UKRAJINA: Stále stejný problém (2)

Býti prorokem je snadné, pokud suverénně vyhlašujete, že víte, co se stane za sto let. Ovšem vědět, co bude už zítra, to bývá těžší. Ale jde to trochu odhadnout. Ale i tak posuzování budoucnosti Ukrajiny musíme zahájit pohledem na úplně jinou část mapy. Na Turecko.

Ukrajina a Turecko mají jedno společné. EU jim lhala a lže od počátku do konce. Jsou totiž moc velké. Turecko by po přijmutí do EU bylo největším státem Unie. Navíc je muslimské. Ukrajina je druhým největším státem v Evropě a je téměř dvakrát větší než Německo. K porovnání:

- Turecko má 75 milionů obyvatel, rozlohu 780 580 km²

- Ukrajina …45 milionů obyvatel, rozlohu 603 700 km²

- Německo …80 milionů obyvatel, rozlohu 357 022 km²

- Francie …. 65 milionů obyvatel, rozlohu 543 965 km²

Oba dva vedoucí státy EU, Německo a Francie, by měli při vstupu obou zmíněných států najednou dva silné konkurenty. Při takovém vývoji by se váha moci v EU mohla rychle silně nachýlit. A Německo a Francie by nemohly ostatním státům diktovat. Což se dnes běžně děje. Vzhledem k počtu jejich poslanců, na jejich potenciál a suroviny. A u Turecka by na jeho ekonomickou sílu nešlo už tak jako na ostatní očividně kašlat. Už by nešlo pořádat dýchánky "Německo- Francie" a ostatní nechat čekat za dveřmi jako služebnictvo. Německo se navíc bojí Turků jako takových a u Francie představa, že by někdo zavedl na Ukrajině moderní zemědělství a navíc pustil Ukrajince do Schengenu, vyvolává pocity děsu. Proto se oběma státům lhalo a lže. Předstírá se, že je chceme, jsme přeci demokraté, ale ve skutečnosti "jen přes naše mrtvoly"! Typický postup lze vysledovat u Turecka:

Turecko požádalo o vstup do tehdejší EHS červenci 1959!

- 14. dubna 1987: Turecko požádalo o plné členství v ES.

- 18. prosince 1989: Evropská komise odmítla žádost Turecka o členství - z důvodů neplnění politických a ekonomických kritérií a porušování lidských práv.

- duben 2001: Turecká vláda přijala tzv. Turecký národní program, který stanovuje postup harmonizace tureckého právního systému s právním rámcem ES/EU. To znamená, že přistoupila na diktát Bruselu.

- 13. září 2006: Rezoluce Evropského parlamentu poukázala na nedostatečný pokrok v oblastech svobody vyjadřování, práv menšin, potírání korupce a násilí na ženách.

- říjen 2013: Evropská komise vydala každoroční zprávu o pokroku kandidátských zemí EU. Zároveň však EU dodává, že Turecko má před sebou ještě hodně práce, než bude moci být přijato do EU.

- Únor 2014 představitelé EU a Turecka neoficiálně sdělili, že Turecko přístupové rozhovory končí.

- Celou tu taškařici si přečtěte zde.

Výsledkem je, že Turci, naštvaní na prolhanou EU, dali ve volbách hlasy muslimskému kandidátovi Recepu Erdoganovi a ten vrací do sekulárního Turecka islamismus. Sekulární vedení armády po puči nechal zavřít na dlouhá léta do vězení. Turci pochopili, že do EU se nikdy nedostanou. Rozhodli se vést vlastní "tureckou politiku", postavili se proti Izraeli, pomohli rozpoutat válku v Sýrii, angažují se v "turkických státech" penězi i politicky. Není zde místo je všechny vypisovat, naleznete je na Wikipedii.

Osmanská říše pod jménem Turecko opět zvedá hlavu. A má miliony stoupenců a vyznavačů stejném víry v Evropě. Geniální jsou ti dnešní politici EU, není liž pravda?!

Nějak podobně je na tom Ukrajina. Politici EU jí léta mažou med kolem huby a pod stolem ji kopou do holení. V plné nahotě se to ukázalo, když padla kosa na kámen a na stůl se vyložili karty. EU až na sladké řeči a seznam toho, co má Ukrajina bez odmluv splnit, nenabídla nic. Tedy nabídla nepřijatelné podmínky. Nepřijatelné i pro stát na kraji kolapsu. Typické je, že z "vyjednávacího" tria Francie-Německo-Polsko rychle zbylo jen Německo a přihlížející Polsko, které ovšem nemá mnoho co nabídnout a v systému EU nemůže o ničem rozhodovat.

Proti nim stojí Rusko, které má plyn, naftu a peníze. Unie nemá nic než hromadu řečiček. To přesně vyplývá z textu, který přinesly Lidovky v sobotu:

"Navzdory páteční dohodě uzavřené mezi ukrajinskou vládou a opozicí se situace v této zemi ještě může zvrtnout a není jisté, že Ukrajina má politickou budoucnost jako jednotný stát. Po návratu z Kyjeva to dnes podle agentury DPA řekl německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, který dohodu pomáhal zprostředkovat."

Aby tento článek nebyl moc dlouhý, navrhuji čtenářům aby si přečetli článek vojáka a diplomata Jiřího Šedivého.

1-2 Grossgliederung Europas

2-2 2. kolo prezidentských voleb 2004

K tomu bych jen dodal nějaká historická fakta. Na Ukrajině proti sobě stojí podle Huntingtonovy linie (obr. 1-2, červeně vyznačeno) dvě rozdílné společnosti, navíc ještě rozdělené vnitřně. S tímto faktem jistě pracovaly obě strany, tedy Rusko a EU. Západní část Ukrajiny s příklonem k Unii je dobře vidět na obr. 2-2 (presidentské volby 2004), což je potvrzeno i na obr. 3-2 (rusky a ukrajinsky mluvící obyvatelstvo). Jediné, co mají téměř všechny části ukrajinské společnosti shodné, je tu více, tu méně skrývaný antisemitismus. Také proto, že v době Stalinova panství byli bolševici považováni za "židobolševiky" a nacistický antisemismus nacionalistickým Ukrajincům náramně vyhovoval.

3-2 Obyvatelé mající ruštinu jako rodný jazyk

Druhá, východní část Ukrajiny je obydlena hlavně ukrajinskými Rusy, je pravoslavná, bolševická, průmyslová, s dlouhou tradicí života v ruském carství.

Západní část nemá s tou východní historicky a lidsky mnoho společného. Ve skutečnosti jde o bývalé části Polska, Litvy, Rakouska-Uherska a krátce i Československa. Je často řeckokatolická anebo katolická (Poláci, Litevci)

Ukrajina je stát, v kterém byly vedeny zuřivé boje již od roku 1914. Šla tudy fronta. Rakouská a německá armáda zde masakrovaly obyvatele podezřelé ze sympatií k Rusku - například dnes již prakticky vyvraždění Lemkové, viz můj článek na NP Zapomeňte na Švejka.

První nezávislá ukrajinská republika (UNR) existovala v letech 1917–1919. Na části území vyhlásili v r. 1917 bolševické síly Ukrajinskou sovětskou republiku s centrem v Charkově. Samostatnost Ukrajiny zanikla pod náporem ruských bolševiků. V boji o národní samostatnost byli Ukrajinci poraženi: západní Ukrajina se v letech 1920–1921 stala součástí 2. polské republiky a v roce 1922 vznikla Ukrajinská SSR

Sovětské vojska zahájila počátkem ledna boj proti Centrální radě a 18. 2. 1918 dobyli Kyjev. Za této situace 9. 2. 1918 podepsala Centrální rada brestlitevský separátní mír s ústředními mocnostmi a požádala o pomoc německou a rakousko-uherskou armádu, která hned obsadila většinu ukrajinského území. Vidíte tedy, že cizí, ruské i německé, zasahování na Ukrajině má dlouhodobou tradici.

V letech 1919-1920 se stalo ukrajinské území dějištěm občanské války. Vzniklo několik samostatných státních útvarů, např. Západoukrajinská lidová republika, Do r. 1919 byla její většina znovu dobyta Rudou armádou (Kyjev padl 3. 3.1919). Za rusko-polské války, kdy se bolševici pokusili dobýt celé Polsko a byli zastaveni až před Varšavou, byla Ukrajina dobyta polskou armádou (Kyjev padl 7.5.1920). Oblast Podkarpatské Rusi vyhlásila samostatnost a nakonec byla připojena k ČSR. Polsko již dříve připojilo většinu území bývalé Západoukrajinské lidové republiky, což je oblast východního a střední Haliče a Bukoviny. V dobách bojů byli vražděni Ukrajinci Poláky, Poláci bolševiky a běžné obyvatelstvo všemi.

To nebylo vše. V první polovině 20. století došlo na území Ukrajiny celkem ke třem hladomorům: v letech 1921–1923, 1932–1933 záměrně vyvolaných bolševiky a to na územích osídlených etnickými Ukrajinci, kdy běžně docházelo ke kanibalismu. Více zde. Další hladomor následoval v letech 1946–1947.

Po paktu Molotov-Ribbentrop byli vražděni Sověty (v očích Poláků a Ukrajinců Rusy) hlavně vzdělaní Poláci a Ukrajinci, kteří doposud přežili (podrobnosti viz Katyňský masakr).

Další událost, která je stále hluboko za dnešními problémy, je postoj Ukrajinců po obsazení země Němci. Ukrajinští nacionalisté je vítali, stejně jako oběti stalinismu. Hitlerova propaganda nejprve hlásala přátelství - proto jsou dnes hlavně východní Ukrajinci tak ostražití před "sliby" pronášené německy. Popis událostí na Ukrajině a jejich složitost nelze v jednoduchém článku objasnit. Doporučuji - a to i našim politiků a hlavně novinářům - knihy D. J Golhagena "Hitlerovi ochotní katani" a novou knihu Timothy Snidera "Krvavé země".

Jen pro představu: Podle seriozních údajů zahynulo za druhé světové války na Ukrajině až deset milionů lidí. Vraždili všichni. Nacisté nejvíc, ale bolševici za nimi nezůstávali pozadu.

Ukrajinské milice (partyzáni), vzniklé za druhé světové války, lze rozdělit do tří skupin: oddíly založené na základě politické dohody s německými úřady, oddíly organizované Němci mimo rámec politických dohod a skupiny napojené na podzemní prosovětské hnutí.

Jen na straně sovětů bojovalo proti nacistům více než 250 000 lidí - viz např. kniha "Od Putivlu do Karpat". Vznikla i velká židovská partyzánská skupina bojující proti všem - hlavně o přežití.

Ukrajinci bojovali i v naší (Svobodově) armádě, ale také v SS divizi Galizien.

Němci rádi používali ukrajinské nacionalisty jako vražedná komanda. V největším masakru na okraji Kyjeva v oblasti Babij jar bylo v září 1941 povražděno najednou 33 771 ukrajinských židů, ale i "bolševiků". Na tomto místě se popravovalo i nadále, většinou však už jen "nežidi". Celkem zde bylo zavražděno dalších několik desítek tisíc lidí. Popravy nařizovali, organizovali a řídili Němci, většinu vraždění však vykonávali Ukrajinci a Litevci spolupracující s nacisty.

Další dosti děsivou organizací byli banderovci, takzvaná Ukrajinská osvobozenecká armáda (UPA). Bojovali nemilosrdně proti všem a zůstávaly za nimi stovky mrtvol, kudy prošli. Jejich vrchním velitelem se stal Roman Šukevič a ten vedl ukrajinský podzemní odboj až do své smrti v bitvě se sovětskými oddíly v březnu 1950. Je nezbytné znovu zdůraznit, že Ukrajinci byli během války na všech stranách. Jak zdůraznil ve své studii "Málo známá historie" Jiří Jírovec, lze konstatovat, že většina nacionalistických Ukrajinců měla politickou ideu, nezávislou Ukrajinu, která je stavěla do stejné opozice jak proti Německu, tak proti Sovětskému svazu. A v těchto dnech vlálo nad Majdanem dost červeno-černých vlajek UPA…

Konečně se vzpamatovali i naši novináři a po propagandistických tirádách začali věci posuzovat reálněji. Ukazuje se totiž, že to, co tak statečně bojovalo na Mejdanu, je pravděpodobně tak nebezpečné a nevyzpytatelné klubko, jako to, které zahájilo tzv. povstání v Sýrii. Pavel Máša v LN v pondělí jmenuje "prozápadní" bojůvky zúčastněné na mejdanu, nazývané jako "banderovci". Jedná se o organizace Trizub, UNA-UNSO, Svoboda, Bělyj Molot, Karpatskaja Sič a další. Mnohé tyto organizace měly mezi válkami své základny také na území ČSR, ale naší republice nebyly vždy přátelsky nakloněné. Například "Karpatskaja Sič" měla neoficielní vojenské jednotky v počtu asi 10 000 mužů v Haliči a na Zakarpatské Ukrajině. Ti nejprve bojovali proti čs. armádě, pak při obsazování území Maďary 1939 (kteří tam páchali taková zvěrstva jako stahování lidí z kůže zaživa) bojovali společně s naší armádou proti Maďarům..

Proto jsou naivní různé "komentáře" v našich mediích, které dle svého zaměření obviňují z přímého rozpoutání masakrů v Kyjevě tu Berlín, tu Moskvu. Spíše to vypadá, že se situace prostě vymkla z kontroly.

Nátlak Ruska na Ukrajinu, její vydírání cenami plynu a nafty, spoléhání na místní oligarchy a probolševické resentimenty byly sice jedním z katalyzátorů, ale ne jediným. Unie slibovala a slibovala a pak se předvedla tak, jako v neděli na ČT 24 europoslanec Rouček. Který vzletnými slovy divákům a také Ukrajině sdělil, že nedostanou nic. Teprve až "zajistí potřební reformy". A zároveň se tento euro-doveda divil, že ukrajinský parlament hned po zmizení Janukovyče vyhlásil restriktivní opatření proti používání ruštiny.

Ukrajina krvácí, potácí se na hraně občanské války a eurosocialista Rouček blábolí o "reformách". Ukrajina potřebuje pomoc ihned a rychle. A současný postoj EU přesně ukazuje neschopnost Bruselu i Berlína pochopit realitu Evropy. Pod taktovkou "lidskoprávníků" a úžasných, královsky placených eurokratů se šine Unie ke konci. Myslím si, že je to děsivý scénář i pro nás, rozpad Unie. Nad tím se neraduji!

Po vytvoření centrálně řízené Unie a zavedení tzv. "euronorem" se začaly hroutit všechny ekonomicky slabší evropské státy. Ty, které vstupovaly v době "hojnosti", se nejprve na nesmyslných eurodotacích namlsaly, aby pak jejich ekonomiku krize a zásahy Unie ve prospěch "centra" oslabily a následně zničily. Tak se jakoby mimochodem za pomoci krize "centrálním mocnostem EU" - Německu a Francii - podařilo zlikvidovat ekonomickou a politickou konkurenci, jako je Španělsko a Itálie. Tím ale také zlikvidovali konkurenceschopnost celé Evropy.

Přes sladká slova je většina Evropy v hluboké krizi, protože jen málokde funguje německý model (vydrží jej Holandsko, Dánsko, Lucembursko, Rakousko) a jen tak tak přežívají některé další státy. Řecko, Portugalsko, Kypr, ty už dávno zkrachovaly, jen se to nesmí říkat. My si držíme sice sestupnou, ale výkonnostně slušnou linii, což však nová vláda možná zvrátí. Doufám, že budou tak chytří a schopní fungovat v Unii alespoň jako Štrougal v RVHP.

Ukrajinci mohou být nezkušení, ale nejsou blbí. Vidí, jak dopadlo chudé Rumunsko a Bulharsko pod "láskyplnou péčí matky Unie". Ta přinesla komunistickou nouzi (a v Bulharsku neuvěřitelné zhroucení zemědělství), hlubokou krizi, vylidňování a rozpad struktury. Tyto státy už ani nemají naději, že se jejich situace za vlády této "věrchušky" v Bruselu zlepší. Totéž by čekalo pod vedením dnešní Unie i Ukrajinu.

Popravdě, Ukrajina je po rvačce o ni mezi Moskvou a Bruselem, kdy ji každý z nich mlátil, co to šlo, na dně. Bez peněz, se zbytky asi marné naděje, že Unie pomůže. Vždy "dobře informovaný" Rouček nám sdělil, že nepomůže ani náhodou. Rusku tak bude stačit jenom čekat.

Osobně se dnes domnívám, že jsou jen tyto rozumné možnosti:

1. Ukrajina se rozdělí a každá strana si vezme "kus", tak jako v roce 1919. Doufejme, že bez velkého střílení (obr. 4-2). Všimněte si na obr. 5-2, že na Zakarpatské Ukrajině (Podkarpatské Rusi) volili lidé jinak než jinde. Fialovou barvu má Tymošenková, modrá je "Strana regionů". Historická paměť je daleko delší, než se nám mnozí snaží namluvit.

4-2 Dvě Ukrajiny

5-2 Parlamentní volby 2007

2. Méně pravděpodobná, ale nejperspektivnější je "finlandizace", na které se asi pokusili domluvit v neděli 23.2.2014 Merkelová s Putinem. Obama neměl čas, ten už je zřejmě politicky duševně "úplně mimo mísu". To znamená, že Ukrajina by tak jako po druhé světové válce Finsko. Byla by formálně samostatná a suverénní, jakoby "evropská", ve skutečnosti by ale na jejím území zůstaly jednotky Ruska (Krym) a místní vláda si bez svolení Moskvy paroubkovsky "ani ruce neumeje".

3. Třetí možnost je občanská válka. Takzvaný "syrský scénář":

- Západ, tedy Unie, bude stále a stále blábolit o "nesplněných" podmínkách a vyzývat k míru a přátelství.

- Další oblasti budou vypovídat poslušnost centrální vládě v Kyjevě. Ta nemá jak a čím je ovlivnit.

- Odnikud se objevující skupiny: na levici jde o "Noční vlky", pseudosportovce Oplot, bývalé milicionáře a "afgánce", zprava jsou to dříve jmenované skupinky nad hlavou s vlajkou "benderovců" či "Siče". Obě strany budou dělat výtržnosti a později i přepady, hodily by se i nějaké neobjasněné vraždy.

- Mezitím dojdou peníze a přestanou jít bankomaty a důchody, bude vypadávat elektřina a docházet potraviny. Stát totiž nebude mít peníze.

- Eurohujeři budou prosit Unii o peníze, ale ta je nemá. To je prostě holý fakt. Tak jim nic nedá.

- Německo se bude snažit věc zahrát do autu a "na výdrž" a doufat v zázrak. A bude pořádat EU-konference, které jinak pořádá jen na oko, třeba když nejde o peníze pro Řecko.

- V Bruselu budou klidně spát Barroso, lady Ashtonová, Martin Schulz a Rouček a střádat své sny o "lidskoprávní" zeměkouli.

- Byrokraté budou vymýšlet předpisy, které má ještě Ukrajina splnit, a poslanci budou pobírat nezdaněných 7957 eur (206 tisíc korun měsíčně) a k tomu 304 eur (více než 8300 Kč) za každý den účasti na jednáních.

- Rusko bude čekat a potichu podporovat své síly na východě Ukrajiny i postsovětské nostalgiky a některé oligarchy (ale jen některé).

- Bída bude čím dál větší. Jednotlivé regiony se budou uzavírat, aby zajistily pro obyvatele alespoň nějaké potraviny.

- K tomu budou potřebovat ozbrojence a aby měly ozbrojence, potřebují zbraně, Jenže ty jim nikdo zadarmo nedá. Najdou si tedy "donátora". Na výběr jsou jich přehršle, jen si vzpomeňte na Slovensko, které se jak v roce 1968, tak před rozdělením v letech 1990-1992 těšilo na údajný zlatý déšť dolarů hlavně z Kanady, Rakouska a Bavorska, které hned dostanou. Nakonec nedostalo nic. Což bylo dobře. I pro ně. Ale Ukrajina, to je jiné kafe, než ekonomicky a politicky pro světové hráče nezajímavé Slovensko. Co kdyby Čína anebo Turecko či nějaký šejk "zasponzorovali" hladové Ukrajince…

Raději to nechci ani domyslet.

Moc zajímavé je také postavení Polska. Ostatně prý už staví utečenecké tábory. Ale o tom někdy jindy. My jsme se také pochlapili a vyslali jsme tým, který by dovezl nějaké raněné k nám na léčení. Jenže, jak pravili v rozhlase, žádné prý nemohou najít. Tak pošleme aspoň nějaké deky. Lidé posílají peníze Ukrajině a naše vláda? Tiše kadí podle zdi.

Co tedy uděláme my, kteří bychom bez Ukrajinců nepostavili ani kadibudku na zahradě a bez jejich uklízeček bychom shnili - a nejen v nemocnicích - ve špíně?

No, hlavně že máme "zvolenou vládu". Bez ní bychom to asi nezvládli.

Merkelová a Putin sdělili veřejně, že Ukrajina musí zůstat celá. Ale už ani slovo o tom, kdo tam bude vládnout. A jak to zajistí. Prostě si vzali oddechový čas.

(Momentálně) konec