Při takovém počínání pořádný pozor si dávat před šlápnutím na nepevný led, na přílišné použití slůvka "jako, jako". Zasloužilý autor E.L. Doctorow, tvůrce Ragtime, například neviděl žádný rozdíl mezi Auschwitzem a Disneylandem, stejně tak německý literát Günther Grass, příslušník Waffen SS ve svých junáckých letech. Mnohokrát jsem mravokárné užití tohoto "jako" už zažil v souvislosti s americkými Indiány a černochy, v rozprávkách o jejich genocidě, během níž ale došlo k jejich velmi značnému početnímu vzrůstu. Ani Hitler se nesnažíl židovské řady příliš rozmnožovat.
Řízný dopad rozdílu ve slovese "obřezat" a "vyřezat" může přesvědčivě potvrdit absolvent takového zákroku ve vlastním poklopci. Posuňme se k potenciálně explozivní realitě těchto dnů - na Krym. Ex-kágébák Vladimír Putin po svém triumfu v Soči (olympiáda za 50 miliard dolarů a nulová hrozba islámských teroristů) se jinak zviditelnil v blízkém Sevastopolu. Ruská a o to víc světová veřejnost se začala seznamovat s prapůvodem krize, již by bylo možné použít jako účinné protialkoholické varování: před téměř půl stoletím Nikita Sergejevič Chruščov, tehdy ve stavu nikoliv stoprocentní střízlivosti, věnoval Ukrajině celičký Krym. Vtírá se hrůzná představa, že by třeba Miloš Zeman při nejedné sklínce becherovky někomu věnoval Hradčany nebo - v nepravděpodobné roli absolutního abstinenta - by prohrál v mariáši aspoň katedrálu svatého Víta.
Mnohé vlivné hlasy v Americe a Evropě se již ozvaly s relevantní, aplikovatelnou paralelou, precedentem československým z roku 1938: tehdy údajné utrpení sudetského etnika, nyní ruské menšiny, která však na mnohém ukrajinském prostoru je většinou, jak tomu i v Sudetech bylo. A po vzoru Hitlera, ani Putinovi by nic jiného nezbývalo než se dostavit v roli znovuosvoboditele. Již i nejeden americký politik včetně členů Kongresu ve Washingtonu se s takovými chmurami vyjádřil. Dosud jsem ale nečetl reminiscenci v souvislosti s tehdejším vyvrcholením, jímž ovšem byl Mnichov, chamberlainovské řešení. Za nynější situace rovněž víc vítané než alternativa nukleárního střetu.
- - -
Ve včerejších televizních zprávách BBC jsem sledoval pořad, jehož obsah se vzdor mým zálibám v absurdnu vymkl dosavadním představám: že totiž uprchlík ze Severní Koreje se do tamějšího hororu dobrovolně vrátí a vysvětlí své bizarní počínání.
Velká tisková konference, navrátilcovo vysvětlování, jehož hlavním důvodem bylo břemeno rozhodování, primární odpovědnost za vlastní osud. Z týž obav vlastní emancipace se přece pokorně vraceli i někteří emigranti zpět do naší rodné totalitní klece.
- - -
Daleko důkladněji na mě zapůsobila paralela, analogie osudu Koreje a Irska na opačném konci naší zeměkoule. Jestliže my jsme pod habsburskou knutou tolik trpěli, porovnejme s korejským údělem, jak dopadlo jejich suverenní království: v roce 1876 smlouva s japonským císařstvím, s iniciativami politickými, ekonomickými, z nichž se v roce 1905 zrodil protektorát a zásluhou nové smlouvy po dalších pěti letech kompletní anexe - vlastní stát pohlcen, kdysi nezávislá vlast přestala existovat. V roce 1936 na berlínské olympiádě v maratonském běhu - závěrečné disciplině - zazářilo Tokio svým dvojnásobným vítězstvím, medaile zlatá a stříbrná, japonská hymna se rozburácela zásluhou korejských šampionů nenávidějících triumfální pompu okupantů své potupené země. A do roka začala řádit veliká válka, nankingský masakr jak s vražděním, tak i se zaživa pohřbíváním civilistů, a k potěše vrahů dodávány do vojenských nevěstinců desetitisíce nedobrovolnic s eufemickým označením tzv. comfort women. Ke zrušení dekretu o likvidaci korejského státu došlo až v roce 1966 a k jakési vynucené vládní omluvě za onen "komfort" otrokyň ještě později.
Z korejské paměti nevymizela potupa povýšeneckého postoje vůči dominovanému a deptanému národu, takže i antikomunisté mohli být méně alergičtí na Mao Ce-tungovy blázniviny s velkou kulturní proletářskou revolucí a s velkým skokem vpřed, než s poválečným hospodářským zázrakem dočasně rozdrceného Japonska. V čínsko-japonském sporu s mocným explozivním potenciálem kvůli vlastnictví několika miniaturních neobydlených ostrovů Korejci určitě nefandí Japoncům. Tvrdě s nimi konkurují se svými výrobky - automobily, elektronikou, zahraničními investicemi, jak i České republice je známo. V poslední době ke kýžené selance rozhodně nepřispěla japonská vláda zatracením korejského národního hrdiny Ahn Jung-Geuna jako teroristy, odsouzeného kriminálníka. (V roce 1906 na nádraží v Harbinu zavraždil významného japonského potentáta.)
Korejsko-japonská nevraživost má i svůj dopad na současnou politickou scénu v USA. V podzimním volbách 2013 ve státě Virginia zvítězil Terry McAuliffe v soutěži o úřad governéra též zásluhou své podpory korejského stanoviska.
- - -
Konečně se dostávám k druhé polovině paralele a analogii: Irsko, ostrov s vlastní kulturou a neblahou historickou pamětí nijak laskavého počínání svých snad většinou absentee landlords. V době objevu zlata v Kalifornii a výpuku zlaté horečky řádil v chudobném Irsku bramborový hladomor, nákaza zasáhla hlavní zdroj obživy chudých vrstev, zdecimovala úrodu i národ ("nepřímá genocida"). Počet obyvatel poklesl o jednu čtvrtinu, jeden milion jich umřel, jeden milion emigroval. Vztah s Británií se ještě víc zhoršil a bažení po nezávislosti posílilo. (Jedním z mých mnohých překvapení po příjezdu do Ameriky byla intenzita irské protianglické nevraživosti. Třeba v takovém Bostonu, vlézt do irske pivnice a pokusit se o rozmluvu s nápodobou noblesního přízvuku aristokratických kruhů by mohlo hodně bolestivě dopadnout.)
Vypukla první světová válka, Britové spolu se svými francouzskými spojenci bažili po americké asistenci. V té době v Bílém domě sídlil Woodrow Wilson, profesor filozofie, velký pacifista, demokrat, právě usilující o znovuzvolení s účinným sloganem, že on je zárukou evropské války se nezúčastnit. V té době již dospělého věku dosáhl v New Yorku v roce 1882 narozený Eamon de Valera, syn irské matky a kubánského otce, sochaře, který vbrzku zemřel. Rodina se odstěhovala do Irska, syn Eamon tam vyrostl, pustil se do domácí politiky, v dubnu 1916 se podílel na velikonočním povstání proti britské koruně, což ovšem v době války znamenalo velezradu. Povstání trvalo týden, povstalci se vzdali, šestnáct jich bylo odsouzeno k smrti zastřelením. Jedním z nich byl de Valera, občan Ameriky, o jejíž pomoc Londýn značně usiloval, stejně jako Woodrow Wilson o své znovuzvolení, což by se bez hlasů irských voličů v případě této hrozící popravy nemohlo dosáhnout. Na Wilsonovo naléhání Britům nic jiného nezbylo než de Valeru nepopravit a zastřelili jich jen patnáct.
De Valera měl před sebou rekordně dlouhou politickou kariéru: v období 1917-1973 byl střídavě premiérem a prezidentem, prezidentská inagurace v roce 1959, v roce 1966 ve věku 84 let znovu zvolen a v roce 1973 jako 90letý nejstarší hlava státu na světě rezignoval. Zemřel ve věku 92 roků.
Kariéra s komplikacemi: anglo-irská smlouva, 1921, z republiky se stalo dominium - samosprávné území Britského společenství, Governor-General reprezentoval krále, de Valera v protestu proti smlouvě resignoval, 1922-1923 občanská válka, 1923-1924 de Valera vězněn, mnohé hádanice, tahanice, dominium přetvořeno v republiku, v roce 1937 zrod nové ústavy, generální guvernér přeměněn v presidenta, a stále mocná role katolické církve.
Vypukla druhá světová válka, na níž se nepodílely čtyři evropské státy: tradičně neutrální Švýcarsko, fašistické Španělsko, podobně si počínající Portugalsko a důsledně katolické Irsko. "Obtíže Anglie jsou příležitostí Irska," takový byl slogan tehdejších dnů. Neutralita vesměs nevlídná, irské přístavy uzavřeny lodím s pomocí hladovějící Británii. Winston Churchill se o takovém sousedovi velmi nepříznivě vyjadřoval. V posledních dnech druhé světové války de Valera se dokonce v Dublinu dostavil na německý zastupitelský úřad podepsat se do kondoleční listiny k vyjádření soustrasti nad smrtí Adolfa Hitlera.
- - -
Zmínil jsem se o korejském hrdinovi ze začátku 20. století. Poslužme si paralelním příkladem z konce téhož století: Gerry Adams, prominentní postava Sinn Fein, organizace s oprávněně značnou teroristickou reputací. V roce 1994 Jean Kennedy Smith, sestra J.F.Kennedyho a bratra Edwarda Kennedyho - klan s tuze irskými kořeny - a tehdejší americká velvyslankyně v Irsku, se angažovala ve snaze získat pro Adamse vstupní vízum do USA. V Londýně to vyvolalo značnou nelibost a u Johna Majora, tehdejšího britského premiéra, až zuřivost vůči Billu Clintonovi v Bílém domě - Major odmítal po několik týdnů s ním po telefonu promluvit.
Rozmíška končila happy endem: Bývalý senátor George Mitchell z Clintonova pověření dosáhl v roce 1998 o velikonocích na Velká Pátek (Good Friday Agreement) zdárné vyřešení do té doby nevyřešitelného nepřátelství mezi katolíky a protestanty.
Vzájemně nevábný, leč užitečný kompromis, ale povede se teď mezi Slovany něco takového? Lze vyloučit zopakování atentátu na Balkánu 1914?
SARAJEVO, kanony zahřměly, jateční orgie započaly, u řeky SOMME zbytečných mrtvol snad milion.
Meziválečné intermezzo, ony již dřív zmíněné SUDETY, Hitlerovy triumfy až k STALINGRADU a nyní teď po Soči SEVASTOPOL. Zlověstné sykavky, jedna za druhou.
Před námi tedy budoucnost bohatá na zopakování bolestivých zkušeností, ale pořád ještě s nadějí snad poučitelného lidského, byť nezřídka nelidsky si počínajícího plemena.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče