Ruská intervence na Krymu zvážila Baracka Obamu a jeho politiku vůči (nejen) Rusku - a shledala ho lehkou váhou. Obamova politika vůči Rusku za posledních pět let – politika tzv. resetu – je v troskách.
Jak by řekl Woody Allen, "…je to deja vu all over again", připomíná to Jimmyho Cartera. Když vstupoval do úřadu prezidenta v lednu 1977, chtěl se zbavit "neodůvodněného strachu z komunismu" a být vůči Sovětskému svazu vstřícný. Pak možná i Sovětský svaz bude vstřícný… Po třech letech Carterovy vstřícnosti Brežněv v prosinci 1979 okupoval Afghánistán. Carter prozřel. Začal v posledním roce v prezidentském úřadu, v roce 1980, zbrojit za účelem zastavení a odstrašení další sovětské agresivity. To Cartera od volební porážky nezachránilo, ale alespoň prozřel.
Uvidíme, zda nyní nastane i Obamovo prozření a jeho "carterovský obrat". Dosavadních pět let zahraniční politiky vůči Rusku (ale i Íránu atd.) bylo horší než jen mrháním času; bylo tím, co Putina povzbuzovalo. Obama bude prezidentem ještě tři roky.
Obama v lednu 2009 vstupoval do úřadu prezidenta s odhodláním být anti-Bushem: žádné vojenské intervence v zahraničí, ukončení těch stávajících, menší role USA ve světě. A hlavně, projevit vstřícnost vůči protivníkům, aby pochopili, že USA Obamy jsou vlastně hodné a nemají se jich co bát.
Vskutku, nebáli se. Jak ukázal Putin na Krymu a jak íránští ajatolláhové ukazují dennodenně.
Taky nepomohlo, že prezident Obama v minulosti mnohokrát vytyčil "červené linie", jejichž překročení je pro USA neakceptovatelné, a tudíž po něm bude následovat reakce. Obamovy "červené linie" byly překročeny mnohokrát a – nestalo se nic. Nejflagrantnějším případem je "červená linie" o použití chemických zbraní diktátorem Asadem v Sýrii: Asadovy jednotky je použily a – nic; žádný americký zásah, jen dohoda o tom, že Asad to už vícekrát neudělá…
Ajatolláhové i Putin to viděli: Obama mluví ostře, ale prázdně. Je to přesný opak toho, co před sto lety doporučoval prezident Theodore Roosevelt: "Mluv jemně, ale měj v ruce velkou hůl!" Obama dává ostrá ultimáta, ale v ruce žádnou hůl nemá či ji nepoužívá.
Lze se pak divit, že Putinovi připadá Obama jako sobaka, který štěká, ale nekouše?
Vnímání, percepce, co je protihráč schopen udělat, jsou v tomto klíčové. Kdyby byl prezidentem USA John McCain a ministrem zahraničí či obrany John Bolton, risknul by Putin otevřený vpád na cizí území?
Podstatné je nejen to, jak Putin vnímal Obamu, ale i to, jak Obama vnímal Putina. Nevěřil do poslední chvíle, že to Putin udělá.
27. února – den před tím, než ruská komanda začala pronikat na Krym - v americkém Kongresu šéfové amerických zpravodajských služeb vypovídali, že nejsou žádné známky toho, že by Rusko hodlalo intervenovat na Ukrajině. A když den poté, 28. února, Obama prohlásil, že pokud Rusko zasáhne, "bude to mít následky" a "zaplatí za to" – měl důvod se Putin Obamy bát? Druhý den, 1. března, celý Krym obsadil.
Myslet si, že to Putin neudělá, bylo neodpovědné a naivní. Vždyť přece on chtěl Ukrajinu celou, proto loni v listopadu přiměl Janukovyče, aby na poslední chvíli odmítl asociační dohodu s EU. A když viděl, že obyvatelé západní Ukrajiny to neakceptují, že chtějí do Evropy a nikoli být odsunuti někam do Eurasie, a proto budou raději bojovat, a vykopli Janukovyče z Kyjeva, pak se Putin rozhodl vzít si z Ukrajiny alespoň část. Nemylme se, Krym je to minimum, co chce.
Proč by to neudělal, když na to má sílu? Čeho a koho by se měl bát? Krym už nepustí, Ukrajinci nemají sílu ho z něj vytlačit, EU armádu nemá a NATO nezasáhne (vskutku, z logistického hlediska NATO prostě Rusy z Krymu vytlačit schopna není).
O tom, jak špatně četla americká vláda Putina, svědčí i reakce z úst ministra zahraničí Johna Kerryho: "Je to neuvěřitelný akt agrese. Je to ohromující, svéhlavé rozhodnutí prezidenta Putina napadnout jinou zemi… V 21. století se prostě nechováte jako v 19. století…"
Naivní to pokrokářská víra, že samotné plynutí času (z 19. století do 21.) vede ke zlepšení lidstva. Kde byli tito lidé během 20. století – to je celé zaspali? Přece celá první polovina 20. století byla příběhem nikoli pokroku, nýbrž regresu od míru a mírných vlád k válkám a režimům vražedným. Věřit, že máme 21. století, a proto se čekista Putin nebude chovat jako imperiální car, může jen duše moudrostí či zkušeností nepolíbená…
Co nyní?
Krym je ztracen. Naším zásadním zájmem však je nezávislá Ukrajina v alespoň nějakých hranicích. Je neakceptovatelné, aby celá Ukrajina byla ruská.
Je nutné citelně potrestat ruské vládce za okupaci cizího území tím, že představitelům ruského režimu a jejich rodinným příslušníkům se zruší vstupní víza do EU a USA; jakož i zmrazí jejich bankovní účty na Západě. To bude bolet.
Dále vyloučit Rusko z G8 (nejen odmítnout účast na nadcházejícím summitu G8 v Soči), zrušit Radu NATO-Rusko a ruskou diplomatickou misi z ústředí NATO vyhostit. Nemá tam co dělat.
Dát jednoznačně najevo, že pokud by se Putin pokusil o ukrajinský scénář (intervence za účelem "ochrany" etnických Rusů) v kterékoli zemi Pobaltí, jež jsou členy NATO, bude to znamenat otevřenou válku.
Je to nutné udělat rychle, aby Putin nebyl v pokušení od Ukrajiny odtrhnout další území. Je to nutné proto, aby se necítil mít volnou ruku zvrátit v Evropě celý mezinárodní systém, který se ustavil po roce 1989. Ano, západní nečinnost může ohrozit vše, co bylo získáno v roce 1989. Nehraje se o nic menšího.
Prodělá Obama "carterovský obrat"? Anebo si budeme muset počkat až na nového amerického prezidenta? Uvidíme.
LN, 5.3.2014
Autor je ředitel Občanského institutu
Převzato z blogu autora s jeho svolením