k ratifikaci tohoto kroku. Nikdo by neměl pochybovat o tom, jak referendum dopadne. Výsledek bude konfrontovat Moskvu, Kyjev a Západ s nesnadnými a osudovými rozhodnutími.
Ruská armáda obsadila všechny významné lokality na Krymu, zablokovala ukrajinské jednotky v jejich základnách a položila minová pole, aby oddělila poloostrov od pevniny. Veden předsedou vlády, který byl údajně kdysi znám v místních kruzích organizovaného zločinu pod přezdívkou "Goblin", krymský parlament dne 6. března hlasoval poměrem 78-0 pro připojení k Rusku, přičemž se osm poslanců hlasování zdrželo.
Některým poslancům, o kterých se vědělo, že by mohli být proti návrhu, bylo zabráněno se hlasování zúčastnit. Parlament rovněž naplánoval referendum na 16. března. Hlasování nabízí dvě možnosti: připojení k Rusku, nebo obnovení platnosti ústavy z roku 1992, která by udělila Krymu podstatně větší autonomii. Zachování Krymu jako součásti Ukrajiny v podobě současného ústavního rámce se na hlasovacím lístku neobjeví.
V jiném světě, kde by k žádným událostem v Kyjevě, ani k ruské okupaci Krymu nedošlo, by podstatná část krymské populace mohla upřednostňovat přiblížení k Rusku nebo dokonce připojení k Rusku. Etničtí Rusové tvoří asi 60 procent populace. Poloostrov byl součástí Ruska až do roku 1954, kdy jej Nikita Chruščov předal Ukrajině. Na tomto kroku nijak zvlášť nezáleželo tak dlouho, jak dlouho trval Sovětský svaz.
Přesto, 54 procent z obyvatel Krymu hlasovalo v předvečer zhroucení Sovětského svazu v roce 1991 pro nezávislou Ukrajinu. Takže, v jiné době by volba nemusela být tak jednoznačná.
V dnešní realitě ovšem referendum tak či onak vyprodukuje volbu připojení k Rusku. Referendum bude ovšem postrádat legitimitu. Bude uskutečněno v podmínkách, kdy ozbrojení ruští vojáci hlídkují v ulicích a ukrajinské televizní kanály byly umlčeny a nahrazeny ruským vysíláním s jeho rozhodnou propagandistickou tendenčností. Krymští Tataři, kteří tvoří 12 procent populace, budou hlasování bojkotovat.
Referendum je podle ukrajinského práva nezákonné. Nezdá se, že by to Moskvu nějak trápilo, přestože by Rusům docela vadilo, kdyby se Čečenci dovolávali referenda o nezávislosti - čemuž Kreml dvěma krvavými válkami zabránil.
V posledních dvou desetiletích bylo ve většině Evropy dosaženo obecného souhlasu, že etnické menšiny nemají právo se jednostranně oddělit - jde o zásadu, kterou Rusové podpořili, když se to týkalo Ruska.
Principiální výjimkou se v Evropě stalo Kosovo, oběť srbského etnického čištění v letech 1998-1999. Více než 100 zemí uznalo jednostranné vyhlášení nezávilosti Kosova, které přišlo až po deseti letech neúspěšných vyjednávání se Srbskem.
Až budou výsledky krymského referenda sečteny, budou před ruského prezidenta Vladimíra Putina postaveny dvě základní možnosti. Ruský parlament zahájil legislativní proces s cílem zjednodušit způsob, jak může být cizí území připojeno k Rusku. Putin by jednoduše mohl Krym anektovat, což by u mnoha z jeho "konzervativní" základny byl populární krok.
To by s sebou přineslo určité náklady. Země v sousedství Ruska by to znervóznělo. Západ a další země by to považovaly za neospravedlnitelný zábor území, což by mělo vyvolat další sankce.
Putinovou alternativou by mohlo být ponechat Krym v jakémsi limbu,nedefinovaném stavu, stejně jako Podněstří, které se odtrhlo od Moldavska začátkem devadesátých let. To by mohlo zanechat naživu tenký paprsek naděje, že by Ukrajina mohla jednoho dne získat Krym zpátky (v případě anexe Ruskem nikdy Krym nazpět nedostane). Krátkodobé vyhlídky na znovuzískání Krymu by ale byly nulové.
Moskva zřejmě nebude uvažovat o třetí možnosti, že by uznala Krym jako nezávislý stát. Ukázalo se jako diplomaticky neúnosné, když Rusové uznali nezávislost Jižní Osetie a Abcházie po rusko-gruzínském konfliktu v roce 2008. Pouze Venezuela, Nikaragua, Nauru, Tuvalu a Vanuatu uznaly tyto dva státečky, přičemž Vanuatu později své uznání stáhlo. Případné uznání nezávislosti Krymu by stěží čekal lepší osud.
Někteří naznačují, že ukrajinská vláda by měla přijmout ztrátu Krymu jako fakt, který není v jejích silách zvrátit. Pak by se totiž mohla soustředit na zbytek země, který představuje spoustu politických a ekonomických problémů. S Krymem, který by přešel k Rusku, nebo byl přinejmenším Ukrajině odňat, by Rusko snad mohlo být spokojeno.
Moskva však pravděpodobně spokojena nebude, pokud se bude Ukrajina chtít přiblížit k Evropské unii a ruské uchvácení Krymu bude tuto touhu dále živit. Kyjev nebude akceptovat referendum či, pokud by k tomu došlo, ruskou anexi poloostrova. Takto nebude širší spor s Moskvou ukončen, ale naopak by byl vytvořen nebezpečný precedens, který by Rusové mohli být v pokušení zopakovat jinde, například na východní Ukrajině, kde etničtí Rusové tvoří významnou část populace - i když nikoliv většinu - a kde se vyskytlo několik proruských demonstrací.
Co se týče Západu, někteří navrhnou nový status Krymu přijmout. Budou tvrdit, že Západ nemůže zvrátit situaci bez vojenské akce, přičemž Spojené státy a Evropa prostě nejsou připraveny jít do války kvůli Krymu.
Ukázalo by se ale, že přijetí ruské agrese a výsledků referenda na Krymu bylo chybou. Oslabilo by to klíčová pravidla, jako je respektování suverenity a územní celistvosti, kterými se řídí Evropa po skončení studené války. To by umocnilo obavy v zemích s velkým podílem etnického ruského obyvatelstva, včetně aliančních spojenců, jakými jsou například Lotyšsko a Estonsko. A neřešilo by to dlouhodobé napětí mezi Moskvou a ukrajinským státem, který pro sebe vidí lepší budoucnost s Evropou.
Spojené státy a Evropská unie by měly podporovat územní integritu Ukrajiny, k čemuž jsou vázáni svým členstvím v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Kromě zavedení sankcí na Rusko - včetně přísnějších sankcí, pokud by Moskva přistoupila k anexi Krymu - by západní země měly odmítnout jednat s představiteli Krymu, zakázat tam umísťovat investice ze strany západních společností, a přiznat Ukrajině právo vykonávat opatření související s kontrolou hranic tím, že povolování přístupu lodím do přístavů a mezinárodní letecké služby budou podléhat schválení ze strany Kyjeva.
Taková politika nebude mít okamžitý účinek a nemůže uspět v obnově stavu Krymu. Ale je tou správnou věcí, kterou je třeba udělat. Západ se musí připravit na trpělivou a vytrvalou kampaň, která jasně ukáže, že jednostranné pokusy o překreslení hranic v Evropě budou mít následky.
Steven Pifer, "senior fellow" při washingtonském think-tanku Brookings Institution, sloužil jako americký velvyslanec na Ukrajině v letech 1998-2000.
www.lawfareblog.com
www.brookings.edu
Odkazy z původního článku:
http://www.latimes.com/world/worldnow/la-fg-wn-crimea-ukraine-russia-20140309,0,3176896.story#axzz2vZRLm0lT
http://www.huffingtonpost.com/2014/03/08/sergey-aksyonov_n_4927039.html
Překlad: Jan Maisler